Článek
Sedíme na přelomu roku a poprvé po dlouhé době si nepřejeme nic velkého.
Jen vědět, kolik máme ještě rezervy.
Ne kolik vydržíme dnes. Ale kolik ještě uneseme dlouhodobě.
Pečující lidé a rodiče samoživitelé zvládají hodně. Tak dlouho, že už to ani nevnímají jako zátěž. Je to prostě život.
Život, ve kterém se pečuje o těžce postižené dítě.
Život, ve kterém se pečuje o postiženého dospělého.
Život, ve kterém se po rozvodu nebo rozpadu vztahu zůstane s dětmi úplně sám.
A ten, kdo zůstane, se stává stabilním bodem. Tím, který nesmí spadnout.
Pečující člověk a rodič samoživitel nemá luxus selhání. Nemá kam uhnout. Nemá pauzu. Nemá prostor říct: teď nemůžu. Protože když nemůže on, nemůže nikdo.
Láska k dětem a blízkým je základ.
Ale láska sama o sobě není nekonečný zdroj energie.
Je to motor, který jede, i když je nádrž dávno prázdná.
A člověk si dlouho myslí, že to tak má být. Že to prostě musí dát.
Jenže realita se neptá, jestli jsme připraveni. Diagnóza. Rozpad rodiny. Ztráta opory.
A najednou je tu život, který se žije na hraně každý den.
Pečovat o těžce postiženého člověka znamená balancovat mezi vyčerpáním, odpovědností a strachem, že chyba může mít fatální následky.
Být rodičem samoživitelem znamená balancovat mezi prací, dětmi, školou, nemocemi, účty a neustálým pocitem, že jedna výplata navíc nebo mínus rozhoduje o přežití.
Tohle není metafora. To je každodenní realita statisíců lidí.
Partnerství? To často končí dřív, než se vůbec stihne nadechnout.
Protože málokdo chce nést odpovědnost, kterou pečující člověk nebo samoživitel nese automaticky.
Je to jako vydat se na Mount Everest – a být tím, kdo nese náklad, být šerpou, zatímco ten druhý jde nalehko a říká, že obdivuje.
Obdiv ale není opora!
A tak se jde dál. Rok za rokem. Krize za krizí.
Až se jednoho dne přistihneme, že už ani nevíme, kolik toho vlastně neseme, protože jsme si zvykli.
Na přelomu roku si neklademe otázku, jestli své děti a blízké milujeme.
To víme. Bezpodmínečně.
Ptáme se spíš: Je láska vždycky dost? Stačí na další měsíc? Na další rok? Na další desetiletí?
Kolik může člověk vydržet, aniž by se zlomil? Kolik iluzí může ztratit, aniž by ztratil sebe?
A právě tady začíná část, o které se nemluví nahlas.
Protože dokud mlčíme, svět má pocit, že je všechno v pořádku. Že to zvládáme.
Přes svátky máme čtrnáct dní volno. Pro někoho čas klidu, pro někoho rodinu, pohodu, zastavení. Pro jiné jen otázkou, která se vrací každý den znovu a znovu: z čeho dvacátého zaplatím nájem.
Tohle není výjimečný stav. Tohle je permanentní stres.
Jedna z mých blízkých je máma samoživitelka. Letos na Silvestra nebude se svými dětmi. Ne proto, že by s nimi být nechtěla, ale proto, že bere šichtu v restauraci. Silvestr je den, kdy je největší kšeft. Jednorázově si vydělá částku, která rozhodne o tom, jestli příští měsíc zaplatí nájem.
Ten večer bude obsluhovat cizí rodiny, které si mohou dovolit trávit Silvestra spolu. Sedět v restauraci, být v klidu, mít pocit, že všechno je zaplacené. Ona tam bude běhat mezi stoly a pracovat. Ne proto, že by dávala přednost práci před svými dětmi, ale proto, že kdyby tu práci nevzala, neměla by z čeho zaplatit bydlení.
A pak přijde další realita. Zablokovaná záda. Bolest, která ji pošle domů na neschopenku. Místo úlevy další stres, protože když nepracuje, nevydělává nic. A když nevydělává, nájem se sám nezaplatí. Tělo si prostě řekne dost. Ne ze dne na den, ale po dlouhé době, kdy jede člověk na doraz a nemá kam uhnout.
Tohle nejsou selhání jednotlivců. Tohle jsou rozhodnutí vynucená realitou. A přesně tak dnes vypadá život lidí, kteří žijí bez rezervy a bez možnosti volby.
Většinová společnost, žije z představy, že je to náročné, ale řešitelné.
Není.
Pečující lidé a rodiče samoživitelé žijí v realitě, kde nelze udělat chybu. Ne proto, že by byli slabí. Ale proto, že chyba má reálné důsledky.
A teď přestaňme chodit kolem horké kaše. Tohle není jen jeden osobní příběh.
Tohle je politická otázka.
Peníze ve státní kase nejsou nekonečné. Každý rozpočet je seznam priorit.
A od chvíle, kdy se rozjel válečný konflikt na Ukrajině, se tyto priority přeskupily tak, že to dopadá přímo na nejslabší.
Utahují se kohoutky v sociálním systému.
Zdražují energie. Zdražilo jídlo – klidně o padesát procent za poslední roky.
Místo adresné pomoci máme „superdávky“, byrokratické labyrinty a neustálé dokazování, že člověk opravdu nemá z čeho žít.
A teď si to představme konkrétně.
Pečující rodič. Doma těžce postižené dítě. Žádná možnost práce. Žádná možnost úlevy. Život postavený na příspěvku na péči a invalidním důchodu.
Rodič samoživitel po rozvodu. Jedna výplata. Dvě nebo tři děti. Nájem, energie, jídlo, školní výdaje. Bez druhé výplaty, bez záchranné sítě.
Invalidní důchod se zvýší o tři sta korun. Příspěvek na péči zůstává stejný. Nájem ve městech klidně čtyřicet tisíc. Jídlo dražší než kdy dřív.
Je tohle matematicky možné?
Může z toho někdo vyžít?
Může z toho někdo žít důstojně, aniž by musel každý měsíc žádat o další dávku a další potvrzení své chudoby?
Rodiče samoživitelé dnes nepřežijí měsíc, aniž by nespadli do systému superdávek.
Ne proto, že by byli líní. Ale proto, že z jednoho příjmu se dnes nedá uživit rodina.
A zatímco se po těchto lidech chce skromnost, vděčnost a ticho, stovky miliard korun odtékají do zahraničí.
Na zbraně.
Na válku.
Na cizí konflikty.
Ne, tohle není útok na obyčejné lidi v jiné zemi.
Tohle je otázka odpovědnosti českého státu.
Neměl by se stát v první řadě postarat o své občany?
O lidi, kteří tady žijí, pracovali, platili daně a dnes nesou tíhu péče, kterou systém neumí převzít?
Protože pečující člověk ani rodič samoživitel není položka na faktuře.
Není číslo v tabulce. Není náklad, který se dá umlčet dávkou.
Je to člověk. S tělem, které se unaví. S psychikou, která má limity. Se životem, který by si zasloužil víc než jen přežívání.
A jestli se dnes ptáme, co bude dál s touhle zemí, pak odpověď nezačíná u zbraní ani u map.
Začíná u lidí, kteří už nemají kam ustoupit.
Protože jestli se něco jednou zlomí, nebude to kvůli slabým.
Bude to proto, že jsme vyčerpali ty, kteří drželi všechno pohromadě.
A otázka na závěr zní už jen jedna:
Kolik toho ještě uneseme – než se konečně začneme ptát, co k tomu opravdu potřebujeme?
