Článek
V rámci svých četných pracovních zkušeností jsem na mnoho let zabrousil také do sociálních služeb. Moje poslední práce, respektive společnost se zaměřovala na podporu života našich seniorů. Těch, kteří na tom již nebyli dobře a potřebovali podporu po všech stránkách. Ale i těch, kteří by většinu mladších ročníků strčili do kapsy a mohli se u nás stále realizovat a rozvíjet.
Často se dočítám směrem k seniorům ne příliš pozitivních a lichotivých článků. Hemží se to v nich lidmi zapšklými, zahořklými, nerudnými, nemohoucími, obtěžujícími, překážejícími, buzerujícími mladé, neschopnými a hlavně neochotnými pochopit byť jen základy práce s počítačem či chytrým telefonem. Seniory v podstatě určenými na odklizení někam za zdi sanatoria nebo rovnou na odstřel. Všichni v jednom pytli s razítkem „Prošlá lhůta, vyhodit!“
A hodně mi to vadí, protože ani zde není jeden pytel, jedna škatulka. Každý z nás si projde životem od mimina přes dospívání, mládí, střední věk, stárnutí až ke stáří. A někdo ten mnohdy těžký život dá skvěle, někdo dobře, někdo hůř a někdo vůbec. A leckdy holt lidé skončí semletí a ve stavu, kdy je mladší společnost nechápe a nepřijímá a nadává jim. Ale leckdy to takto vůbec není! Tak jsem se rozhodl hodit fakta na stůl a dát tomu všemu správnou a reálnou rovnováhu.
V mém minulém pracovním působišti, a nejen tam, ale po všech obdobných organizacích po celé zemi, se to jen hemží aktivními, schopnými, vitálními a pohodovými seniory a zejména seniorkami. Chodí se vzdělávat, chodí cvičit, chodí na umělecké kurzy, chodí bezplatně pomáhat, chodí za společností nejen vrstevníků, ale i mladé generace. Jsou hezky nalíčené, upravené, stylově a vkusně oblečené. Milé, usměvavé a mladistvé. Jen nejsou tak vidět a slyšet, protože o ně zpravidla nezavadíte pohledem a neuslyšíte jejich lamentování. Prostě zapadají navzdory svému biologickému věku. A pak to někdy vypadá, že senior rovná se automaticky problém. Vskutku to tak není a byl to můj denní chléb to zjišťovat a pozorovat ještě pár měsíců dozadu. A také značná naděje a inspirace pro nás později narozené. Velká. A někdy i pocit studu, že jsme na tom my mladší kolikrát v lecčems hůř než oni.
Pravidelný pohyb je nezbytností nejen v seniorském věku
Jeden příklad za mnoho jiných. Paní, říkejme jí třeba Helena. Chodila k nám minimálně tři dny v týdnu, ostatní dny chodila zase jinam. Nebylo dne, aby vysedávala doma na gauči a koukala na televizi na plytké seriály nebo do zdi. U nás cvičila jógu a tai chi a učila se anglicky a francouzsky, jinde navštěvovala výtvarný a keramický kurz. Zapsala se také na univerzitu třetího věku, kde studovala historii. Hezká a sympatická, pěstěná žena, vždy dobře a módně oblečená. Štíhlá, usměvavá, vitální, příjemná. Na smartphonu bezpočet aplikací, online nákupy a elektronické bankovnictví v malíku. Po večerech málokdy doma, většinou na koncertě vážné hudby, na výstavě, procházce po staré Praze nebo v kavárně s kamarádkami. Případně s dětmi a vnoučaty. A to vše vážení čtenáři ve věku 86 let!
Ano, ne každý je v tomto věku ještě aktivní, vitální a zdravý a ne každý je ještě vůbec naživu. Ale ono to není tak úplně zadarmo, že by to, jak žije, paní Heleně spadlo jen tak do klína. Je to hodně o hlavě a o tom chtít a dovolit si to a nedbat okolí a stereotypů, co by člověk měl a neměl. A pracovat na sobě po všech stránkách, dokud to jenom trošku jde.
Paní Helena rozhodně neprožila život ani v růžovém sadu ani na obláčku ani se zlatou lžičkou v ústech. V mládí tragicky přišla o jednoho ze synů a před deseti lety jí zemřel manžel - životní láska. Sebralo jí to nadlouho a chvílemi si myslela, že to zabalí a bude čekat nečinně na smrt. Mnoho lidí by se z toho jistě nedostalo, zahořkli by a rezignovali na život. Každý máme v ruce jiné karty a někdo uhraje vše a někdo skoro nic. Ale ona se rozhodla nic nebalit, rozdala si fullhouse a jede naplno dál.
V kurzech malování zaměstnáte tělo i mysl a odnesete si něco hezkého domů
Paní Helena není ani bohatá ani vzdělaná, jak by se možná mohlo zdát. Kvůli aktivitám rodičů nemohla v minulém režimu oficiálně studovat a musela se spokojit s kariérou prodavačky. Mnoho let se mimo práci plně věnovala manželovi a třem dětem a měla na sebe a svoje potřeby vždy zlomeček dne. Nicméně i tak si čas a hlavně chuť našla a celý život se hýbala a dovzdělávala samu sebe ve všech možných oblastech vědění. Bez papíru, co by ne, mozku je jedno, jestli do sebe dostane novou informaci či zkušenost ve školní lavici nebo doma u odborné literatury. A teprve na stará kolena se dala na vysokoškolská studia. Až měl člověk pocit, že má před sebou inženýrku, právničku nebo doktorku, dokud nepoznal pravdu.
I bez škol a na hlavu náročné práce si tak dokázala udržet mozek maximálně aktivní. Ruku v ruce s povahou a péčí o duši souvisela i péče o tělo a výsledkem je šestaosmdesátiletá dáma, která spolehlivě zostudí nejednu osobu věku středního i mladého. A která se pokaždé, když uléhá ke spánku, těší na den další. Má na co. Těší se prostě stále na život, který si sama dělá pěkným a podnětným. Já zvedám pomyslnou číši na její zdraví a děkuji jí tímto za značné osobní obohacení. A jen doufám, že zvládnu v jejím věku (pokud se dožiju) alespoň polovinu toho, co ona. Nikdy není pozdě začít!
A dodám už jen stokrát zopakované, leč mnohde stále neaplikované „Kdo chce, tak najde způsob. Kdo nechce, tak najde důvod či výmluvu.“ A tak až zase příště budete psát, číst nebo sami hanlivě smýšlet o seniorech, vzpomeňte na ty, kterým to křivdí a ubližuje a zanechte toho. A bude nám všem na tom našem všelijakém světě o něco líp.
