Článek
Hory mají oči
Golden valley
Vůně písku, slunce a stín, který nepřichází.
Kdysi jsem byla v nevadské poušti, která ve mně zanechala vzpomínku, o kterou se s vámi ráda podělím. Nebyl to jen písek a pouštní keře, jejichž trny mají takovou kadenci, že se vám zabodávají skrz boty přímo do chodidel. Ale ohromila mě především příroda, která nemá u nás v Evropě obdoby.
Pomyslná startovní čára příběhu začíná na hranicích Los Angeles, z kterého vedou cesty do končin jako je například Star Wars Canyon.
Když se člověk vzdálí od asfaltu a turistických vyhlídek a nechá auto zaparkované na hraně Panamint Range, začne krajina kolem působit úplně jinak. Někde mezi prachem, žárem a hučením větru se skrývá minulost, která se tu nerozpadla na nulu, ale rozložila na tisíc drobných částí.
V místech nad Star Wars Canyonem havarovalo v 60. letech několik amerických vojenských letadel, která tehdy startovala z Edwardsovy letecké základny během zkušebních letů. V prudkých svazích se dodnes válejí úlomky kovu, oplechování a zbytky servisních panelů, které sem dopadly spolu s troskami. Na jednom z nich bylo stále čitelné fragmentární označení s koncovkou „OWSKI“ – nikoli jméno pilota, ale spíš část příjmení technika nebo pracovníka z výroby, který měl daný panel na starosti.
Představa místa spojeného se smrtí, nejen lokalita, které dali přezdívku fanoušci Hvězdných válek, protože kaňon připomíná prostředí, kudy v Epizodě I. letěl Anakin v závodě kluzáků.
Ten prostor má zvláštní energii. Ne heroickou, ne dramatickou. Spíš takový ten tichý vzkaz, že i stroje, které měly přeletět kontinenty, mohou skončit obyčejně – v prachu, v samotě, v místech, kam se lidé dostanou jenom tehdy, když opravdu chtějí.
Míst dopadů je několik, ale většina je v poušti, na místech naprosto mimo civilizaci.
Stála jsem tam a přemýšlela, jak je zvláštní, že některé trosky mohou někoho zasáhnou víc, než živí lidé.
O několik stovek kilometrů jižněji, u Borrego Springs, stojí úplně jiný kus historie.
Poušť tam v pohřebišti letadel schovává trup starého bombardéru, který by klidně mohl být, a i vypadá jako North American B-25 Mitchell. Ne havárii. Ne drama. Jen filmovou rekvizitu, která kdysi sloužila v hollywoodských produkcích a pak prostě zůstala stát mezi tamaryšky a prachem.
Interiér je směs původních prvků a pozdějších úprav. Ventilátory, dřevo, kusy karavanového vybavení. Nic nedává smysl, pokud člověk čeká muzeum. Dává to ale dokonalý smysl těm, kdo ví, jak filmový průmysl zachází s technikou, která už má svůj příběh za sebou.
Dvě místa, dva odlišné osudy. Jedno spojeno se smrtí, druhé s fikcí. A přesto je v nich stejná poušť, stejné světlo a stejný pocit, že to, co mělo létat, nakonec vždycky nějakým způsobem skončí na zemi.
Lokality, které jsem v Americe navštívila jsou i z těchto důvodů využívány jako filmové lokace, převážně hororového žánru. A právem. Poušť, prach a pustina. Místo, kde se život nežije ani netvoří. Jenom pár připomínek v podobě plechů ztroskotaných letadel jako memento.
Další místo, které nese příslib smrti, bývalo kdysi oázou letních radovánek a vodních sportů. Nyní vhodné jako další lokalita k natáčení filmů s hororovými prvky.
Atmosféra prostředí u Saltonského moře je místem, kterému se lidé raději vyhýbají.
Velikostí to je spíš jezero, které by Baltské moře obsáhlo tak 420 x. Saltonské moře je přírodní úkaz stvořený rukou člověka.
Ideální, pokud hledáte něco mysteriózního, klidného bez hlučícího davu a pouze na pár hodin. V dlouhodobém horizontu škodí zdraví.
Na počátku 20. století se Američané rozhodli přivést vodu z Colorada do vyprahlé a suché oblasti Imperial Valley, kde nebylo nic než poušť. Jenže pak přišla v roce 1905 velká povodeň, kanály se protrhly a řeka Colorado vtékala dva roky přímo do pouště. A tímto způsobem vzniklo jedno z největších jezer Californie. Jen a pouze dílem náhody. Od 50. let byla oblast rekreačním tahákem. Pokud si mohu dovolit přirovnání, pro ty z vás, kteří si chtějí udělat představu, to bylo jako když baby z hříšného tance přijela s rodiči na dovolenou. Neboť přesně v této časové ose se pohybujeme, kdy bylo středisko na svém vrcholu. Podél břehu jezera začala vznikat honosná letoviska s jachtami ukotvenými na jezeře, kam jezdily celebrity se rekreovat a také za rybolovem. Z té doby se dochovalo hodně fotografií, které jsem si okamžitě díky chytrému telefonu vygooglila a v duchu se snažila naladit na atmosféru té doby. Bohužel dílem osudu, se postupně začalo jezero zaplavovat pesticidy spláchnutými z okolních polí, které byly hnojeny, a protože čistá voda už nepřitékala a stávající se pouze odpařovala, ryby v jezeře začaly hynout vlivem usazenin soli a pesticidů. Dnešní podoba jezera je jako když se vydáte na cestu do říše mrtvých a necháte se jako duše převést Chárónem do podsvětí po řece Styx.
Letoviska se rozpadla na ruiny, lidi utekli a z tehdejší podoby Palm Springs se stal postapokalyptický Disneyland. Nejznečištěnější jezero zasazené uprostřed místa s toxickým prachem z vysychajícího dna jezera, který víří vítr, jenž způsobuje astma a rakovinu. Procházíte krajinou opuštěných domů, rezavých karavanů a mrtvých ryb. Kdybych nevěděla, že místo je toxické, snadno bych slaný silně kontaminovaný nános u břehu jezera zaměnila s mořskou pěnou, v kterou se proměnila malá mořská víla v pohádce od Hanse Christiana Andersena. Je to nejen bezútěšné místo na pohled, ale dlouhodobá inhalace jemného prachu z vysychajícího jezera, směsi soli, pesticidů a těžkých kovů, způsobující škody na zdraví i na životech. O čemž svědčí pusto, prázdno a naprosté vylidnění lokality. Američané k tomuto místu mají skutečný respekt, o čemž nasvědčuje i fakt, že po dobu mé přítomnosti u jezera, jež trvala několik hodin až do západu slunce, jsem na místě a ani v jeho okolí nenarazila na živou duši.
A protože se celá výprava pouští nesla ve znamení drsného západu, kde příroda ani vyprahlá pustina své návštěvníky nešetří, pomalu jsem se přesunula na prohlídku vězení v Yumě, abych věrně pokračovala v duchu atmosféry celé výpravy, kterou rozhodně nenajdete v nabídce katalogů cestovních kanceláří. Vězení v Yumě není turistická atrakce v tom milém slova smyslu. Je to kus historie, který tam zůstal viset jako připomínka toho, že lidská představivost o trestu bývala často brutálnější než samotný zločin. Přezdívalo se mu „Arizona’s Hellhole“, nebo-li „Pekelná díra Arizony“. Místo tak úděsné, že i v pekle byste si vedle něj připadali jako v pětihvězdičkových lázních. Kdo tam skončil, ten si rychle uvědomil, že poušť není jen romantická kulisa západů slunce, ale trest sama o sobě.
Cely byly malé, dusivé a rozpálené jako plechovka hozená do ohně. V létě se teploty uvnitř šplhaly přes padesát stupňů. Vězni spali na kovových roštech, které si zachovaly žár i dlouho po západu slunce. V zimě naopak foukal dovnitř studený vítr přímo z Colorada River. Žádná klimatizace, žádný komfort. Jen realita, která bolela.
Nejhorší byla „horká cela“ – the Dark Cell. Místo, kam zavírali provinilce. Člověk tam stál nebo seděl v naprosté tmě, na zemi jen vrstva písku, který štípal do kůže. Dveře byly z masivního železa, světlo se dovnitř nedostalo, čas tam ztrácel význam. A nikdo tam nevydržel dlouho bez toho, aby se rozpadal psychicky.
Přesto všechno má to místo zvláštní atmosféru. Kombinace pouště, prázdnoty a příběhů lidí, kteří tudy prošli, dává Yume tíhu, kterou nejde smazat. Když se člověk prochází mezi starými celami, vidí primitivní větrání, zrezivělé mříže a zbytky graffiti vyrytých vězni do stěn, dojde mu jedno: člověk tady vždycky bojoval hlavně sám se sebou.
Dnes je to muzeum. Tiché, prázdné, s větrem, který si píská vlastní verzi historie. Nezůstala tam ani stopa po hrdinství – jen surová zkušenost toho, jak vypadá trest v místě, kde příroda nikdy nehraje fér.
Když jsem opustila Yumu a všechny její horké cely i suché rezignované vzpomínky, silnice mě vedla dál na sever. Až k místu, kde se poušť začíná zvedat do kopců a kde se krajina stáčí do úzkých údolí s rezavými stěnami. Právě tady, v kaňonu Meadow Valley Wash, běží silnice 317 téměř na dotek s železniční tratí.
Jela jsem souběžně s vlakovou linkou, která se tu proplétá kaňonem jako šrám vyrytý mezi skalami. Koleje jsou položeny s takovou prostorovou bezohledností, že to zabolí i člověka, který k železnicím nic necítí. Jen hrubá linie oceli vedená skrz divočinu, která by bez lidí byla sama o sobě dokonalá.
Krajina měla barvu spáleného kovu. Stěny kaňonu přecházely od okrové do rudé, jako by se tu země v minulosti rozhořela, a ještě nestihla vychladnout. Vlaky tudy projíždějí rychle, skoro nepatřičně, jen na okamžik rozbijí ticho a zase zmizí jako myšlenka, která neměla být vyslovena.
Jela jsem kolem s okénkem staženým dolů a měla pocit, že kdybych natáhla ruku, dotknu se kolejí — nebo té prázdnoty mezi námi. Té, která člověka v poušti vždycky trochu změní, i kdyby nechtěl.
Když jsem dorazila k motelu do Caliente, již se stmívalo a měsíční svit ukazoval na jedinou opuštěnou budovu, která vypadala jako nádraží pokryté igelitem. Městečko vypadalo, jako kdyby mu někdo kdysi slíbil budoucnost, ale už se neobtěžoval ji dodat. Místní lokál u cesty, kam jsem se odebrala na večeři, měl atmosféru, kterou si získáte jen časem, místními obyvateli, kteří sedí na baru s cigaretou a doutníkem popíjející pivo nebo ohnivou vodu. Tady se skutečně zastavil čas. Najednou jsem si připadala jako hlavní hrdinka filmu produkovaném v osmdesátých letech minulého století. O baru, v němž se kouří, si mi Evropané, můžeme nechat jen zdát.
Seděla jsem tam s pivem a měla pocit, že si mě místní prohlížejí jako zajímavý úlovek, který přinesl vítr. Ne nepřátelsky. Spíš s tím tichým: „Co tady chceš? Proč zrovna tady?“ Nikdo nic neřekl. Ale tamní ticho má výmluvnější slovník než většina lidí, které jsem v životě potkala.
Druhý den pokračovalo moje dobrodružství o pár mil dál, kde se cesta zvedá do míst, kde kdysi stávala osada zlatokopů. Z domů zbyly jen dřevěné kosti prorostlé pouští. A mezi nimi se pohybovali divocí koně – ti, co tu zůstali, když lidé odešli, spálili mosty a nechali za sebou dluhy a sny rozmetané větrem.
Pozorovat je bylo jako dívat se na živý manifest svobody. Nikomu nepatřili. Nic po nikom nechtěli. Byli krásní tím drsným způsobem, který vám připomene, že svět není spravedlivý, ale někdy dokáže být velkorysý.
A je jedno místo, jehož obraz jsem si v mysli dala do pomyslného rámečku a už ho tam asi nechám. V Golden Valley v Mohavské poušti jsem procházela skrz louky, které působily až nepatřičně. Jako oáza v poušti. Uprostřed prachu, kamenů a keřů vykvetly světlé polštáře žlutých květů a mezi nimi se sem tam objevovaly krátké ostrůvky fialových. Kalifornský mák s oranžovým okvětním lístkem vedle pouštní lupiny, kterou zdobil jemný fialový klas s drobnými kvítky. V tom vyprahlém tichu působily jako malý zázrak, který nečeká na potvrzení své krásy od kolemjdoucích, protože ti do těchto končin zavítají jen zřídka, pokud vůbec někdy.
