Článek
Většina z nás byla v dobré víře vychována k tomu, aby v přeplněném prostředku městské hromadné dopravy uvolnila sedadlo a pustila sednout znevýhodněné osoby. Ale ukazuje se, že je to špatně a často jsou kolem toho zbytečné dohady a mrzuté situace. Přitom řešení je poměrně snadné - upustit od černobílých klišé a automacie a komunikovat.
Následující situace, kdy jsme chtěli páchat dobro a byli jsme po zásluze potrestáni, zažil možná každý z nás. Sedíte v narvaném autobusu, tramvaji nebo třeba metru a přistoupí křehký senior, opírající se o hůl. V takovém případě se mnoho lidí automaticky zvedne a pouští slabšího člověka sednout. A zde je první chyba. Často se nám totiž dostane odpovědi „Já jedu jen jednu stanici“ a „Než bych si pak těžce stoupal, to radši musím stát, je to pro mě jednodušší“. V horším případě jsme zpraženi pohledem zejména starších dam, které přeci nejsou tak staré a nemohoucí, aby jim bylo uvolňováno místo. A ano, mnohdy se tak cítí oprávněně a my, slušňáci nápomocní, jsme prostě špatně posoudili nárok dané osoby na sedadlo.
Žiji v našem hlavním městě a pozadí si k radosti pana Hřiba autem po běžných pražských cestách nevozím, takže MHD je u mne na takřka denním pořádku. Tedy podobných zbytečných situací zejména s našimi seniory jsem zažil bezpočet. A jednoho krásného dne už vás to prostě začne štvát a přemýšlíte, jak se nedorozumněním vyhnout. Myslím, že géniem se nazvat nemohu, když jsem otestoval a již řadu let praktikuji jednoduchou záležitost a úspěšně tak předcházím konfliktům a debatám.
Prostě než automaticky vypálím ze sedačky, zeptám se dané osoby, o které se pouze domnívám, že by možná uvítala polohu vsedě, jestli chce pustit sednout. Voilá, netřeba potlesku, ano, je to takto primitivní, ale účinné. A dočkám se buď odpovědi „Ano, děkuji“ nebo „Ne, protože…“. A pak mohu spokojeně stát, protože jsem udělal dobrý skutek, nebo zůstat ještě spokojeněji sedět, protože uvolnit místo není třeba, neztrácel jsem čas nějakými zdvořilostními kotrmelci a nikoho jsem neurazil. Sedátko tak nemuselo zůstat trapně opuštěné, protože senior si nesedl a já si tam už přece nesednu, protože vedle stojí senior, který to na první oko potřebuje a ještě by na mě nějaký akční spolucestující houknul, proč nepustím pána / paní sednout.
Zrovna tak by neměl být problém pro druhou stranu, aby slušně požádala o uvolnění místa k sezení. Logikou věcí výše popsaných se to nabízí. Cestující si prostě nemohou být jisti, tak nemusí automaticky vystřelovat ze sedadel jako pružinky ze starého gauče. Taky jsme mnohdy samozřejmě i my mladší v situacích, kdy sedět potřebujeme a máme na to nárok. Navrklý kotník, cesta domů po šichtě v práci na nohou, které jsou zesláblé, míříme třeba k lékaři s horečkou pro prášek a neschopenku, můžeme mít nízký tlak a ve stoje víme, že se nám zamotá hlava a upadneme. A zrovna nedávno mi kamarádka svěřila, jak nepustila starší žadatelku sednout v tramvaji, protože měla s přítelem tak vášnivou a divokou noc, že nebyla schopna stát ani půl minuty a sotva se celý den plazila. Ano, i to se těm šťastnějším z nás může přihodit a přeci nenechám někoho sednout a sám se nesložím v bolestech na podlahu.
Dalších oprávněných důvodů, proč i mladší mají právo sedět, je jistě mnoho, napište mi je do diskuze a děkuji. A v takovém případě se na mne tedy nezlobte, ale zůstávám sedět a stručně si před žadatelem místečko obhájím, proč tomu tak je a zdali by požádal někoho jiného. A když to daný člověk pochopí a respektuje, je to fajn a když ne a začne prskat, případně mi spílat do lhářů a slabochů a nevím čeho všeho ještě, nasazuji kamenný výraz a nezájem. To je problém toho člověka, ne můj a můj čas už mu nadále věnovat nehodlám. Jsme lidi a měli bychom se v pohodě domluvit a respektovat se navzájem napříč všemi generacemi.
Speciální kapitolkou jsou naše generace nejmladší, které jsou zpravidla všude zrakem přilepeny k magické placce nebo si pouští něco jim libého do uší, nevnímají realitu a doslova nevidí a neslyší. Ani zde není nutné se z pohledu starší potřebné osoby hned rozčilovat a nedejbože si třeba zašťouchat holí, jak jsem se nedávno někde dočetl. Můžeme si o mobilních vejračích a sluchátkových nevnímačích myslet své, ale nikdo nemá povinnost neustále očima rentgenovat dopravní prostředek a svoje okolí, jestli se tam náhodou neobjevila domněle potřebná osoba.
Věřte nebo ne, ale často stačí se jen opatrně dotknout třeba ramene zaneprázdněného mladíka či mladice a jakmile nám věnují vzácnou sekundu svojí pozornosti, slušně, bez zvýšeného hlasu nebo náznaků dominance je poprosit o uvolnění místa. Věřte nebo ne, ale funguje to - sám jsem toho byl již několikrát svědkem. A opět bez zbytečného humbuku a negativna proběhla žádoucí sedačková rošáda. Spousta lidí už má prostě zpravidla pocit, že po dobrém nic nejde a ničeho tak nedosáhnou. A naštěstí se mýlí. Slušných lidí a i mladých je pořád ještě většina. Jen to tak prostě v záplavě negativních zpráv v médiích nevypadá.
Ať už se vám zalíbil můj návod nebo přijdete na něco jiného a vám přirozenějšího, jděte do toho a všem se nám bude spolu cestovat o moc lépe. Není tedy skutečně lepší upustit od černobílého vnímání a předsudků a prostě se domluvit, co je třeba a jak to bude? Co myslíte?
