Článek
Kdo by si nepřál někdy vypnout a vydat se do neznáma? Já se rozhodla, že si jednou ročně odškrtnu jedno přání ze svého seznamu těch nesplněných a jako zasloužená mamina si dovolím, poté co děti předám na prázdniny babičkám a tatínkům, udělat čas jenom pro sebe a naplánovat cestu tam, kam jsem se jako malá vždy přála vypravit. A jako správný fanoušek hororové klasiky jsem měla na seznamu přání cestu za Drákulou do rumunských Karpat.
Důležitá informace: cestuji zásadně sama.
A víte proč? Protože nechci přijít o kouzlo okamžiku. Nechci se nechat připravit o možnost udělat své plány přesně dle svého gusta. Už jsem příliš dospělá na to, abych se přizpůsobovala tempu a přáním druhých. A navíc, jak jednou ochutnáte ten pocit svobody a současně zažijete to příjemné mrazení v zádech, která vám nikdo nekryje, protože víte, že se musíte spolehnout pouze sami na sebe… no co vám budu vyprávět, to musíte zažít!
Moje přípravy na cestu nebyly nikterak veliké. Protože se starší dcerou jezdím pravidelně na ferraty s klasickou přespávačkou v autě, nejsem v tomto ohledu úplný začátečník a dokážu zaparkovat i uprostřed neznáma a ustlat si ve svém batmobilu prakticky kdekoliv. Pochopitelně na první dva dny jsem si zarezervovala ubytování, jako slušný člověk. S ohledem na to, že jsem měla v plánu navštívit hrad Bran, zajistila jsem si nocleh zhruba 30 minut volné chůze od místa určení.
V předvečer dne odjezdu, abych se pozitivně naladila, jsem si pustila film s podobnou tematikou. Abych řekla pravdu, potřebovala jsem samu sebe přesvědčit, že to dám. Pro ženu mých kvalit je výzva zvládnout cestu za volantem až do Rumunska. Nejsem úplný světoběžník a bez navigace se ztratím i v Krkonoších, protože když tam nahoře rozdávali umění orientačních schopností, já si stoupla do fronty na banány.
Zkrátka a dobře, sama jsem nevěděla, co od cesty, na kterou se vydám pouze se sebou, mohu očekávat. Je to vystoupení z komfortní zóny. Celý život se staráme o druhé, vychováváme děti, organizujeme jim život, domácnost… a najednou je tu zase něco poprvé. Ale myslím, že právě o tom by život měl být. O tom nebát se vystoupit ze známa do neznáma a říct si: kdy, když ne teď? Na co mám ještě čekat? Když jsme dětmi, tak si říkáme „až vyrosteme“. Když vyrosteme, čekáme, až si začneme vydělávat. Když se osamostatníme a založíme rodinu, čekáme, až děti vyrostou. A když děti vyrostou, zjistíme, že už je pozdě čekat na další „až“.
Chci být jednou babička, co nebude číst pohádky, ale bude tvořit své vlastní.
Takže se pohodlně usaďte… už jste si udělali popcorn a koupili lístek do první řady?
Výhledy cestou na Postavārul Massiv
Zasloužená odměna
Bylo nebylo, za devaterými horami a devaterými řekami nasedla jedna paní z velkoměsta jednoho červencového odpoledne do svého zázraku na čtyřech kolech a vydala se vstříc dobrodružství.
Navigace v automobilu po startu ukazovala jízdu končící po 11 hodinách. Na hranicích se Slovenskem natankovala plnou a koupila dvě elektronické dálniční známky – na Slovensko a Maďarsko. Koupi rumunské dálniční známky odložila až na další den. Věděla, že v Maďarsku bude muset přespat na odpočívadle, aby se vyhnula mikrospánku.
Teď plynule přejdu z vyprávění o sobě jako o třetí osobě a začnu vyprávět příběh opět svými slovy…
V Maďarsku jsem ale ještě netušila, že teď už začíná to správné dobrodružství v pravém slova smyslu. Kdo navštívil toalety na maďarských odpočívadlech, které neviděly úklid, co je svět světem, asi bude tušit. Nebudu se tu rozepisovat a následující pasáž raději vynechám. Jak by řekli Brňáci: byl to hegeš.
Ač jsem měla plán, že za účelem přespávačky na odpočívadle sklopím zadní sedačky, dám do kufru karimatku a řádně si odpočinu, nakonec mě přemohla taková únava, že jsem byla ráda, že jsem stihla sjet na první odpočívadlo dřív, než jsem omdlela za volantem. Tam jsem se zmohla pouze na umístění sedačky řidiče do vodorovné polohy, zajištění vozu proti krádeži uzamčením dveří zevnitř centrálním zámkem a už jsem byla v úplném bezvědomí.
Další výhoda cestování v jednom: nemusíte se dělit o místo v autě.
Probudila jsem se po čtyřech hodinách, zcela dezorientovaná v prostoru a čase. Raz, dva, tři… a zase jsem byla zpátky duší v těle. Sedačku upravit do původní polohy, napít vody a po shlédnutí displeje chytrého telefonu jsem zjistila, že mám polovinu cesty za sebou. Myslela jsem, že druhou půlku dám na jeden zátah, ale chyba lávky. Po čtyřech hodinách spánku se moje tělo po další hodině za volantem opět přihlásilo o slovo a řeklo si o další šlofíček.
To už svítalo. A protože bezpečí je na prvním místě, už jsem neměla čas sjíždět na odpočívadlo. Zaparkovala jsem to na nejbližší čerpací stanici a jako správná ostuda usnula na regulérním parkovišti. Probuzení po dvou hodinách se slinou stékající z koutku úst, pozorována kolemjdoucími, jsem si jako Šípková Růženka opravdu nepřipadala. Ale což. Výhodou cestování je, že ať už se vám podaří sebevětší faux pas před lidmi na cestách, už je nikdy víc nepotkáte. A v tomto duchu jsem pokračovala.
Svítání bylo vskutku famózní. Vypadalo to, že počasí mi bude přát, a po šálku kávy jsem pokračovala do cílové destinace. Pomyslné pásky jsem dosáhla ve 13 hodin místního času. Ubytovala jsem se a vydala se jako regulérní turista připojit k davům mířícím na věhlasný hrad. Bohužel nic nebylo dle mého očekávání.
Když jsem dorazila k podhradí, přede mnou byly jakési automaty, kde si lidé kupovali vstupenky. Tak jsem si koupila celkem tři: jednu na vstup, druhou do mučírny a třetí do tunelu času. Pod hradem se tvořily hloučky turistů. Váhala jsem, ke kterému se připojit, a posléze zjistila, že jsou dva, a to rozdělené na toalety dle pohlaví. Naštěstí do Rumunska ta evropská nebinární vymoženost doposud nedorazila, takže jsem nemusela dlouho váhat, ke kterému hloučku se připojím.
Pak jsem pochopila, že kastelán je zde asi tak vzácný jako Drákula samotný, a bez další předehry jsem zamířila rovnou hlavní bránou do útrob hradu. Tam jsem čekala již regulérní středověk, a ejhle – do cesty se mi připletl turniket, kterým jsem musela projít, a pak se zařadit podle šipek do davu proudícího hradem ve směru prohlídky.
Bylo to jako pomyslná fronta na banány z dob mého mládí. Trošku degradace památky, která teď trpěla pod náporem neregulovaného davu turistů. Místy víc než interiér hradu mě fascinovali turisté s pobíhajícími potomky, kteří se vzájemně překřikovali jako na Matějské pouti. Děti hrající si na honěnou následované rodiči, kteří popíjeli kolu. Jako správný český rodič jsem měla chuť pořádně někoho problesknout. Akorát jsem nevěděla koho dřív. Děti, jejich nevychované rodiče, anebo toho, jenž za hrad zodpovídá?
Jsem vděčná, že jsem občanem země, ve které se k národním památkám ještě chováme s respektem a úctou.
Na rumunském seznamu nesplněných přání jsem měla navštívení dalších pár hradů a zámků, ale po této zkušenosti jsem se rozhodla, že si podobný zážitek ve svém vlastním zájmu nechám ujít. Přítomným narušitelům už jenom chyběly kyje v rukou k dokreslení dokonalé atmosféry středověku.
Naštěstí do mučírny si mnoho návštěvníků lístek navíc nekoupilo, takže tam byl celkem klid a nemusela jsem bojovat o místo ve frontě. V mučírně jsem si prohlídku už začala vychutnávat všemi smysly, nerušena hlučícím davem, a s trochou nadsázky si na některých méně drastických mučících exponátech představovala pár rozjívených dětí a jejich stvořitelů. Možná by se to hradnímu pánovi líbilo. Z historie je známo, že byl krvelačný svými krutými, ale přitom spravedlivými tresty. Jiná doba.
Pokud máte ambice navštívit tuto rumunskou národní památku, radím vám vydat se na cestu mimo sezónu. Děti budou ve škole a rodiče popíjející Kolalokovu limonádu v práci.
Když jsem došla na konec a vyšla na nádvoří hradu, vydala jsem se za šipkou vedoucí k „tunelu času“. Čekala jsem, že zažiji něco podobného jako pan Brouček při svých epochálních výletech v čase, vykreslených v příbězích Svatopluka Čecha. Kdo neznáte, oprašte si své čtenářské deníky ze základní školy. Každé Husákovo dítě mělo Výlety pana Broučkajako součást povinné četby.
Nastoupila jsem do skleněného kulatého výtahu, který vypadal jako ze sci-fi ságy o Vetřelci, a jedním nádechem sjela do podzemí hradu za souběžného promítání hororových příběhů špatnou animací na vnitřek skleněného pouzdra. Další level nevkusu od entity, o níž se raději nemluví.
Když jsem se teleportovala s párem dalších návštěvníků v kokonu výtahu do podzemí hradu, měla jsem možnost setkat se s dalšími strašidly včetně historicky skutečných vládců a panovníků, jejichž postavy byly promítány na zdi „tunelu času“. Přitom jsem si vzpomněla na Halloween u nás doma, kdy děti chodí lesem za souběžného strašení čarodějnic, bubáků a hejkalů. To mi přišlo v porovnání s touto atrakcí více věrohodné a autentické.
Ale mým novým společníkům ve výtahu to zjevně nevadilo a ač jim bylo lehce přes padesát, se strašidly si dělali selfíčka. Já jsem tuto možnost se zvěčnit raději vynechala. Možná z obavy, že znechucená po absolvovaném zážitku bych budila větší hrůzu než upír z Nosferatu.
Druhý den jsem vstala v dobré náladě za svitu slunečních paprsků, rozhodnutá, že tentokrát se vydám daleko do hor, pryč od hlučícího davu.
A protože jsem neměla čas na přípravu a rozhodla se o Rumunsku nestudovat kdeco a nechat se překvapit, tak jako když jdete do kina a nechcete znát konec filmu, netušila jsem, že mám před sebou skutečnou životní zkoušku.
Nasadila jsem boty samochodky, namazala se krémem proti slunci, do batohu dala svačinku na cestu, camel vak, což je pytel na vodu končící hadičkou k ústům, aby se člověk při výšlapu nezdržoval, a vyrazila za dobrodružstvím.
Cestou před nájezdem na serpentiny jsem zahlédla krásnou louku podél lesa s jakýmsi pomníčkem v blízkosti místa, kde by se dalo ideálně zaparkovat. Rozhodla jsem se, že u lesa zastavím a podívám se, zda se tam nepasou srnky nebo jiná lesní zvěř. Na slunku bylo horko, a tak stín lesa lákal k odpočinku.
Vydala jsem se úzkou pěšinkou do nitra a nechala se vést. Byla to celkem divočina, nebýt toho pomníčku a odpočívadla naléhajícího na kraj lesa. Pěšinkou jsem došla na nejvyšší část středu lesa a pozorovala vážky protínající jemnou pavučinku. Rozhodla jsem se, že spočinu do trávy a nechám se unášet vůní přírody, klidem a divočinou.
Najednou z dáli slyším řev – zvířecí. A rozhodně to nebyly srnky ani jelen v říji. Otočím hlavu směrem k ozvěně a slyším, že se začíná vzdalovat. Ještě chvíli se ponořím hlavou do trávy a nasávám atmosféru. V leže jsem takto rozjímala asi dvacet minut.
Pak jsem vstala a pomalým krokem se vydala směrem, o kterém jsem vydedukovala, že by mohla být louka. Zase se ozval křik. Tentokrát lidský. Byl blíž než ta zvířecí ozvěna. Pokud bych uměla rumunsky, mohla bych zaznamenat, co sděluje.
Nerušeně jsem došla až na kraj lesa a přiblížila se k louce. Když jsem vyšla, překvapil mě naproti mně stojící pán s kuší, který celý vyděšený kouká mým směrem a ptá se anglicky, zda jsem v pořádku. Odpovím, že jsem okej.
A pán mi vážně sdělí, že jsem se musela těsně minout s medvědem, kterého tam před chvílí zaháněla místní policie, a že je hodně nebezpečný. Pak ukázal směrem k pomníčku a řekl, že ten samý medvěd tam nedávno napadl a zabil mladíka na motorce, který si s ním chtěl udělat selfíčko. Tak to vysvětluje ten pomníček a klid bez lidí.
Pán mě poučil, jak se chovat při střetu s medvědem. Nesmím se s ním fotit a nesmím utíkat. Pak mi řekl, ať už do tohoto lesa raději nechodím a dám na sebe pozor. Začala jsem pánovi popisovat, kam mám namířeno. Souhlasně přikývl, že jsem si vybrala pěkný výšlap, a řekl, že můžu jít podél sjezdovky i lesem, že se tam vyhnu výpeku na sluníčku.
Nasedla jsem do auta, popojela a nechala auto na spodním neplaceném parkovišti pod serpentinami končícími v úpatí sjezdovky, na jejímž začátku začínala moje cesta. Ke svému výšlapu jsem si vybrala Muntele Postăvaru s převýšením 1799 metrů.
Na začátku jsem nasadila pravidelné tempo a šla podél lanovky až nahoru. Navigace v mobilu mi ukázala, kudy jít lesem, a tak jsem ještě ráda odbočila ze sjezdovky a uvítala stín pod stromy.
Po zhruba 30 minutách jsem vyšla z lesa, kde jsem u stromu narazila na sedícího pána. Tentokrát měl místo kuše na krku píšťalku. Pozdravili jsme se, a já při tom hadičkou upíjela vodu ze svého camel vaku.
Pán se mě plynulou angličtinou zeptal, zda to je píšťalka. Pánovi jsem odhadla 65 let. Pochopila jsem, že mohl mou hadičku na pytli s vodou zaměnit za píšťalku. Odpověděla jsem, že to je hadička na vodu, nikoliv píšťalka.
Pán mi řekl, že bez píšťalky nahoru nemůžu, že tam jsou tři medvědi.
Tak jsem mu řekla, že o píšťalce mi nikdo nic neříkal, ale že jeho krajan na mém předchozím stanovišti pod úpatím hory mě informoval, že si s medvědy nemám fotit selfíčka. A pak jsem pánovi předvedla, jak umím pískat svojí pusou.
Pán řekl, že to by šlo, ale ať to vytáhnu ještě tak o dvě oktávy výš. Tak jsem to udělala a pán mě souhlasně propustil.
Měla jsem pocit, že si tam takhle z turistů místní dělají dobrý den a ve křoví vedle pána byl určitě nějaký jeho soukmenovec, který si mě natáčel skrytou kamerou. Ale pro jistotu jsem si pískala, co kdyby si náhodou šoufky nedělal.
Tentokrát už jsem při každém odbočení z cesty do lesa našlapovala s velkou opatrností a respektem. Pravdou je, že když jsem slyšela něčí dech nebo zvuky praskajícího klestí, začala jsem okamžitě pískat.
V půli cesty na vrchol majestátního Postăvaru byla otevřená hospůdka a tam jsem si dala točené pivo. To mělo ale říz!
Zdolala jsem posledních 40 minut a vylezla na vrchol. Ty výhledy stály za to. Z vrchu jsem viděla, jak se pomalu začíná zatahovat a slunko přikrývají mraky. Dost kochání. Cvakla jsem pár fotek, poslala dětem, kamarádům a kolegyni z práce souřadnice mého posledního místa. Což jsem se snažila dělat pokaždé, kdy jsem měla pocit, že bych mohla sejít z cesty. Člověk si kolikrát není jistý sám sebou, natož druhými, na které cestou narazí. Je praktické, aby doma věděli, v jakých místech se pohybuji, když už jsem takový opovážlivec, že cestuji sama.
Dolů už se šlo lépe. Navíc začal foukat osvěžující vítr jako předzvěst blížící se bouře. Nasadila jsem rychlejší tempo a za poloviční čas sešla dvě třetiny cesty.
Poslední odbočka do lesa, tentokrát žádné zvuky dechu ani praskání klestí pod zvířecími tlapami… a šup z lesa.
A ouvej! Po dvou krocích, co jsem vyšla z lesa, jsem přímo před sebou, vzdálené asi tři metry, zahlédla medvědisko, co si spokojeně přežvykovalo trávu, jako kdyby to byla kráva.
Hlavou mi projela myšlenka jako šíp po tětivě. Zapomněla jsem se před cestou pojistit, takže se nemůžu nechat od tohoto „přežvýkavce“ vykostit. Náklady na pohřeb by nebyly levné.
Takže teď už jenom zjistit, zda si ten pán nedělal srandu, a zkusit to pískání. Našpulím rty a… nejsem schopná vydat ani hvízdnutí, natož začít pískat.
Krev byste ve mně v tu chvíli nedořezali.
Tak znovu: raz, dva, tři… „písk, písk, písk“… hurá. Budu žít.
Jak jsem se rozpískala, medvěd si mě přestal všímat a pustil se zase do žraní trávy.
Tak to bychom měli.
A rada závěrem:
Když budete v Rumunsku, tak si v přírodě pískejte. Nikdy nevíte, kdy vám to může zachránit život!
