Článek
Většina z nás byla v dobré víře vychována k tomu, aby v přeplněném prostředku městské hromadné dopravy uvolnila sedadlo a pustila sednout znevýhodněné osoby. Ale ukazuje se, že je to špatně a často jsou kolem toho zbytečné dohady a mrzuté situace. Přitom řešení je poměrně snadné - upustit od černobílých klišé a automacie a komunikovat.
Následující situace, kdy jsme chtěli páchat dobro a byli jsme po zásluze potrestáni, zažil možná každý z nás. Sedíte v narvaném autobusu, tramvaji nebo třeba metru a přistoupí křehký senior, opírající se o hůl. V takovém případě se mnoho lidí automaticky zvedne a pouští slabšího člověka sednout. A zde je první chyba. Často se nám totiž dostane odpovědi „Já jedu jen jednu stanici“ a „Než bych si pak těžce stoupal, to radši musím stát, je to pro mě jednodušší“. V horším případě jsme zpraženi pohledem zejména starších dam, které přeci nejsou tak staré a nemohoucí, aby jim bylo uvolňováno místo. A ano, mnohdy se tak cítí oprávněně a my, slušňáci nápomocní, jsme prostě špatně posoudili nárok dané osoby na sedadlo.
Žiji v našem hlavním městě a pozadí si k radosti pana Hřiba autem po běžných pražských cestách nevozím, takže MHD je u mne na takřka denním pořádku. Tedy podobných zbytečných situací zejména s našimi seniory jsem zažil bezpočet. A jednoho krásného dne už vás to prostě začne štvát a přemýšlíte, jak se nedorozuměním vyhnout. Myslím, že géniem se nazvat nemohu, když jsem otestoval a již řadu let praktikuji jednoduchou záležitost a úspěšně tak předcházím konfliktům a debatám.
Prostě než automaticky vypálím ze sedačky, zeptám se dané osoby, o které se pouze domnívám, že by možná uvítala polohu vsedě, jestli chce pustit sednout. Voilá, netřeba potlesku, ano, je to takto primitivní, ale účinné. A dočkám se buď odpovědi „Ano, děkuji“ nebo „Ne, protože…“. A pak mohu spokojeně stát, protože jsem udělal dobrý skutek, nebo zůstat ještě spokojeněji sedět, protože uvolnit místo není třeba, neztrácel jsem čas nějakými zdvořilostními kotrmelci a nikoho jsem neurazil. Sedátko tak nemuselo zůstat trapně opuštěné, protože senior si nesedl a já si tam už přece nesednu, protože vedle stojí senior, který to na první oko potřebuje, a ještě by na mě nějaký akční spolucestující houknul, proč nepustím pána / paní sednout.
Zrovna tak by neměl být problém pro druhou stranu, aby slušně požádala o uvolnění místa k sezení. Logikou věcí výše popsaných se to nabízí. Cestující si prostě nemohou být jisti, tak nemusí automaticky vystřelovat ze sedadel jako pružinky ze starého gauče. Taky jsme mnohdy samozřejmě i my mladší v situacích, kdy sedět potřebujeme a máme na to nárok. Navrklý kotník, cesta domů po šichtě v práci na nohou, které jsou zesláblé, míříme třeba k lékaři s horečkou pro prášek a neschopenku, můžeme mít nízký tlak a ve stoje víme, že se nám zamotá hlava a upadneme. A zrovna nedávno mi kamarádka svěřila, jak nepustila starší žadatelku sednout v tramvaji, protože měla s přítelem tak vášnivou a divokou noc, že nebyla schopna stát ani půl minuty a sotva se celý den plazila. Ano, i to se těm šťastnějším z nás může přihodit a přeci nenechám někoho sednout a sám se nesložím v bolestech na podlahu.
Dalších oprávněných důvodů, proč i mladší mají právo sedět, je jistě mnoho, napište mi je do diskuze a děkuji. A v takovém případě se na mne tedy nezlobte, ale zůstávám sedět a stručně si před žadatelem místečko obhájím, proč tomu tak je a zdali by požádal někoho jiného. A když to daný člověk pochopí a respektuje, je to fajn, a když ne a začne prskat, případně mi spílat do lhářů a slabochů a nevím čeho všeho ještě, nasazuji kamenný výraz a nezájem. To je problém toho člověka, ne můj a můj čas už mu nadále věnovat nehodlám. Jsme lidi a měli bychom se v pohodě domluvit a respektovat se navzájem napříč všemi generacemi.
Speciální kapitolkou jsou naše generace nejmladší, které jsou zpravidla všude zrakem přilepeny k magické placce nebo si pouští něco jim libého do uší, nevnímají realitu a doslova nevidí a neslyší. Ani zde není nutné se z pohledu starší potřebné osoby hned rozčilovat a nedej bože si třeba zašťouchat holí, jak jsem se nedávno někde dočetl. Můžeme si o mobilních vejračích a sluchátkových nevnímačích myslet své, ale nikdo nemá povinnost neustále očima rentgenovat dopravní prostředeka svoje okolí, jestli se tam náhodou neobjevila domněle potřebná osoba.
Věřte, nebo ne, ale často stačí se jen opatrně dotknout třeba ramene zaneprázdněného mladíka či mladice a jakmile nám věnují vzácnou sekundu svojí pozornosti, slušně, bez zvýšeného hlasu nebo náznaků dominance je poprosit o uvolnění místa. Věřte, nebo ne, ale funguje to - sám jsem toho byl již několikrát svědkem. A opět bez zbytečného humbuku a negativna proběhla žádoucí sedačková rošáda. Spousta lidí už má prostě zpravidla pocit, že po dobrém nic nejde a ničeho tak nedosáhnou. A naštěstí se mýlí. Slušných lidí, a i mladých je pořád ještě většina. Jen to tak prostě v záplavě negativních zpráv v médiích nevypadá.
Ať už se vám zalíbil můj návod nebo přijdete na něco jiného a vám přirozenějšího, jděte do toho a všem se nám bude spolu cestovat o moc lépe. Není tedy skutečně lepší upustit od černobílého vnímání a předsudků a prostě se domluvit, co je třeba a jak to bude? Co myslíte?