Článek
Jdu z práce domů, unavená, ale šťastná, že po dlouhé době svitlo slunko a já mohu na zahrádku se šálkem kávy trochu načerpat energii, neboť ze včerejška na dnešek jsem toho moc nenaspala. Koncem školního roku s dětmi, které jsou školou povinné, jsem plně vytížená. U dveří se minu s asistentkou mého nejstaršího autistického syna a jdu automaticky do jeho pokoje, abych se s ním pozdravila… ale syn nesedí na svém obvyklém místě a neposlouchá rádio. Leží na zemi vedle postele v tratolišti krve. Spadl v důsledku epileptického záchvatu a pokousal si jazyk… Tentokrát to bylo silné. Obličej má celý posetý drobnými tečkami od spazmatických křečí a chroptí. Okamžitě mu uvolním knoflíky na košili a rozepnu kalhoty, aby ho neškrtily v pase. Podepřu hlavu měkkým polštářem, aby se do ní nemlátil a čekám, až bude ve stavu, kdy ho budu moci přesunout na postel. Po třech minutách záchvat odezněl. Ulevilo se mi. Zatáhla jsem roletu, syna přikryla a odešla do vedlejšího pokoje. Teď potřebuje klid. Nevnímala jsem čas. Uběhlo něco málo přes tři hodiny a syn se probral. Už je to dospělý mužský, který mě o hlavou převyšuje. Vyšel z pokoje, a tak jsem se ho zeptala, zda má hlad. Syn zvedl ruce a dal je k sobě na souhlas. Ohřála jsem vafle, dala mu k tomu marmeládu a mléko. Najednou se synovi zkřivily ústa, ztratil barvu, zmodral a bylo to tu znovu. Podepřela jsem ho, aby si neublížil a pomohla zbrzdit pád. Během křečí jsem zavolala na dceru do vedlejšího pokoje, ať vytočí 112. Ta dala na svém mobilu hlasitý odposlech, abych mohla spojovatelce vysvětlit situaci a přitom jsem bezmocně koukala na ležícího syna v křečích na podlaze, jak zatíná zuby do jazyka podruhé. Bohužel v takových případech mu ani nemůžu vytáhnout jazyk, aby si ho nepokousal, protože bych mu tím mohla ublížit mnohem víc. Je to beznaděj. Sanitka dorazila do 10 minut. Pánové byli úžasní a empatičtí. Jako by se pro tuto práci narodili. Dali nám čas na posbírání věcí do nemocnice, pomáhali se synem, na kterého jeden ze záchranářů pomalu mluvil a popisoval mu vše, co dělá, aby se syn nevyděsil neznámé tváře u nás doma.
S diagnózou autismu by se dalo říct, že je to víc než komplikovaná situace i pro hodně zkušené zdravotníky. Pochopitelně já jsem taky nebyla úplně v pohodě. Vyděsily mě dva epileptické záchvaty takhle krátce po sobě. To se ještě nikdy nestalo. Takže se chovali empaticky a s porozuměním i ke mně. Syn navíc začal nekontrolovaně zvracet. Bylo to jako výjev z hororu „Vymítač ďábla“, kdy je dívka posedlá démonem a zvrací na všechny a všechno kolem sebe. Jeden ze záchranářů to schytal celkem třikrát. Nehnul přitom ani brvou, slušně požádal o utěrku a nejhorší ze sebe sundal. Dál ale pokračoval v laskavém a vstřícném jednání. Přesto, že v tu chvíli už nám šly nahoru žaludeční šťávy všem, co jsme u syna byli. Po naložení syna do sanitky, jsem pana záchranáře požádala, zda by bylo možné syna převést do nemocnice, kde jsou na takto indisponované pacienty vybaveni. Bylo mi v odpovědi sděleno, že je mu to moc líto, ale že nesmí, že mají své instrukce, kterými se musí řídit. Syn je spádově blíž do nemocnice na Vinohradech a tam jsme také mířili. Cestou jsem ještě byla informována, že ho sice dovezou do nemocnice na neurologické oddělení, ale že to není kapacitně řešeno tak, aby mohl být syn monitorován, ať se na to připravím. Očekávala jsem nejhorší. Sice máme zdravotnický systém na principu všeobecného zdravotního pojištění, ale peníze určují hodnotu našeho zdraví a podle toho to taky vypadá. Na našich zdravotnických zařízeních je nejvíce vidět, jak vysoko naše zdraví je na postu žebříčku hodnot u naší vládnoucí garnitury, která o financování veřejného zdravotnictví rozhoduje. Smutná zkušenost.
Se záchranáři jsem se rozloučila a poděkovala za ochotu a empatii. Ze své osobní zkušenosti jejich laskavý přístup nepovažuji za samozřejmost. Byli jsme se synem slušný kombo. Myslím, že tohle pokud si někdo zvolí jako povolání a dokáže být přitom milý a laskavý, má moji největší úctu a velký obdiv. Jsou lidé, kteří našim životem projdou nepovšimnuti a pak Ti, kteří do něj vnesou nesmazatelný otisk. Na tyto dva pracovníky záchranné služby, kteří k nám přijeli, já a mé děti nikdy nezapomeneme.
Ve vinohradské nemocnici na neurologickém oddělení nás přivítal mladý lékař, který začal otázkou, zda syn pil alkohol. Docela se mne to dotklo, pozvedla jsem obočí, zda to bylo myšleno vážně a řekla, že při synově diagnóze není možné, aby měl epileptický záchvat jako důsledek delirium trémens. Pan doktor se se mnou dal do řeči a prvopočáteční napětí pominulo.
Poté, co během našeho rozhovoru na chodbu záchranáři přivezli pacienta, který silně zapáchal alkoholem, močí a cigaretami jsem pochopila, s jakými „klienty“ tu na oddělení přicházejí lékaři do kontaktu. Vůbec jsem se necítila dobře. Syn přeci za svůj zdravotní stav nemůže. Chyba systému? Netuším. Pacient s nepříjemným odérem byl schopný komunikovat a nebyl postižený. Pan doktor mu vysvětlil, že kromě toho, že mu dá nějakou injekci, pro něj víc udělat nemůže a pána poslal domů. I tací využívají benefity zdravotnické péče a ti jsou pak ochotně zdravotníky záchranné služby převáženi do stejných zařízeních, jako pacienti, kteří si svůj zdravotní stav nepřivodili vlastní vinou.
Sestřička synovi odebrala krev a pak mu opatrně zavedla kanylu. Přitom na něj klidně mluvila, aby syn věděl co bude následovat. V ordinaci mi bylo sděleno, že epileptické záchvaty u syna se zhoršily v důsledku špatné medikace, což ukázaly výsledky z odběrů krve. Pan doktor mi položil několik otázek a nad rámec mi udělil konzultaci toho, co nás čeká a nemine. Pak vytiskl doporučení specializovaných pracovišť, kde se budou synovi kromě předepisování léků skutečně věnovat a pomůžou nám epilepsii mít pod kontrolou. Poté se nám omluvil a sdělil, že si syna nemohou nechat přes noc na oddělení mezi běžnými pacienty, protože tam bych s ním nemohla být jako doprovod a vyhradil nám místo za plentou na chodbě. Syn po lécích tvrdě usnul a já seděla na gynekologickém křesle. Vůbec netuším, jak se v inventáři neurologického oddělení ocitlo, ale byla jsem ráda, že nestojím. Pak už se mi pod tíhou vyčerpání začaly klížit oči a sestřička mi řekla, ať si klidně lehnu vedle syna na lehátko, které bylo určené k převozu jiných pacientů. Střídavě jsem usínala, probouzela se a do toho se snažila hlídat syna, aby si nevytrhl kanylu z ruky, pokud by přišel k sobě. Syn byl sice v útlumu, ale u něj člověk nikdy neví.
Cca po třech hodinách synovi dokapaly léky, on se probudil a kanylu si začal vytrhávat. Vlivem událostí posledních hodin jsem pro změnu upadla do kómatu já a jenom z dáli slyšela sestřičku, že syn si sahá na kanylu, kterou má zavedenou na zápěstí a nechybělo málo a vytrhl si ji celou. Byla jsem jako zbitá. Z polospánku mne probudil službu přebírající jiný pan doktor a sdělil mi, že za chvíli si se synem budeme moci zavolat taxíka a jet domů. Vyděsilo mne to. Úplně jsem si sebe a syna nedovedla za stávající situace představit, že jedeme taxíkem. Syn byl gumový, utlumený léky a pokud by ztratil vědomí, nebo by se epileptický záchvat opakoval, nedovedu si představit řidiče Boltu, jak nám dává první pomoc. Na mou žádost pan doktor vypsal žádanku na sanitku a pak mě starostlivě pohladil po zádech a řekl, ať si pořádně odpočinu, že si nedovede představit, jak to mám těžké. Upřímně? Taky si to nedovedu představit. Vždycky se nějakým zázrakem přepnu do nouzového režimu, kdy to jde. Asi nás příroda vybavila něčím navíc, abychom to zvládli. Myslím, že všeobecně, když o něco jde, je člověk schopen jít až za hranice svých možností. A tady jde přeci o život, nebo ne? Proto si vážím lidí, kteří přes veškerou byrokracii a systémové škrty ve zdravotnictví jsou pořád profesionály, svoji práci vykonávají srdcem a chovají se lidsky. Díky bohu za zdravotníky, sestřičky a noční služby vykonávají lékaře, kteří přesto přese všechno s čím se při svých službách setkávají, ještě nemocnice neopustili, jsou laskaví a mne se synem ze včerejška na dnešek pomohli přežít další těžkou noc. ZASLOUŽÍTE SI VELKÉ DÍKY.
