Článek
Je moderní doba a zavedené pořádky fungující léta se mění snad ve všem. I na trhu práce došlo k mnoha výrazným změnám. Jednou z nich je změna zabarvení přívlastků, která doprovázejí slovíčko fluktuant z negativních na pozitivní. Dnešní HR (lidské zdroje, personalisté) doporučují mladé generaci měnit zaměstnání flexibilně a často, v průměru každé dva až tři roky. Aby člověk nikde neustrnul, nehnil a nedegeneroval. Aby nabíral cenné pracovní dovednosti v rychle se vyvíjejících časech, aby kariérní vlak neujel. Fluktuantství už není odsuzovaným jevem, ale módním trendem. A rozhodně ne prázdným a umělým, ale smysluplným.
Však já sám jej podstupuji už od mého pradávna a začal jsem daleko dříve, než chytré hlavy přišly na to, že je prospěšné. Prokousával jsem se mnoha negativními reakcemi z mého okolí, pohlíželo se na něj a na mě jako že jsem špatný, nezodpovědný, nepřizpůsobivý až konfliktní. Přitom je to naopak, ale já věděl svoje a nikoho nenechal, aby mi vetknul svůj způsob myšlení do mých mozkových závitů. A dobře jsem udělal. Letos mi bude 43 let, mám za sebou téměř 20 zaměstnání se značným rozptylem oborů a z různých typů firem a institucí (a to nepočítám četné brigády různého typu při studiu). Poznal jsem stovky, ne-li tisíce lidí. Každý byl jiný a každý mě něčím obohatil, ale také mi mnohdy něco i vzal. Nejsem vyhořelý a ze setrvačnosti roky ukotvený někde, kde to nesnáším a s neschopností nebo strachem si najít jiný džob. A za to velmi děkuji - sám sobě.
Je to pro mě velká, řekl bych dokonce zásadní škola života, kterou za sebou většina lidí nemá. Mám za nějakých dvacet let nasbíráno tolik znalostí, dovedností a kompetencí, co většina lidí nezvládne za celý život a mnozí ani za hypotetických deset životů. A za to se mám snad stydět, brát se jako špatný pracant nebo se dokonce omlouvat? Ani náhodou. Střídání zaměstnání mi jen a jen prospělo. Mám široký přehled, spoustu kompetencí napříč obory, rozvinuté myšlení a absenci strachu, že by někdy přišlo období, kdy bych se pracovně nechytal. Mezi jednotlivými pracemi jsem vždy regeneroval na Úřadu práce, což mi bylo také opakovaně vyčítáno. Já ale nedokázal hledat práci při práci a nechtěl jsem si odpálit hlavu absencí regenerace mezi jednotlivými zaměstnáními. Byl jsem odpovědný hlavně sám k sobě a nehodlám se za to nikomu zpovídat.
Žádné velké flákání a vyžírání systému se beztak nekonalo. Vždy to trvalo jen měsíc, dva, maximálně tři. S dostatečně našetřenou finanční rezervou. Hledání, pohovory a ano, i odpočinek a čištění hlavy do další práce. Přistupoval jsem zodpovědně sám k sobě a ke své mysli, abych na nové místo nastupoval odpočatý a v plné síle. A stejně pro těch pár měsíců (v součtu tak jeden rok) podpory poslouchám od mnohých, že jsem „nemakačenko“. A většinou samozřejmě od těch, kteří zdaleka nedokázali to, co já. Ačkoliv je za mnou násobně více práce, než časů natažené ruky pro dávky. Inu, nejsem odpovědný za hlavu jiných a co v ní je nebo není, takže mávám nad tím rukou a myslím si své. Jde o můj život a ne těch ostatních a já si s ním naložím tak, jak sám uznám za vhodné. Bez ohledu na to, co si kdo myslí nebo nemyslí, to mi totiž může být a je bez urážky totálně ukradené.
Fluktuovat jsem začal už při studiu vysoké školy. Nevím, jak to mají studenti dnes, ale za mě byly po roce 2000 agentury, kam člověk přišel a vybíral si z nepřeberného množství brigád různého charakteru. Už tehdy jsem zjistil, že mě nebaví a ubíjí mne být někde dlouho a zabředávat do nudné rutiny. A tak jsem šel na pár dní do skladu, pak zase za pokladnu supermarketu, chvilku jsem dělal na letišti v třídírně zavazadel, točil jsem pivo na festivalech, vybaloval zboží, prodával lístky a suvenýry v muzeu, uklízel kanceláře, doučoval jsem maturanty nebo chodil před filmovou kamerou jako kompars. A mnoho jiného, už si ani na všechno nevzpomenu. A mimochodem, pak že mi manuální práce smrdí, jak mě mnozí v pozdějších letech převažující práce hlavou častovali. Nesmrdí, ale pokud mám na to dělat něco pro mě lepšího, tak to dělám.
Po promoci jsem vyrazil na zkušenou do světa, konkrétně do Londýna, kde jsem dělal ve fastfoodu přípraváře surovin a myčku nádobí nebo tazatele pro výzkum trhu. Do své domoviny jsem se vrátil po třech měsících (osobní důvody) a brzy našel první džob operátora asistenční služby pro vozidla. Ono po vysoké škole člověk brzy zjistí, že si příliš vybírat nemůže, jak se jako student mylně domníval. Ale zkušenost to byla výborná a mnohému mě do začátku naučila.
Následovalo mnoho dalších profesí, ale zestručním to, nebojte. Po dvou letech jsem přešel na Statistický úřad, tedy do státní správy. Po opět dvou letech jsem nastoupil do výzkumné agentury na průzkum trhu a utekl ve výpovědní lhůtě. Následovaly tři roky v podobné agentuře, sice korporátní, ale pro mě osobně s lepším zaměřením a lidským osazenstvem. Tady jsem se hecnul, vydržel tři roky a přičichl i ke školení a lektorování kolegů zaměstnanců. Pak jsem začal dělat v neziskovce na podporu pěstounské péče. Moje nejkratší práce, která trvala pouhé tři dny - nedalo se to, byl to zmatek, chaos, faleš a manipulace s dobrotou lidí. Následovalo roční školení zdravotnického personálu na počítače a jeho software v jedné nemocnici (nevěřili byste, že ani před deseti lety drtivá většina sester a hlavně lékařů s počítači skoro vůbec neuměla) a pak jsem udělal krok stranou a šel na pár měsíců prodávat do farmářských potravin. Abych měl klid a minimum stresu. Ale nepohodl jsem se se šéfem, který mě nebral jako rovnocenného parťáka, ale jako hadr na podlahu a v tom já dělat odmítám.
Přemístil jsem se zpět do kanceláře, konkrétně do HR jedné známé české stavební firmy, ale na konci zkušební doby jsem odešel - čistý reporting dat a neustálé zírání do tabulek mne nebavilo ani trochu. Ale HR jako takové ano, tak jsem přešel do automotive korporace a tři roky zajišťoval zaměstnancům školení a podílel se na péči o nové zaměstnance. Pak jsem cítil, že potřebuji větší naplnění a smysluplnější obor a na několik let jsem zakotvil v sociálních službách. Během pěti let jsem vystřídal čtyři organizace (státní, příspěvková, soukromá i nezisková), většinou kancelářská a koordinační práce (ale poprvé také PR - komunikace a propagace), ale také nějaký čas přímá péče o klienty s mentálním nebo kombinovaným postižením. Mimochodem, dělat v sociálu bych snad alespoň na pár měsíců nařídil všem povinně. Je to velká škola života, jakou vám dá málokterá jiná práce.
Pak jsem si odskočil znovu prodávat do obchodu, tentokrát do zverimexu. Hlavně pro to, abych si po „sociálu“ a pomocných profesích vyčistil hlavu a také abych využil šance a pobyl zde s kolegy v podobě mého partnera a spřáteleného manželského páru. Tři hezké roky až na závěr, který nebudu rozvádět. Řekněme, že prostě do kolektivu běžných prodavaček celkem pochopitelně nezapadám a neslo to chtě nechtě problémy. Potom následoval další rok v sociálu u seniorů a dobrovolnictví a už jsem u konce. Obrat o 180 stupňů a OSVČ, firma jednoho zaměstnance - mě a pokus o blogy, články a „nižší“ žurnalistiku. To bych chtěl aktuálně dělat co nejdéle, prostě už nejsem typ dělat pod někým a s někým. Už se nechci vkládat do rukou zpravidla nekompetentních nadřízených s vycházet se všemi kolegy. Dříve nebo později to vždy stálo za víte co. Ačkoliv plány v psaní mám, tak jak se znám, je dosti možné, že za rok za dva budu zase někde v úplně jiných vodách.
A tak milí zdejší čtenáři, fluktuujte, pokud to tak jen trochu cítíte. Dnes to máte dokonce i posvěcené od chytrých hlav z HR, tak směle do toho. Život je krátký a nestojí to za to někde roky dělat otupující práci do padnutí nebo vyhoření a ztráty chuti do života. V každé práci, i když nebyla dobrá, jsem se mnohému naučil. Jiné obory, jiné znalosti a dovednosti, jiný styl práce, jiné systémy a technikálie. Jiné vedení, jiní šéfové, jiní kolegové, jiná komunikace. Myslím, že už jsem připravený zvládnout cokoliv.
A až se jednou za svým životem ohlédnete, budete s nejvyšší pravděpodobností sami sobě vděční. Že jste nedegenerovali a „nehnili“ na jednom dvou místech, že jste si to prosadili a udělali po svém bez ohledu na mínění ostatních. Oceníte sami sebe, přínosnost toho všeho a že z vás jsou vysoce kompetentní lidé a vším možným otlučené a tím silné osobnosti, které leccos zvládnou.
Každý čtenář si výše uvedené přebere po svém. Záleží, kdo jste a jakou optikou nazíráte. Někdo se s tím ztotožní, někdo se možná nechá namotivovat ke změně, někdo mě jistě odsoudí. To je vaše věc. Já vše sepsal za jediným účelem. Pomoci a motivovat ty, kteří nejsou spokojeni a možná by byli spokojenější na podobné pracovní cestě, jako je ta moje. Na začátek to chce odvahu a překonat strach z neúspěchu. Ale jakmile to zvládnete, prospěje vám to. Je možné a upozorňuji na to, že ne vždy bude změna hned k lepšímu. Což dokládají moje občasné odchody ve zkušební době. Ale kdo nezkusí, nepozná. A k tomu dobrému je holt třeba se někdy prokousat a projít si jiné cesty, než se zahne na tu správnou. A tak se raději někdy spálím, abych byl později spokojený, než abych to vůbec nezkusil a byl nespokojený automaticky a setrvával v nějaké práci bez radosti, zájmu a s negativními důsledky na osobní život. To je prostě o mentalitě a jak to má člověk nastavené.
PS.: Pokud přemítáte, kde žiju, tak ano, v Praze. I proto mám větší možnosti se leckde uplatnit a samozřejmě si uvědomuji, že jsou u nás mnohé regiony, kde bych se takto podle mínění jiných „rozcapovat“ nemohl. Ale pražský rodák nejsem a musel jsem mnohé podstoupit a obětovat pro to, abych si mohl pracovně vybírat a žít spokojeněji. Samo do klína to totiž spadne jen málokomu a pokud se člověk nepřičiní a sedí v koutě, má smůlu. Nikdo vás aktivně hledat nebude, o svoje živobytí se musíte (pokud nemáte trafiky a kamarádíčky) plně postarat sami. No a když to neuděláte, budete většinu života skomírat někde, kde být ani nechcete. A druhý pokus - život verze dvě - už nemáte.
Anketa
Autorova subjektivní výpověď a názory, které se nemusí slučovat s těmi vašimi. A tak je to v pořádku.
