Článek
Mluvím nyní o našem okresním městě, třeba v Praze je skladba cestujících naprosto odlišná a velice pestrá. A když se už rozhodnu, že jedu, tak to bývá v případech, kdy se mi nechce vláčet třeba nákup do kopce nebo je opravdu ošklivé počasí. Fičí ledový vichr, prší nebo sněží, mrzne nebo je námraza a chodníky kloužou. Takže vlezu do čekárny a čekám. Na většině stanic je odpočívací digitální systém a říká mi, že můj bus dorazí za tři minuty. Fajn. Jenže se to nějak vleče, už uběhlo minut pět a autobus nikde. Systém si termín prodloužil, autobus dorazí za čtyři minuty, což už znamená celkem 9 minut čekacích, pokud tedy dorazí na čas. A tak stojím, déšť sílí, fičí vichr a já čekám. V ruce třímám kartičku, na kterou pojedu levněji. Ruce mi křehnou, ale konečně přijíždí vysněná linka. Nastupuji a vypouštím hlášku, kterou mne naučil jeden z řidičů, který mě donekonečna peskoval, že špatně hlásím svůj nákup jízdenky: „Prostě musíte hlásit „PENĚŽENKA“. Takže hlásím „peněženka“, ale řidič valí oči“: „No a za kolik teda jedete?“ “ No za čtrnáct, váš kolega mi říkal, že mám hlásit „peněženka“, tak hlásím. Řidič kroutí hlavou a narazí mi jízdenku. Fajn, jdu do vozu, někam dřepnu, když není místo tak stojím. Někdy se na mě někdo nepříjemně lepí, jindy do mě kdosi šťouchá holí, občas řeknu holkám, co jedou ze školy, ať si dají batoh stranou, tak si ho dají a já dřepnu. Někdy se musím protáhnout k okénku, protože místo u uličky je obsazené korpulentní paní, někdy v autobusu řvou děcka a jindy si jedu jako královna. Prostě jak kdy.
No a já zase stojím na zastávce. Jsem zmrzlá na kost, chvěju se ve větru, dýchám na ruce, možná mi brzy umrznou, stojím tu už jako voják v poli snad půl hodiny a nic. Digitální cedule si ze mě dělá legraci, ukazuje nesmysly. Najednou přijíždějí dvě stejné linky ve shodný čas. Lezu do vozu a ptám se: „Prosím vás, proč jezdíte dva najednou a předtím byl výpadek?“ „No to my, abychom se nebáli, tak jezdíme po dvou.“ Chechtá se řidič. Jasně, on na té zastávce nemrznul jako já. Vypadá to, že si na konečné dal spíše nějaký groček.
Letní jízda, narvaný autobus, spousta nastupujících. Snažím se nebrzdit plynulost nastupování. Hlásím svoji hlášku: „Peněženka“ a k tomu přidávám ještě údaj „za čtrnáct“, jak vyžadují někteří šoféři. A jak tak chci být rychlá, tak asi taky rychle přikládám a najednou na mne ten šofér vyvalí bulvy a vybafne. „Kam mi to tam cpete? Musíte počkat. Vono to prostě nejde tak rychle.“ Tváří se, že by mě nejradši zastřelil. Omlouvám se, on mne diriguje ukazováčkem, kdy mám přiložit a odtáhnout kartičku. Jsem jako malá školačka, ale co, hlavně, že dojedu.
Jízda podzimní. Vstupuju do autobusu. Pronáším svou hlášku o peněžence za čtrnáct. A řidič dí: „Dobrý den.“ Odpovídám také pozdravem. Potřebuje mne proškolit. Je to muž, proti mně mnohem mladší. Ale asi má pocit, že jsem nebyla k němu dostatečně uctivá. Poslouchám přednášku, jak je pozdrav důležitý. Kývám a omlouvám se, že jsem v tom stresu pana řidiče nepozdravila. A opakuji svoji žádost o jízdenku na peněženku za čtrnáct. Co čert nechtěl, na kartě mi došly peníze, potřebuji je dobít. Prosím řidiče, tváří se jako citrón. „No, to snad nemyslíte vážně, to musíte mít přesně, to já vám na ten váš litr vrátit nemůžu, to prostě nedělám.“ OK. Jedu za hotovost. Za osmnáct.
Konečně jsem si dobila a můžu jet zase na tu svoji kartičku. Jenže, jak se mi stalo opakovaně, že jsem byla moc rychlá a dostala vynadáno, tak dnes jsem u tohoto řidiče naopak pomalá. Buší vztekle prsty do terminálu. „Proč jste to nepřiložila?“ „No já vždycky dostala vynadáno, že přikládám moc brzo.“ „Ne, to teda ne. Jakmile dávám ruku pryč, tak musíte přiložit.“ Předvádí mi pohyb ruky, jak ji dává pryč z terminálu. Sleduju jeho pohyby a jedeme naostro. Ruka jde pryč a já přiložím.“ Uf, jsem ráda, že jsem to zvládla. Vyjel lístek a já se radostně zahoupu na tyči navzdory hnusnému počasí, těžkou tašku si hodím mezi nohy, jsem ráda, že nemoknu a nemrznu, že se prostě takhle dovezu, neřeším ani brýle, přes které téměř nevidím přes kapky deště a orosení, je mi fuk, kdo sedí pode mnou na sedačce, možná tam sedí i nějací mladí studentíčci a možná je tam i volno, ale brýle jsou tak zamžené, že fakt nic nevidím a teprve na další zastávce si je můžu utřít papírovým kapesníkem. Já jsem ráda, že se vezu, ale je pravda, že se vezu relativně kousek, kdybych takto měla viset na tyči třeba půl hodiny, asi bych osazenstvo více řešila. Takto bojuji spíše jen s těmi řidiči.
