Článek
Od 1. ledna 2026 platí v České republice zákon č. 268/2025 Sb., který výslovně zakazuje tělesné trestání dětí. Nové znění § 858 občanského zákoníku říká, že rodičovská péče má být vykonávána bez tělesného trestání, bez působení duševního strádání a bez jiných ponižujících opatření. Tento příběh se odehrál právě v době, kdy společnost tento krok teprve čekala — a ukazuje, co se stane, když se škola pokusí zákon naplnit dřív, než to část rodičů byla ochotna přijmout.
Dívka přišla do naší školy na doporučení. Do deváté třídy běžně nikoho nepřijímáme — to je pravidlo, které má svůj důvod. Jenže kolegyně říkala, že jde o bezproblémovou žákyni, a my jsme udělali výjimku. Měli jsme dát na systém. Systém bývá nudný, ale málokdy se mýlí.
Po adaptačním týdnu zavolala matka. Hlas nabitý rozrušením: Paní Olgo, proběhl na adaptačním týdnu mezi žáky orální sex. Co jste to za školu? Okamžitě jsme začali prověřovat. Incident měl údajně proběhnout na Horním Hradě v osm hodin večer — jenže právě tehdy tam měla dozor naše kolegyně, a to nikoli ledabyle: plnila ho na sto dvacet procent. Poté ho převzala Katka, která vydržela na lavičce až do dvou ráno. Nic se nestalo. Ani náznak. Dozor byl nepřetržitý, zdokumentovaný a spolehlivý — což jsou tři vlastnosti, které se v podobných obviněních zpravidla neberou v potaz.
Jak tedy vznikl ten poprask? Dovolím si domněnku. Dívky z deváté třídy možná nové spolužačce nepřály zrovna vřelé přijetí. Není těžké si představit, jak jí s lehkostí hodily do klína něco ve stylu: Byli jsme u kluků a měli jsme s nimi sex. Jen tak. Aby věděla, na čem je. Možná se mýlím — ale podobné zprávy o tom, co se prý u nás děje, se začaly opakovat s podezřelou pravidelností. A pak začaly přicházet i zprávy o tom, co se děje doma.
Nejzávažnější přišla ve chvíli, kdy mi kolegové zavolali — byla jsem u lékaře. Mirko, je problém — říká, že ji matka napadla. Požádala jsem, aby věc prošetřili důkladně — vědomě, s ohledem na to, jaká atmosféra kolem případu panovala. Za chvíli volají asistenti Lenka a Damián: Ukázala nám fotky. Jsou na nich jasné známky násilí. Rozhodnutí jsem přenechala panu řediteli. Ten po několika hodinách řekl jasně: nahlásíme věc na policii a OSPOD. Volala jsem na OSPOD — příslušná pracovnice byla na dovolené a zpětně se mi nedovolala. Kontaktovala jsem tedy policii. Na stanici pak šli pan ředitel a kolegové — já jsem tam nebyla a svědectví jsem nepodávala.
Asi o půl roku později pan Čapek informuje svoji komunitu, že jsme na nic — protože u nás ve škole probíhá orální sex. Mimochodem také píše, jak jsme dívku zamkli v kabinetu. To by bylo pěkné — jenže my kabinety nemáme, i když bychom je, upřímně řečeno, rádi měli. Klíče máme pouze od kanceláře a dílen. Takže zamknout kohokoliv kdekoliv jinde je pro nás ryze teoretická možnost. Přesto od té doby, kdykoli zavírám dveře za někým v krizi, se ho — navzdory veškeré logice — ptám: Necítíš se zamknutá?
