Článek
Že člověk jménem Filip Turek žije a že kandiduje do Evropského parlamentu, jsem se dozvěděl až z pokusu o jeho obhajobu nazvaného Proč budu volit Filipa Turka a změna názoru na Danuši Nerudovou. Nebyl to pro mě úplně špatný způsob seznámit se s neznámou osobou - z podstaty věci se dalo předpokládat, že článek bude obsahovat přehled Turkových slabých míst plus jejich obhajobu, a přinese tudíž možnost udělat si o obhajovaném určitý obrázek.
Vzniklý obrázek není lichotivý. Přehled slabých míst kandidující osoby jsem v článku našel, tady článek posloužil dobře. Potíž jsem ale měl s obhajobou, kterou článek každému slabému místu věnuje. Ať jsem se snažil, jak snažil, místo obhajoby jsem viděl text, který obhajovaného jen dál a dál poškozoval.
A tak jsem si poslechnul debatu Filipa Turka s Danuší Nerudovou, ať vše slyším přímo od zdroje. Předtím jen tušené kontury osoby Filipa Turka nabraly na ostrosti - a pod tou ostrou konturou vůbec nic. Zvenku suverén s image odborníka na to, jak funguje svět - a pod tou maskou člověk, který se v řadě bodů ani neobtěžoval přečíst si něco detailnějšího o tématech, se kterými se snaží oslovovat voliče. Ale i člověk s povrchními názory na svět může do značné míry nacházet sympatie voličů. Povrchní názory jsou jednoduché, a jednoduchost je vždycky cool.
Velmi často opakovanou obranou Filipa Turka v debatě s Danuší Nerudovou byla námitka, že jde o věc vytrženou z kontextu, nebo že jde o výrok pronesený v době před Turkovým vstupem do politiky. Chvílemi to vypadalo, že snad ani neumí nic jiného než protestovat proti vytrhávání jeho výroků z kontextu. Ale dobrá, přijměme tu výzvu a pokusme se některé Turkovy problematické body do kontextu zařadit.
Svastiku na „sběratelských kusech“ lze, pokud zavřeme obě oči, pochopit jako záležitost, ke které nemá sběratel žádný kladný citový vztah. Doplníme-li ale ten problém s hákovými kříži o kontext dřívějšího Turkova výroku na sociálních sítích, že Petr Kellner patří do plynu, potom již člověku cosi brání jen mávnout rukou nad v jádru neškodným Turkovým sběratelským nadšením. Navíc ta z auta vztyčená Turkova pravice objevující se nově na fotografiích na webu - nevytvářejí už tyto „drobnosti“ určitý kontext samy o sobě?
Filip Turek straší, jak je v určitých kruzích zvykem, migračním paktem. Jenže následnými větami prozrazuje, že si o migračním paktu nestihnul nastudovat vůbec nic (je to kulantně řečeno, abychom ho hned nevinili z vědomých lží). Ani stopa reflexe toho, že oproti současnému stavu nový migrační pakt zavádí řadu opatření na ochranu Evropy před migrací. Na Turkovy výpady ohledně nelegální migrace přišla výmluvná výzva Danuše Nerudové, jestli Filip Turek zná nějakého v Česku žijícího nelegálního migranta. Trapné ticho, jak jinak.
Není prý ruským dezolátem. Je „realistou“, jak sami sebe nejrůznější sympatizanti Putina rádi označují. Chovají se všichni velmi podobně - obviňují Západ z prodlužování války na Ukrajině, ale otevřeně neřeknou, co ta jejich „realita“ znamená v praxi - kapitulaci Ukrajiny, která by bez pomoci ze zahraničí sama neměla šanci. Turkovy řeči o prospěšnosti příměří jsou podobné jako vyprávět nemocnému o prospěšnosti zdraví. Cílem ruské války na Ukrajině není příměří. Válka začínala pokusem Putina o ovládnutí Kyjeva, a Rusko nepřipouštělo jinou alternativu než konec Ukrajiny jako svrchovaného státu.
Útok Danuše Nerudové, že Filip Turek vydával knihu plnou nebezpečně nesmyslných doporučení vážně nemocným lidem, nebyl Filip Turek schopen odvracet jinak než opakovaným schováváním se za svoji zemřelou matku, autorku té knihy. Ukazoval neschopnost přijmout jen stín zodpovědnosti za knihu, kterou po smrti své matky sám vydával, když zdědil autorská práva.
Dalo by se psát i o obyčejném lidském rozměru té debaty - například neustálé skákání do řeči Danuši Nerudové, která toho vtipně využívala k replikám, že se Filip Turek bojí ji nechat mluvit. Nebo naběhnutí si v situacích, kdy si Filip Turek příliš okatě protiřečil ve větách pronesených krátce po sobě (výrok, že by si nikdy nechtěl s Danuší Nerudovou tykat, to prý nebylo nic osobního, protože to bylo obecně myšleno na jeho oponenty, a z vytáček ho usvědčila až moderátorka debaty).
Pokusím se na závěr krátce zrekapitulovat, jakého Filipa Turka jsem během dneška poznal. Nesdílím nadšení oponovaného článku vychvalujícího Filipa Turka, že „ví, jak funguje svět“ a že „má nastudovanou problematiku, zná data a argumenty, nemá jen prázdná marketingová hesla“. V diskuzích, které jsem poslechnul, nic takového nepředváděl. Na to, co jsem viděl, mu úplně stačí občas přečíst nějaké to moudro na webu institutu Václava Klause o klimatu, válce na Ukrajině, EU a podobně.
Co se týká Turkovy inklinace k používání nacistické symboliky, ať již v jeho gestikulaci, slovním projevu nebo v jeho vášni pro sběr starožitností s nacistickými symboly, stokrát můžeme Filipa Turka obhajovat, že na hraně neonacismu pouze balancuje, že není žádným neonacistou, ale používáním nacistické symboliky se jen snaží dotvářet svůj drsný image v touze oslovovat určitý okruh svých příznivců. I tak to ale, slovy Danuše Nerudové, vůbec není normální. Minimálně proto, že používání nacistických a komunistických symbolů je podle naší legislativy protizákonné, a těch „drobností“ vytržených z kontextu u Filipa Turka nacházíme více, než je úspěšně obhajitelné. Nemyslím si, že v Česku existuje nějaká výrazná touha prezentovat se v europarlamentu kontroverzními zástupci Turkova ražení.
