Článek
Vše začalo tím, že jsem potřebovala auto trochu jiných kvalit, než byly vozy, kterými jsem jezdila doposud. Chtěla jsem auto, které mě bude bavit. Nic malého, nic zbytečně velkého. Něco na jízdy po městě a zároveň na dlouhé trasy, třeba až do Düsseldorfu. Auto, do kterého se vejde víc než kabelka. A rozhodně ne naftu – v zimě je to trápení, zvlášť když člověk pendluje po městě a je věčně ve špičce.
Dalším kritériem byl motor, který není z cukru a zvládne alespoň 300 tisíc kilometrů, protože když si člověk na auto zvykne, nechce se s mazlíkem loučit. A žádné prznění motoru hybridem nebo elektrifikací. Chtěla jsem poctivé, normální auto se vším, co k tomu patří.
Pro laiky mého typu to znělo jako vybírat vůz pro chytrou horákyni: ne malé, ne velké, ne staré, ne nové. Naštěstí mám kamaráda, který ví, co mi bude „slušet“. Domluvili jsme se, že mi najde něco přesně takového.
Co čert nechtěl, kamarád měl vážnou autonehodu a po novém roce skončil na několik měsíců v nemocnici. Mikrospánek a pusa s kamionem – a člověk si uvědomí, jak málo stačí. Přesto mi právě z nemocnice poslal odkaz na inzerát mého budoucího mazlíka. Ano, on mi přes všechny své bolesti našel auto podle mých požadavků: Subaru XV, rok výroby 2018.
Středně velké SUV s dvoulitrovým benzínovým boxerem. Žádný měkouš. A v metalíze „bílá perleť“. Vozů v téhle barvě pro Evropu moc nevzniklo. Jak řekl původní majitel: „Člověk má pocit, že vlastní jednorožce.“
Za tím jednorožcem jsem se vydala až do Karlových Varů a spojila to s krátkým výletem do Krušných hor. Není čas ztrácet čas.
Abych auto koupila, musela jsem projít výběrovým řízením. Pánovi totiž záleželo na tom, aby jeho mazlíček šel do dobrých rukou. Většinou jsem měla opačnou zkušenost – někdo se chtěl zbavit staré plečky a byl rád, že jsem si ji odvezla. Tady to bylo přesně naopak.
Sedla jsem si za volant, položila nohy na pedály, sešlápla plyn (ano, automat, spojku nehledejte)… a zatajil se mi dech. Uvědomila jsem si, že ten vůz jsem si nevybrala já. On si vybral mě.
Kožené sedačky s perforací, aby nezůstávaly od zadku vlhké vzpomínky jako po přílišné dávce lubrikačního gelu, ale zároveň aby člověk nepřimrzl ke kůži jako při povinném manželském aktu. Sportovní režim přímo na volantu. A pak kufr. Po otevření na mě vykoukla reprobedna velikosti menšího festivalu, napojená pod sedačku spolujezdce na akustiku celého vozu. Milovník hudby by ronil slzy.
Vzadu nechyběla ani výbava pro děti, co doma říkáme pracovně „Otíky“ – sluchátka a stropní obrazovka. Jednorožce jsem zkrátka nemohla nekoupit. Vcucl mě.
Třešničkou byl moment, kdy původní majitel sáhl na jeden ze tří ovladačů ve voze a pustil mi hvězdy. Ano, hvězdy na stropě, jejichž barvu i intenzitu šlo měnit. Říkala jsem si: když nevíš, za co utratit prachy, tohle je ideální „chujovina“.
Pán měl při loučení tak smutný výraz, že jsem podezřívala, že by ke mně do Prahy poslal radši manželku než své auto.
Jako memento mi jednorožec na majitelův svátek vyskočí na displeji palubky s hláškou: „Tomáši, přeji krásný den.“ To ještě musím doladit.
Karlovarskou SPZ mám stále. Na konci má rok mého narození – a za svůj věk se nestydím. Lidé zrají jako víno. Musí jen být dobrý ročník a zrát v kvalitních sudech. Ale zpět k autu.
Po příjezdu domů jsem naplánovala první velký výlet, abych si vůz pořádně „sedla“ než s ním začnu vozit rodinu. Volba byla jasná: Düsseldorf. Devět hodin jízdy, pauzy na čůrání, tankování, kolony, opravy dálnic – ideální test.
A teď se podržte. Ten vůz je tak moderní, že pro lidi zvyklé na Opely a Fordy je to přechod z chleba s hořčicí rovnou na svíčkovou. Najednou jsem při jízdě cítila jemný tlak v rukách a pochopila, že mě chce udržet uprostřed pruhu. Když jsme byli na silnici sami, lehce jsem povolila volant… a auto začalo zatáčet samo.
Tak jsem pustila volant i druhou rukou. Okamžitě se na palubce objevilo: „Vraťte ruce na volant!“ Asi ho už přestala bavit přetahovaná.
V tunelu se mi nad hlavou rozsvítila svatozář z LEDek ve stropě. Tehdy jsem pochopila, že jde o praktickou věc, ne jen o efekt. Řidič má být naladěný, ne ospalý.
Nejhezčí je ale úplně něco jiného. Když jedu po městě a potkám další Subaru. Ti lidé zvednou ruku a pozdraví mě. A já je. Protože Subaristé se zdraví.
