Článek
Dva světy lidí po padesátce
Na českém pracovním trhu jako by existovaly dva naprosto odlišné světy lidí po padesátce. V tom prvním sedí úspěšní manažeři na vrcholu kariéry, vedou firmy, rozhodují o milionech a na LinkedInu sdílejí moudra o leadershipu. Jejich věk je výhodou. Jsou zkušení, ostřílení a respektovaní. V tom druhém světě jsou jejich vrstevníci, kteří měli tu smůlu, že se jejich firma prodala, prošla reorganizací nebo se jednoduše rozhodli změnit profesi. A najednou jako by jejich třicet let zkušeností přestalo mít hodnotu. Zatímco jedni jsou oslavováni jako zkušení lídři, druzí se marně snaží dostat alespoň na pracovní pohovor. Pokud navíc žijete v menším kraji, kde pracovních příležitostí není nazbyt, může se hledání zaměstnání proměnit v nekonečný kolotoč odeslaných životopisů a odmítnutí.
Na LinkedInu samá empatie. V realitě ani odpověď
Největší ironie se přitom odehrává právě na LinkedInu. Personalisté se předhánějí v příspěvcích o lidském přístupu, individuálním posuzování kandidátů, diverzitě a hledání skrytého potenciálu. Člověk by skoro nabyl dojmu, že český nábor je jedna velká přehlídka empatie. Jenže pak přijde realita. Desítky odeslaných životopisů, automatické zamítavé odpovědi a často úplné ticho. Samozřejmě neplatí, že každý personalista diskriminuje starší uchazeče. Ale když člověk v 58 letech opakovaně naráží na zavřené dveře, těžko se zbavuje dojmu, že jeho datum narození má větší váhu než celý profesní životopis. A možná je nejhorší právě to ticho. Protože po třiceti letech práce si člověk zaslouží alespoň odpověď, že o něj firma nemá zájem.
Pracujte do sedmdesáti. Ale kdo vás zaměstná?
A teď ten největší paradox. Populace stárne, důchodový věk se postupně posouvá a společnost počítá s tím, že budeme pracovat stále déle. Někteří lidé budou pracovat i po dosažení důchodového věku, ať už z vlastní vůle, nebo z ekonomické nutnosti. Jenže jak to mají udělat, když jim část pracovního trhu začne zavírat dveře už před šedesátkou? Na jedné straně slyšíme, že ekonomika potřebuje zkušené pracovníky. Na druhé straně se k nim někdy chováme jako k prošlému zboží. Přitom člověk v 58 letech nemusí být na konci kariéry. Může mít před sebou dalších deset nebo patnáct let aktivního pracovního života. Má zkušenosti, které žádný absolvent nezíská během tříměsíčního zaškolení. A často také ví, co znamená odpovědnost, loajalita a skutečná práce.
Generace na odpis? Jen pokud ji sami odepíšeme
Možná bychom se tedy místo dalších motivačních příspěvků o inkluzivním náboru měli začít ptát na něco mnohem prostšího. Proč je pro zkušeného člověka tak těžké začít znovu? Proč se ztráta zaměstnání v 58 letech může změnit v existenční problém, zatímco ve třiceti ji často vnímáme jako příležitost k novému začátku? Můj strejda nechce žádné zvláštní zacházení. Nechce výhody ani soucit. Chce jen dostat stejnou šanci jako ostatní. A možná právě v tom je celý problém. Společnost od starších lidí očekává, že budou pracovat déle, přizpůsobovat se změnám a držet krok s dobou. Ale jsme jim vůbec ochotni dát příležitost?
Protože lidé po padesátce nejsou generace na odpis. Jen se k nim tak pracovní trh někdy chová.





