Článek
Jsou okamžiky, kdy si říkám, jak je možné, že to tak uteklo. Nedávno jsem to malé, voňavé kotě držela v zavinovačce a teď na ně koukám a občas v nich vidím sebe. Někdy, když se smějí, nebo když za zavřenými dveřmi slyším, jak spolu mluví. Nejzajímavější okamžiky s nimi ovšem zažívám na dovolené. Tentokrát v Egyptě.
Už odrůstají dívčím střevíčkům. Je to proces, který nelze vrátit, zvrátit, zastavit ani zopakovat.
Kdesi jsem četla příspěvek jedné slečny, která cestuje a užívá si plnými doušky. Nemá děti, je nezávislá a plní si sny. Jsou lidé, co jí fandí, ale najdou se i tací, kteří komentují, že se jí to cestuje, když nemá děti…
A je to snad nějaká zásluha – děti mít? Plníme tím snad nějaké kvóty? A od kdy se hodnota člověka měří rodičovstvím? Jsem matka a vím, že je to absolutně každého věc, jak se rozhodne. Dnes a denně jsem svědkem výchovy tolika rodičů, že mě až překvapuje, že se rodičovství nepodmiňuje získáním nějaké licence nebo minimálně absolvováním zkoušky z psychologie.
Výchova dětí je alchymie. Jednou něco uděláme špatně, nebo naopak neuděláme, a můžeme tím rozbít nebo znehodnotit uvažování někoho, kdo je našemu srdci nejblíž. Na dovolené je to kombo výchovných technik mnoha národů, povah a charakterů, které se mezi sebou snaží fungovat a minimalizovat dopady ztráty společenského statusu rodiny. Někde se jede „nevýchova“, jinde se okázale organizuje a často zřím rodiče koukající při obědě do mobilu, vedle malých, sotva žbrblajících dětí zírajících také na displeje.
A taková generace rodičů se nám tu děje. Musím říct, že k mé hrůze toto není ojedinělá situace. Zrovna jako komentáře pod články naší známé horolezkyně, Kláry Kolouchové – budiž jí země lehká. Kdo si může dovolit někoho kritizovat za to, jak se rozhodne? Kdo si myslí, že existuje správná nebo špatná volba? Ono je těžké děti mít, ale i je nemít. Nikdo není v kůži toho druhého, aby se mohl vcítit do jeho nastavení a myšlenek. A co je záslužného na tom děti mít a odpírat si to, kým jsme chtěli být my sami? Je to dobrý příklad našim dětem?
Obdivuji rodiče, kterým se daří skloubit svoji autenticitu s tím, být dobrým rodičem.
„Obětovat se“ je slovo, které je hodně démonizováno. Ale co když to nejsou v pravém smyslu oběti, co dětem přinášíme? Co když je to pouze o našem pohodlí vystoupit z komfortní zóny?
Kolikrát kolem sebe slyším, že lidé – a především matky – by chtěly… ale…
Děti jsou moc malé: „nemůžu se věnovat sobě.“ A co jim zavést řád? A co tatínkové? Opravdu je nutné si něčeho odpírat a myslet si, že tím dětem prospějeme?
Jít si zaběhat nic nestojí. Je to třicet minut denně. Je to rituál. Dovolená bez dětí? Sen?
Myslíte si, že děti se samy někdy netouží zbavit nás, přecitlivělých a hysterických matek?
Já to se svým vystupováním z komfortní zóny dotáhla už tak daleko, že dcery samy vycítily, že spokojená matka = spokojené děti. A když přijdu domů z práce a začnu řešit úkoly nebo pořádek v pokojíku, ozve se: „Mami, nechceš si nejprve jít zaběhat a pak řešit to ostatní?“ Ano, děti nejsou hloupé. Vědí, že když z těla vyplavíme endorfiny, napětí se uvolní a nepořádek v pokojíčku už není takový problém, jako když přijdeme z práce s jazykem na vestě a problémy uměle vytváříme.
Ale co bychom si nalhávaly – bordel a nepořádek v pokojíčku je pořád stejný jako před výstřikem dopaminu z našeho těla. Jenom už se nám z toho neroztluče srdce a nestoupne tlak, protože tento rituál už si naše tělo odbilo při běhání.
Dovolené si dopřávám jak s dcerami, tak i bez. S ohledem na jejich vývojový status. Není to úplně cool a easy. Teď jsem použila jejich slovník. A v podstatě i na dovolené si od sebe odpočíváme. Je to už jiná generace a ne vše, co my považujeme za super duper, mají děti za cool.
Třeba takový karaoke večer. Ze začátku to vypadalo jako dobrý nápad. I dcery se přidaly a šly se podívat se mnou. Ale pochopitelně, zpívání devadesátkových písniček je začalo nudit, a tak se rozhodla ta mladší mě vyhecovat: „Ať koukáš taky něco zazpívat, nebo odejdu.“
Říkám: „Ne, to by se nehodilo. Ztrapnila bych vás.“ Dcera ukázala na jeviště na zpívajícího pána a podotkla: „To je v pohodě, mami, už se tam před tebou jeden otec právě ztrapňuje, to dáš. Aspoň se nebude cítit tak špatně, protože ty jsi mnohem horší zpěvák a překonáš ho.“
No a tak, abych nemusela jít zpívat, snažím se nosit dětem nealko banánové daiquiri, já si dám pivko, pak další maminky, které vyhecovávají své děti, aby šly zpívat, a pak další, které mají děti, co na jeviště nechtějí. Jsme tam veselá kopa a různorodá skupinka.
Pak se domlouváme s pár nadšenci na ranní ponor za delfíny – až zjistím, že dcery nás opouštějí a odcházejí na pokoj, protože už je to nuda. Já zatím na baru s německou maminkou, také od tří dětí… klapka… ráno.
Probudím se a zjišťuji, že na pokoji se se mnou nebaví ani klika u dveří. A sakra. Kouknu vedle sebe na postel a tam vzkaz: „Drahá matko, protože tvoje chvilka na baru se trochu protáhla, šly jsme na pokoj. Nechaly jsme ti pootevřené dveře na balkon, abys mohla projít dovnitř.“
Pak kouknu na mobil a tam si mladší verze mé starší dcery změnila profilovku na krvelačnou panenku Chucky s nožem a jméno na: „ZABIJU TĚ!“ Upsss…
Mladší dcera to nevydržela a začala mluvit: „Máš průser. Radka (to je ta starší, už záhy sedmnáctiletá) je na tebe naštvaná. Včera ses snažila projít skrz francouzské okno na balkóně, protože ses nemohla trefit do škvíry, kterou jsme ti nechaly otevřenou. Pak sis sedla Radce na skicák, rozsypala jsi nám mušle, co jsme včera nasbíraly, a nakonec jsi urvala dveře od ledničky, protože jsi měla žízeň. A do toho jsi pořád mluvila anglicky a snažila se najít šnorchl a brýle, protože ráno si jdeš zaplavat s delfínama…“
Nedalo se nic dělat. Mladší dcera má ráda, když dělám vylomeniny, a ona o tom pak může všem vyprávět. Se starší to bude horší – na ni už musím přes odpustky. Ale levné to nebylo. Stálo mě to ponor s profesionálním potápěčem a kyslíkovou bombou. Takže žádný rodinný fakultativní výlet už nebude. Ten jsem absolvovala já osobně cestou z baru jako one man show, kdy jsem se skrz balkónové dveře snažila najít cestu do kouzelné země Narnie.
Možná jsem trapná máma, která neumí zazpívat ani notu a neumí trefit na balkon. Ale mám doma dvě puberťačky, které z dané situace umějí vytěžit maximum, říct mi, když přeháním – a přesto mi nechají pootevřená dvířka, abych se k nim dostala zpátky.
A to je víc než jakákoliv dovolená s delfíny.
