Článek
Bylo nebylo, patnáct let tomu byla v Heřmánku jedna krásná, blonďatá, dlouhovlasá učitelka. Říkali jsme jí Locika. Navenek vypadala, jako by žádné problémy neměla — a možná je opravdu neměla. Jenže dlouhodobý pobyt ve věži, daleko od běžné přírody a normálního života, příliš nepomohl. A tak přišla do Heřmánku mladá, nezkušená, plná ideálů — jako krásným přítelem. O příteli se ještě zmíníme.
Když třída odjela na školu v přírodě na tábořišti u Berounky, přijela s nimi i maminka jednoho žáka. V pohádce Lociky by to mohla být jedině zlá královna — protože chudinku Lociku velmi zmátla a od té chvíle tahala za nitky celého příběhu. Paní si dobře prohlédla latrinu, zamyslela se a pronesla pamětnou větu: „To nevím, jak to můj syn vydrží — my jezdíme na dovolenou jen do čtyř hvězdných hotelů.“
Princ ze čtyřhvězdičkového hotelu mezitím spokojeně pobíhal po louce.
V noci nad řekou svítí hvězdy a je tu krásně. Ale pokud byste se báli — nebo vás příroda v noci volá — poradíme vám: nechoďte daleko na latrinu, zaběhněte ke stromečku. Locika a Zlá královna si ovšem telefonovaly, shodly se, že je celá situace podezřelá, a sepsala stížnost na hygienu do Rakovníka. Protože stromeček u řeky pod hvězdnou oblohou je zjevně závažnější sanitární hrozba než cokoli, s čím se hygiena běžně týká.
Zlá královna byla rozhořčená — to se rozumí, čtyřhvězdičkové standardy jsou čtyřhvězdičkové standardy. Locika z věže ovšem také nebyla v otázkách hygieny zrovna ostřílená. Dodnes zůstává záhadou, jak to s hygienou ve věži vlastně měla ona sama.
Hygiena přijela, zkontrolovala vše — a dospěla k jedinému pochybení: kuchařka neoledovala polévku. Že kusy ledu na tábořišti k dispozici nebyly, byl samozřejmě detail, který nikoho nezajímal. Hygiena zároveň vedení školy sdělila, kdo stížnost podal. Z anonymního udání se tak stalo velmi neanonymní udání.
Jako cizí vojsko povolané do bitvy Locikou a Zlou královnou — s jediným cílem: zničit klid, pohodu a noci nad řekou. Vojsko splnilo rozkaz, odjelo, a na tábořišti zůstal jen lehce kyselý dovětek a polévka, která se mezitím stejně vychladila sama.
Od té chvíle byl vztah Lociky se zbytkem sboru nejméně svěží — a postupně se ochlazoval až na bod ledu. Což je ironické, protože právě led v celém příběhu tak zoufale chyběl. Vrcholilo to při posledním dni školy, kdy Locika při rozdávání vysvědčení předala výpověď spolu s oznámením, že na zahradní slavnosti si vezme slovo a rodičem řekne, co si o škole myslím. Pedagogická Poslední večeře, chcete-li.
Vedení školy reagovalo s diplomatickou elegancí: požadovalo Lociku, aby vzala dokumentaci do vedlejší budovy školy. Kolega ji zdvořile odvezl. Pryč. Do druhé věže.
Na zahradní slavnosti mezitím vrcholilo nádherné dětské divadlo o rytířích. Děti tasily dřevěné meče, drak byl na kolenou, dobro zvítězilo.
A právě tehdy přijela policie. V pohádce Lociky — hradní garda.
„Odvezli jste princeznu protiprávně a zavřeli ji ve věži. Zatkneme vás.“ S oznámením tímto mě hradní garda zatkla pro únos Lociky.
jiná se, že Locika chtěla volat příteli. Krásnému příteli. Ten telefon nevzal — a jak se záhy ukázalo, nebral ho nikdy, takže v tomto ohledu byl alespoň důsledný. Locika tedy zavolala Zlé královně. A Zlá královna, jejíž manžel měl zřejmě na příslušném oddělení dobré kontakty, aby hradní garda dorazila přesně ve chvíli, kdy děti na scéně tasily dřevěné meče.
Odvezli mě k vedlejší budově, kde na místě zjistili, že zákon porušen nebyl, Locika nikde zamčena není — tentokrát uprchla sama, ze svobodné vůle, a klidně odešla domů ještě před koncem pracovní doby. Rytíři na scéně zatím zvítězili nad drakem. Představení mělo happyend.
Bylo, nebylo, dávno, dávno tomu.
Locika se s krásným přítelem — tím, co nebral telefony — nejspíš rozešla. Nebo možná ne, kdo ví. Princ ze čtyřhvězdičkového hotelu dospěl a je na střední škole, kde latriny naštěstí nejsou. Ale i když příběh spal 15 let v pohádkové knize, probudili se dva rytíři Jiří Kubík a Robert Čapek a bez meče a pravdy z toho udělali humbuk jako na jarmarku. A tak Locika ani po 15 letech nebude vysvobozena a stále bude očarovaná svým příběhem.
