Článek
Život je někdy ironie. A tak se mi zcela popravdě přihodila následující historka s pobytem v Alpách, který měl prohloubit moji zálibu ve sjezdovém lyžování, ale nakonec ji naopak zcela zničil. Psal se rok 2008, měl jsem za sebou do té doby nespočet sjezdů českých hor a netušil jsem, že po zážitcích z rakouských velehor, vyhlášených perfektními lyžařskými areály a dlouhými sjezdovkami, budu mít před sebou dní s prkny na nohou v počtu nula.
Považoval jsem se tehdy za zkušeného lyžaře, který jako dítě a dorost vyrůstal na úpatí Jizerek a na sjezdovky jezdil MHD. Až do onoho kritického roku 2008 jsem brázdil pouze kopce české a s partnerem a pár kamarády jsme se rozhodli ušetřit nějaký ten peníz a odjet na pět dní pokořit pořádné hory do Alp.
Volba padla na Tyrolsko a sjezdový areál Kaltenbach v proslulé lyžařské mecce Zillertal. Vyrazili jsme odpoledne auty, přetrpěli dlouhý přejezd Německa a radostně jsme zavískali na rakouských hranicích, ze kterých to bylo do našeho ubytování u městečka Uderns už jen kousek. Psal se začátek března a celé dlouhé údolí bylo zcela bez sněhu. Ten se ve slunci blyštěl jen na vrcholcích nejvyšších hor. Tenkrát jsme ještě nikdo neměli chytrou placku s internetem, abychom se mrkli, v jakém stavu je sníh tam, kde máme lyžovat, ale ujišťovali jsme se, že areál v Kaltenbachu jistě leží ve vyšší nadmořské poloze a bude případně dosněžen. Byl už pozdní večer, nám bylo kolem třiceti, tak jsme dali pařbičku bez ranních následků a nemohli se dočkat rána.
Druhý den jsme se probudili do slunečného, leč velmi mrazivého počasí. Po bohaté a chutné rakouské snídani jsme ihned vyrazili. V Kaltenbachu, jak to tak u alpských středisek bývá, jsme museli nasednout na dlouhou lanovku, která nás teprve do vysoko položené oblasti sjezdovek dovezla. Už cestou v kabince jsme nadšeně pozorovali rostoucí vrstvy sněhu a spokojeně vyhlíželi začátek našich radovánek.
Zatím to nezní špatně, což? Ale nebojte, však už jsme všemu blízko. První negativní vjemy na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v televizi jsme vídali krásné a opravdu dlouhé sjezdovky, které se romanticky vinuly nejprve mezi zasněženými štíty hor a pak jehličnatými lesy, nám se otevřel pohled na jednolitou bílou plochu, která se zvedala do nijak závratných výšin. Taková větší Malinovka v Jizerkách, znáte-li. Na ní bylo asi 8 vleků různého typu a nikde lyžaři srovnaní pěkně na romantických vinoucích se sjezdovkách, ale neskutečně početné mraveniště, chaoticky brázdící celou tu nevzhlednou plochu.
Jednolitá bílá plocha a chaotická změť lyžařů, to byla většina místního lyžařského areálu.
Zmíněné slunečné mrazivé počasí způsobilo, že sníh měl naprosto nevyhovující strukturu a velmi špatně se sjížděl. Problém, který neměl být vůbec problémem, protože v českých horách nikdy nebyl, byly moje lyže. Nebyly totiž na rozdíl od lyží všech ostatních carvingové a nikdy mi to nikde nevadilo. A navíc, ač po servisu, se mi nezdály hrany ani moc nabroušené. Zato já byl nabroušený hned, jak jsme vyjeli na vršek té nepřehledné bílé plochy a jali se jet dolů. Ono to milý čtenáři skoro vůbec nešlo. Kombinace sněhu, hran a rovných lyží mi sjezd velmi komplikovala a sice jsem to jako zkušenec nějak dával, ale stálo mě to hroznou námahu. Jak jsem to mohl tušit? Jizerky, Krkonoše, nikdy problém!
Po hodině lyžování si vzpomínám, jak jsem si sedl uprostřed kopce a rozbrečel se. Vyčerpáním a zklamáním. Partner mne utěšil, dodal mi síly a odjeli jsme dál do areálu na mírnější sjezdovku. Tady to bylo trošku lepší a sem tam byl i úsek, připomínající romantickou cestu lesem (zde tedy pár stromků). Tím, že nebyly cesty ohraničené lesem a místy ani značkami a bylo jasno, tak mi nějak lyžařský prostor začal splývat s tím nelyžařským. A tak si jedu a najednou podnikám skok do dálky v délce tréninkového pokusu malého a začínajícího Jiřího Rašky. A co do dálky, ale do hloubky! Snadno jsem přehlédl terénní zlom, vylétl jsem mimo sjezdovku jako Bridget Jones, když pojala při sjezdu podezření, že je těhotná (kdo jste komedii neviděl, neřešte to) a řítil jsem se nekontrolovaně prudkým srázem kamsi do lesa.
Ani už nevím jak, ale malým zázrakem se mi podařilo s pomocí rukou a zadku postupně zabrzdit, ještě než jsem se rozplácnul na kmeni prvního stromu. Po počátečním otřesení jsem pojal tušení směru ke sjezdovce a po vrstevnici jsem se na ni běžkově doklouzal. Blížil se čas srazu na určeném místě a oběda. Všichni už tam na mě spokojeně čekali a tvářili se zaraženě a nechápavě, když mě uviděli totálně vyčerpaného a vystresovaného.
Dobrá krmě a panáček na chuť mi náladu o něco zvedly a jelo se pokračovat. Sníh byl čím dál zmrzlejší, takový nějaký divně tvrdý a já si prostě lyžoval pomalinku a na mírných sjezdech s dětmi. Prostě na nic (a opravdu moc bych to chtěl napsat sprostě). Ale neodbíhejte, nezívejte, neusínejte, zdaleka není konec. K odpoledni jsme se před blížícím se odjezdem (v tomto žádné večerní lyžování pod umělými světly fakt nechcete) dostali zase na tu nevábnou mravenčí plochu, kde neměl člověk první den absolutně přehled, kam má jet.
A tak jsem najednou bez mrknutí oka zjistil, že jsem na černé sjezdovce. Sám. Řítil jsem se ten den už podruhé nekontrolovaně dolů, strach a slzy v očích. Kdybych nebyl pokročilý sjezdař, tak jsem ten den snad ani nevyvázl živý. Nějak jsem to zase s pomocí zadní části těla zarazil a už skoro bezvládně dojel o hodinu dřív k lanovce a dolů a na parkoviště, kde jsem čekal na ostatní. Možná jsem holt idiot.
V autě cestou na ubytování mne představa, že tohle budu zítra absolvovat zas, asi nějak psychosomaticky propojila a dostal jsem pozdě večer silné horečky. Druhý den tedy všichni odjeli na svah a já zůstal v posteli. Pocit lítosti byl velmi slabý a já se radoval, že tam nemusím! Po poledni jsem se cítil najednou už fit (prostě psychická horečka) a šel jsem si do místního marketu nakoupit rakouské uzeninky, sýrečky, čokolády od spokojených alpských kraviček a jiné dobroty. To byla asi nejlepší část mého pobytu v Alpách. Smutné, ale tak jsem to cítil.
Cestou do obchodu jsem se alespoň pokochal okolními výhledy, ač bez sněhu.
Ležím už zase na pokoji, když tu náhle kolem druhé klika cvakla, dvéře letí a vidím rozmrzelou bandu, jak se předčasně vrátila. „Aha, tak už ani s kárvama nebo na snowboardu jim to nejezdí, hlavně že se mi včera nechápavě divili!“, pomyslel jsem si. Ale chyba lávky. Přihnala se totiž odkudsi od západu nečekána, nezvána, vichřice Emma. Jaké to další štěstí. Moje první Alpy. Jeden den na sjezdovce jako tortura, druhý den všechny areály zavřely. Pětidenní permanentka a vlastně celý pobyt v tahu, protože předpověď rozhodně stanovila problémy nejméně na další čtyři dny. A tak jsme se sbalili a jeli po dvou dnech zpět do Česka. Samozřejmě bez jakékoliv finanční náhrady.
Bylo nám líto jet hned domů bez zážitků a vymysleli jsme zastávku a procházku po Mnichově. Emma si to mezitím dofoukala až tam, takže zážitek se nekonal. Byla taková vichřice, že se po centru pohybovalo pouze pár bláznů a všude kolem lítaly popelnice. Takže jsme proběhli pěší zónu, mrkli rychle na katedrálu Frauenkirche a zapadli jsme do restaurace. Po dobrém žvanci a pár drincích na uklidněnou jsme dovláli k autu a už úplně bez nálady pokračovali až do Prahy.
Od té doby už jsem na lyže nikdy nevlezl. Usadilo se to Rakousko ve mě tak hluboko a trvale, že jsem tuto svoji dlouholetou kratochvíli už od raného dětství nadobro pověsil na hřebík. Partner ještě několik let jezdil větrat prkno beze mne, ale pak ho dohnala špatná „zádová hygiena“ a dlouhé sezení ve služebním autě a musel pod kudlu s vyhřezlou ploténkou. A rotační pohyby na snowboardu rozhodně nejsou součástí rekonvalescence, takže už přes deset let nejezdí ani on. Konec zcela pravdivého příběhu.
