Článek
Koncertní show společně s předskokanem trvala necelé tři hodiny. Nakonec se Dykovi i díky zdárné propagaci a jeho četným rozhovorům do médií v posledních týdnech podařilo prostor diváky zaplnit takřka celý až po okraje nejvyšších sektorů.
Mottem celého večera bylo lidstvo nebo minimálně diváci v aréně jako jeden člověk, jeden kmen, kdy v nás Dyk ve světě, který je polarizován na mnoha frontách, vyvolával pocit stmelení a sounáležitosti. Po půl osmé dorazil na pódium Ondřej Havlík alias Endru, který se snažil dostat fanoušky do varu svým uměním loopingu a beatboxu (looping je hudební styl nahrávání a vrstvení jednotlivých melodických smyček přes sebe, beatbox je způsob vytváření zvuků, nejčastěji bicích a rytmů, za pomoci úst a bez použití hudby). Neměl to úplně jednoduché, mnoho návštěvníků se zdržovalo ještě mimo svá místa a hala byla zatím poloprázdná. Přesto jej lidé dokázali dostatečně ocenit a podpořit.
Po ne úplně krátké pauze, kdy pódium ztichlo a nic se nedělo, se rozsvítily kulisy a dostavil se s asi patnáctiminutovým zpožděním (vyjel nám ze země) Vojta Dyk se svojí company. Ta čítala kromě kapely dvě vokalistky a jednoho vokalistu a deset tanečníků.
Prvotní svižnější rytmy písně D.Y.K. vystřídala pomalá emotivní píseň Táta, věnovaná jeho zemřelému otci Radko Pytlíkovi (písnička se měla původně jmenovat Než odejdeš a Dyk ji chtěl otci věnovat ještě za jeho života, ale bohužel ji nestihl dopsat). Následovaly opět svižné kousky z jeho repertoáru - starší a skvělá Mr. Beat nebo nejnovější Armáda lásky. Veškerý playlist zde uvádět nebudu, chci zhodnotit hlavně atmosféru večera, ne faktograficky popisovat scénář a pořadí písní.
Hostů bylo na pódiu pomálu, v podstatě jen dva. Ale o to kvalitnější a rovnou oscaroví. Dorazila totiž zpěvačka Markéta Irglová a hudebník Glen Hansard a zazpívali za doprovodu klavíru a kytary jejich u nás klíčovou píseň Falling Slowly. Zpívali krásně a čistě, ostatně jako Dyk. Jeho pěvecký projev je opravdu obdivuhodný. Čistota zpěvu, barva hlasu, frázování, rozsah a schopnost plynule přecházet od nízkých tónin po falzety u nás vskutku moc konkurence nemá.
Zpěvačka a hudebnice Markéta Irglová jako host
Za mě osobně se večer vydařil na povedených osm hvězdiček z deseti. Vojta Dyk poměrně často komunikoval s publikem a zapojoval je do děje večera. Byl často vtipným a pohotovým průvodcem, chvílemi jsem ale pozoroval, že na něj možná dopadala ta velikost prostoru a síla publika a občas se mile zajíkal a zadrhával. Zpívali jsme s ním různé popěvky a dokonce se mu podařilo rozezvučet celý prostor improvizovaným diváckým sborem, kdy každé třetině haly přednesl kus melodie a slyšet to pak celé najednou byl povedený počin. Atmosféru podpořili diváci také zeleně svítícími náramky, které jsme dostávali zdarma při příchodu do arény. No a to by nebyl Vojta, aby nepředvedl nějakou bláznivinu. A tak se nechal po vzoru zpěvačky P!NK zavěsit na lana a zalétal si nad našimi hlavami, včetně náročných otoček hlavou dolů, při kterých zvládl i zpívat. Palec nahoru za to.
Vojta Dyk zpívající, letící.
Mimochodem, i technická stránka večera byla zdařilá. Záběry z koncertu prokládané předtočenými videi se promítaly na vskutku velké obrazovky, které nebyly po boku pódia jako na jiných koncertech, ale uprostřed za pódiem. Avizovaný 3D zvuk upřímně nevím, jestli probíhal, přišlo mi, že jej slyším jako obvykle hlavně směrem od pódia a akustikou ze zbytku haly, ale možná se pletu. Nazvučení bylo dobré, jen občas nebylo rozumět mluvenému slovu.
Diváci si show jak vidno užívali a Dykovi s jeho kapelou jejich energii vydanou směrem k nám zdařile vraceli zpět. Chemie večera se tak dostavila, což se ne vždy a ještě v tak velkém neosobním prostoru O2 arény povede. Co mne poměrně mrzelo byla absence byť jedné jediné pecky od skupiny Nightwork - čekal jsem na Tepláky nebo Globální oteplování - Já jsem gay! celý večer, ale bohužel jsem se nedočkal. Ani při přídavku, který si fanoušci vykřičeli.
Záběry koncertu živě byly krásně vidět na obrovských panelech.
A přitom tam většina původních členů byla přítomna. Závěrem totiž přišlo na pódium mnoho Dykových přátel z branže. Asi to bylo překvapení, zpěvák vypadal překvapeně, ale potěšeně. Objevil se mimo jiné právě Jakub Prachař a Jan Maxián (ex Nightwork), mohli jsme vidět Bena Cristovaa, operního pěvce Adama Plachetku, hudebníka Michala Dvořáka s manželkou DJ Luccou nebo pro mne trochu překvapivě také Michala Davida. Celou „návštěvu“ korunovala vskutku asi nesmrtelná nestorka českého herectví Jiřina Bohdalová, které se Dyk věnoval nejvíce a poskytoval jí galantně i oporu. A pozdravil také kamsi do hlediště svoji ženu, herečku Tatianu (Vilhelmovou) Dykovou.
Po již zmíněném přídavku pro mne bylo trochu šokem velmi rychlé zakončení celého koncertu. Najedou bylo světlo, lidé okamžitě spěchali z haly ven a do pár minut, aniž bych se rozkoukal a v klidu si dopil drink, byla obří aréna skoro prázdná. A to bylo teprve čtvrt na jedenáct, málokdo tak asi musel spěchat na poslední spoj kamsi do jeho domoviny. Byl to divný pocit. Ale co už, důležité bylo, že jsme víceméně od Vojty, jeho kapely a company dostali to, pro co jsme přišli. Vojto, děkujeme!
Zelenkavý prostor vznikl díky náramkům obdrženým u vstupu do haly.
Na závěr si dovolím drobnou konstruktivní kritiku směrem k pořadatelům. Měli jsme lístky do horního „prstence“ a uvedený vchod Sever. Ten byl i přes otevřenost desítek koridorů naprosto přehlcený, ale security naštěstí spolupracovali a byli jsme tak posláni do vchodu Jih, který byl naopak poloprázdný. Možná by tedy bylo lepší to jinak a lépe rozdělit a vyvážit a neposílat tolik lidí severními vstupními branami.
Hodnocení celého koncertu: 8/10.
