Článek
Milada za svobodna Králová se narodila roku 1901 a vyrůstala s rodinou v Praze. Navštěvovala dívčí katolické gymnázium, ze kterého v důsledku konce císařství a nástupu republiky přešla do vlasteneckého reálného gymnázia. Po maturitě zamířila na studia Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde úspěšně roku 1926 odpromovala.
Rok před ukončením vysokoškolských studií jí zastihla první velká zkouška osudu, kterou málem nepřežila - vážně onemocněla spálou. Nakonec se z ní díky svému mládí a síle organismu dostala, její dva sourozenci bohužel takové štěstí neměli a ještě jako děti na tuto nemoc zemřeli (spála byla na počátku 20. stol. hlavní příčinou dětské úmrtosti u nás před příchodem antibiotik).
Ještě během studií se setkala s klíčovou ženou a budoucí spolupracovnicí Františkou Plamínkovou. Ta založila Ženskou národní radu (ŽNR), do které se Horáková aktivně zapojila a časem zde zastávala klíčové pozice. A setkala se také s ekonomem Bohuslavem Horákem, kterého krátce po dokončení studia práv pojala za manžela.
Horáková žila velmi angažovaný život. Kromě ŽNR byla také stálou členkou Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ) a v roce 1929 vstoupila aktivně do politiky příslušností k Československé straně národně socialistické (ČSNS). Byla také součástí mnoha dalších sociálních spolků, zejména členkou Československého červeného kříže.
V rámci svých četných členství v těchto spolcích a v politice se věnovala návrhům a připomínkám k novelizaci občanského zákoníku s důrazem na rodinu, ale těžiště její práce leželo zejména v oblasti zrovnoprávnění žen v československé společnosti. Ať už na poli trhu práce napříč dělnickými i kvalifikovanými vrstvami, tak i směrem k pomoci matkám samoživitelkám a zajištění alimentační povinnosti. Nutno podotknout, že jejich návrhy nebyly během celého meziválečného období na vládě (tvořenou drtivě muži) prakticky nijak reflektovány.
Jako levicově zaměřená právnička se zabývala také otázkami sociální péče a služeb. Byla zaměstnána díky dopomoci Františky Plamínkové s dalšími ženami na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy a v této oblasti se tak mohla skutečně profesně realizovat. Zde došlo k zásadnímu zlomu v zaměstnávání žen na úřadech a státních institucí, protože do té doby ženy tyto pozice obsazovat nesměly.
Po vypuknutí 2. světové války musely ženy včetně Horákové zaměstnání opustit, aby uvolnily místa mužům, kteří byli odsunuti z území připojených k Německé říši. Horáková nezůstala nečinně sedět a aktivně se zapojila do protinacistického odboje na různých frontách. Gestapo si na ní a jejího muže došláplo, byli biti, vyslýcháni, týráni a protože se nepodvolili, tak následně i vězněni. Ona si prošla pankráckou věznicí a následně lágry v Terezíně, Lipsku a Drážďanech. Na sklonku roku 1944 byla souzena, navrhován byl trest smrti, nakonec si měla odsedět osm let. Po krátké době jí z věznice nedaleko Dachau vysvobodila americká vojska.
Po návratu do Prahy se šťastně setkala se svým manželem, který zvěrstva války také přežil, a také s jejich jedinou dcerou Janou. Horáková si obnovila členství ve straně ČSNS a aktivně se zapojila do politiky. Postupem času se její četné protirežimní aktivity pod záštitou politické příslušnosti mimo KSČ a v rámci mnoha spolků a výborů staly trnem v oku komunistické garnituře. V září roku 1949 byla zatčena a souzena s ostatními „spoluviníky“ v nejznámějším vykonstruovaném procesu minulé doby.
Milada Horáková na fotce z vazby, 1949
Po vzoru sovětských velkočistek a pod dohledem prezidenta Gottwalda měl několikadenní proces přesně daný scénář a režii, podle které měli obvinění vypovídat a které se Horáková odmítala podvolit. Hájila tvrdě svoji čest a ideály, ačkoliv věděla, že si uškodí.
Poslední den procesu byly po výpovědích nejvyšších státních zástupců včetně známé Ludmily Brožové - Polednové vyneseny rozsudky. Milada Horáková a další tři osoby si vyslechly trest nejkrutější - smrt.
Připomínka 70. výročí smrti Milady Horákové na pražské Letné
Nepomohly ani přímluvy světových osobností jako byl Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová nebo Albert Einstein. Prezident Gottwald byl neoblomný a rozsudek smrti podepsal. Milada Horáková byla oběšena 27. června 1950 na prostranství před pankráckou věznicí. Dusila se dlouhých 8 minut, podle některých zdrojů dokonce až 15 minut. Bylo jí pouhých 48 let.
Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…
Zanechala po sobě deset dopisů, které se k veřejnosti dostaly až po sametové revoluci. Poslední dopis byl adresován její rodině. Horák dokázal uprchnout zavčasu do USA a po roce 1967 za ním utekla i dcera Jana, kterou do té doby vychovávala její teta.
Odkaz Milady Horákové a dalších nevinných obětí je třeba neustále připomínat dalším a dalším generacím, aby nebyly hrůzy nelidských režimů nikdy zapomenuty a hlavně aby se už nikdy nevrátily.
Použité zdroje:
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/na-sebe-vubec-nemyslela-kdyz-sla-milada-horakova-na-smrt-dal/r~e3ec97eaac8711ea842f0cc47ab5f122/
https://miladahorakova.cz/zivotopis/
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/tento-boj-jsem-prohrala-pred-72-lety-komuniste-popravili-miladu-horakovou
https://cesky.radio.cz/pred-70-lety-byla-tryznivym-zpusobem-popravena-milada-horakova-8684608
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Milada_Horáková
