Článek
Dnešní svět je technologiemi doslova prošpikován. Jejich počet narůstá, dostupnost je čím dál snazší. A také se dostávají do rukou stále mladším dětem. Odborníci bijí na poplach. Děti a adolescenti tráví u počítačů a mobilních telefonů spoustu času, hrají hry, brouzdají na sociálních sítích, píšou si s kamarády. A v důsledku toho mají obtíže navazovat reálné kontakty a vztahy, komunikovat z očí do očí a než by zvedli telefon, tak radši textují.
V důsledku toho všeho chodí děti a mládež málo ven a už vůbec netráví čas tak jako my dříve narození. Jsou pořád někde zalezlí s očima zabodnutýma do displejů. Dle vědeckých průzkumů rapidně narůstá procento mladých, kteří trpí minimálně úzkostmi, hůře pak depresemi. A psychologové nestíhají. Že už jste tohle někde slyšeli nebo četli? Ano, je to na denním pořádku. Ale pokud patříte do generace čtyřicátníků, která dospívala v 90. letech, není vám něco divné?
Moje dětství spadá do konce 80. let a dospíval jsem v devadesátkách. Naše generace pořád někde lítala venku. Na kole, na hřišti, sedávali jsme v parku a pořád jsme měli venku napilno. Až když se rozmihotaly první lampy, volali na nás rodiče a doslova nás nutili jít domů. Dnes je to údajně naopak a rodiče nutí děti jít ven na vzduch.
Ale že by ten rozdíl byl dán tím, že jsme my neměli technologie? Nemyslím si. Měli. Sice jiné, ale bylo jich také dost. Už před Sametovou revolucí se objevovaly ruské digihry a my jsme měli taktéž oči zabodnuté do displejů. Nadšeně jsme s vlkem nestíhali brát slepicím vejce od kloaky, s pirátem jsme se potápěli k pokladu a uhýbali chobotničím chapadlům nebo jsme s kuchařem na pánvičkách házeli překotně kuřecími stehýnky, nebo co to sakra bylo. Později v devadesátkách pak naši zemi zaplavil tetris a různé gameboye se 100+1 hrami.
Ale to nebylo vše. Drtivá většina z nás měla už i počítače. Děti z bohatých rodin měli první „Písíčka“ 486ky, my ostatní jsme vzali na milost Atari, Commodorem nebo vietnamskou konzolí. No a co bylo her, nepočítaně! A každý rok nové hitovky. S perským princem jsme se probojovávali zachránit princeznu, jezdili jsme Accolade formule na známých světových okruzích, s Wolfensteinem jsme putovali pevnostmi oddělat Hitlera, stavěli jsme železnice a silnice a přepravovali pasažéry a náklad v Transport Tycoonovi nebo jsme stavěli města v Sim City. A mnoho mnoho dalšího. A kolikrát ještě potají v noci a pěkně potichoučku, aby o nás rodiče nevěděli.
Kdybychom chtěli a rodiče by nás nechali, trávíme také u technologií mnoho hodin denně a nejdeme ven. A přesto to tak nebylo. Obtíž bude tedy v něčem jiném. A je to rozhodně k zamyšlení. Důležitým faktorem bude nejspíš proměna doby, kdy dříve se o nás rodiče nebáli a dnes mají strach pustit dítko pomalu jen za panelák. Možná ještě někde na malých městech a vesnicích to funguje, já v to doufám. Ale jelikož sám žiju v Praze a nemám srovnání, tak vlastně nevím.
A samozřejmě mají nesporný vliv sociální sítě. Za naší generace nebyly. ICQ nebo chatovací weby na počítače přišly až po roce 2000, to už jsme byli dospělí a ani jsme neměli takové mobily, abychom na nich celý den poslouchali „O ooou“, hlídali barvu kytiček kamarádu a byli na tom přilepení. Dneska je sítí mnoho a jsou doslova přecpané příspěvky, videi, reelsy a vše se musí skouknout, olajkovat, okomentovat a „našérovat.“ A to zabere opravdu moře času. A čím víc to mladí sledují, tím víc jsou na tom závislí. Rychlý povrchní prožitek jim dopuje dopamin a odtrhává je od reálného světa.
Jak z toho všeho ven? Zákazy a zrušení všeho ve smyslu legendární paní, která by „všechny ty internety zakázala“ by nebyla ta správná cesta. Ale určitě je v moci rodičů nastavit jinak hranice a pravidla. Omezit čas, vyloučit to nejhorší jako je TikTok a učit děti od mala chodit ven, poznávat přírodu a setkávat se s vrstevníky. Prostě nechat je co nejvíc v realitě, aby si ji vzaly za svou a online svět braly jen jako doplněk a ne jako základ.
Napadají vás ještě nějaké důvody, proč dnes mládež nelítá venku a jak tomu dopomoci a jak je alespoň trochu odpoutat od virtuálního světa? Napište mi bez diskuze do diskuze a děkuji za pozornost.
