Článek
Vše začalo tím, že jsem potřebovala auto trošku jiných kvalit než vozy, kterými jsem jezdila doposud. Požadavkem bylo auto, co mě bude bavit. Na druhou stranu nic malého, nic velkého, na jízdy po městě a současně na dlouhé výlety, jako třeba do vzdáleného Düsseldorfu, kam mohu dojet za kamarádku a něco praktického, aby se tam vešlo víc než kabelka. Dalším mým požadavkem bylo, že nechci naftu. V zimě to bývá trápení, obzvláště na kratší vzdálenosti ve špičce po městě. Dalším kritériem byl motor, co vydrží nájezd alespoň 300.000 km, protože když už si na auto zvyknete, nechcete se s mazlíkem loučit. Zarputilí motoristé jistě pochopí. A žádné prznění motoru hybridem nebo elektrifikací. Prostě ještě staré dobré auto se vším, co k tomu patří. Pro člověka mé osoby neznalé, to zní jako vybírat auto pro chytrou horákyni, když měla předstoupit před krále oblečená, neoblečená a měla přijít, nepřijít. Ale naštěstí mám kamaráda, který ví, co mi bude „slušet“. A s ním jsem byla domluvená, že mi takový nějaký ne malý a ne velký, ne nový a ne starý vůz sežene. Co čert chtěl a my neplánovali, byla autonehoda toho kamaráda, při níž utrpěl vážná zranění a po novém roce skončil na několik měsíců v nemocnici. Jen zázrakem přežil. V mikro spánku si dal, jak by motoristé řekli: „pusu s kamiónem“. Ale i přesto přese všechno mi na jaře tohoto roku poslal odkaz na inzerát mého budoucího mazlíka, který prodával přímý majitel. Nedalo mu to, a i z nemocnice zapátral a vzdáleně mi vybral vůz dle mých požadavků, „šestihvězdu“ Subaru XV, rok výroby 2018. Což je středně velké SUV, s motorem typu boxer a dvoulitrem v benzínu. Jak již z názvu typu motoru vyplývá, není to žádný měkouš. Speciálně pro dámy zde uvedu, že vůz je v metalické barvě: bílá perleť. Vozů této značky s tímto specifickým lakem se pro evropský trh moc nevyrobilo. Jak by řekl pán, který mi vůz prodal: „auto je tak unikátní, že člověk má pocit, jako by měl doma jednorožce“.
Za jednorožcem jsem se vydala až do vzdálených Karlových Varů a spojila to s návštěvou Krušných hor. Není čas ztrácet čas, že ano?
Abych uspěla při koupi vozu, musela jsem projít výběrovým řízením, protože pánovi záleželo na tom, aby byl vůz v dobrých rukou. Abych řekla pravdu, většinou jsem až doposud měla opačné zkušenosti, kdy se chtěl někdo zbavit staré plečky a byl do finále rád, že jsem si ji odvezla.
Když jsem si poprvé sedla za volant, dala nohy na pedály a sešlápla plyn, (pozor spojku auto nemá, je to automat) zatajil se mi dech. Záhy jsem pochopila, že ten vůz jsem si nevybrala já, ale on si vybral mě. Ještě nikdy jsem se v žádném autě necítila tak dobře, jako v tomto. Kožené sedačky s prodyšnými otvory, aby kůže jezdce, a i ta auta mohly volně dýchat, a to tak, aby vám po sedačce nejezdila řiť jako při nadměrném užití lubrikačního gelu nebo naopak jste se na ní nepřilepili jako při aktu, který člověk dělá z povinnosti. Dalším prvkem je sportovní řazení na volantu, neboť vůz má ve výbavě možnost sportovního režimu, který může řidič kdykoliv aktivovat, pokud je v chuti a náladě. A to je teprve začátek. Po otevření víka kufru, na mě vykoukla velká reprobedna. Jedna z těch, které se užívají při hudebních festivalech. Je připojená kabely pod sedačkou spolujezdce na akustiku v celém voze. Jako milovník hudby jsem pochopila, že tohle auto není pro lidi, co se na něj budou pouze koukat z okna, jak jim stojí před barákem. Vzadu na sedačkách nechybí ani zábava pro mladší pasažéry ve formě sluchátek, jak je doma pracovně nazýváme „Otíky“ a vestavěná obrazovka na stropě vozu auta. Skalní motoristé jistě pochopí, toho jednorožce jsem nemohla nekoupit. Úplně mě vcucnul. Nejen svými jízdními vlastnostmi, ale také tuningem, který pán dělal tak, jako když si přivezete domů miminko z porodnice a snažíte se mu zajistit nejlepší péči. Třešničkou na dortu celé předváděcí akce byl moment, kdy pán sáhl na jeden ze tří ovladačů ve vozidle a pustil mi hvězdy, které se promítaly na stropě vozu, jejichž barvu a intenzitu ovladačem měnil a já si v duchu říkala, když nevíš za co utratit love, tak je tahle chujovina dobrá.
Stále mám před očima smutný výraz pána, který měl při mém odjezdu a podvědomě ho podezřívám, že by se mnou do Prahy raději poslal svoji manželku místo svého jednorožce.
Jako memento na původního majitele mi na jeho svátek každý rok vůz při nastartování motoru v inkriminovaný den na displej palubky vyšvihne zdravici: „Tomáši přeji krásný den!“ (tohle budu muset ještě doladit)…
Karlovarskou SPZ mám na autě stále. Jsem na ni pyšná. Na konci má rok mého narození a já se za svůj věk nestydím. Lidé totiž zrají jako víno. Pochopitelně musí to být dobrý ročník a zrát v kvalitních sudech! Ale teď zpět k autu. O víně třeba příště ;) Poté, co jsem jednorožce zaparkovala u sebe před domem, jsem naplánovala první dlouhou jízdu za účelem se s vozem pořádně vyladit, než v něm začnu převážet svou početnou rodinu. Takže volba byla jasná: Düsseldorf. Necelých 9 hodin řízení s přestávkou na čůrpauzu, tankování před hranicemi, pitstop, kafe a další čůrpauzu, včetně jízd v kolonách, kde se opravuje dálnice jak u Varů z naší strany, tak část dálnice v Německu, to byla dobrá volba toho, co vůz vydrží. Navíc jako člověk, který jezdí rychle a zběsile, jsem si mohla dopřát na německých dálnicích jízdy bez omezení rychlosti v levém pruhu a tam poznat, že tento vůz nemá sportovní režim pouze jako kosmetický doplněk, ale hrdě jsme párkrát předjeli vozy, které mému jednorožci mohou hravě konkurovat. A teď pozor a držte si klobouky! Je to vůz moderní a pro řidiče zvyklé na střední třídu vozů typu Opel a Ford, je to jako byste z chleba s hořčicí přešli rovnou na svíčkovou. Vozidlo si se mnou začalo hrát. Při jízdě v pruzích na dálnici, jsem najednou začala cítit jemný tlak v rukách na volantu a zjistila, že vůz se mne snaží udržet v přesném středu silnice. Když jsme byli na vozovce sami, lehce jsem povolila volant a zjistila, že auto převzalo řízení za mě. Samo si najednou začalo zatáčet tak, aby udrželo směr v přesném středu pruhu. A tak jsem pustila volant i druhou rukou, ale to už mi auto napsalo na palubku: „Vraťte ruce zpět na volant!“ Asi už ho ta přetahovaná se mnou přestala bavit. Pak jsme vjeli do tunelu a nad hlavou se mi udělala svatozář z těch zabudovaných led žárovek pod polstrováním stropu auta. To jsem pochopila, že mají i praktický efekt, a to za setmění naladit řidiče tak, aby neusnul.
Ale stejně nejkrásnějším zážitkem je, když se svým jednorožcem potkám dalšího takového nadšence , který mi zamává na pozdrav. A víte proč? Protože Subaristé se zdraví!
