Článek
O otevřenosti, manipulaci a tom, proč se bojíme mít jiný názor
Celá Česká republika teď řeší, jak se lidé vyjadřují na internetu. Řeší se to i obráceně – jak bulvár a média mluví o životech konkrétních lidí. Ráda bych se k této debatě přidala, protože ji v posledních měsících prožívám na vlastní kůži.
O tlaku, který přichází přes média
Měla jsem s paní Marií Kuželovou jeden telefonický rozhovor. Byl to pro mě těžký zážitek – měla jsem pocit tlaku a nevstřícnosti, jaký bych si k žádnému žákovi, studentovi ani kolegovi nikdy nedovolila. Nevím, jaký byl její záměr, ale takhle jsem to tehdy vnímala.
Otázky, které redakce škole posílá, na mě dlouhodobě působí jako forma nátlaku. Mám pocit, že se jimi médium snaží posunout příběh určitým směrem ještě předtím, než je cokoliv jasné. A to je přesně to, co bych ráda pojmenovala: způsob, jakým se přes média fakticky rozhoduje o osudech žáků, učitelů i celé soukromé školy, která měla – než se první stupeň odklonil od původní vize – dobrou pověst.
Tehdejšímu vedoucímu týmu prvního stupně jsem tenkrát řekla: pokud to chcete dělat jinak, dělejte to. Ale dělejte to na sebe, ne na nás.
O ČŠI a o tom, co znamená naslouchat dětem
Česká školní inspekce ve svém šetření mimo jiné oslovila žáky formou anonymního dotazníku a ti se mohli vyjádřit. Je jim 16, 17 let, někteří z nich přišli ze škol, kde už dřív zažili šikanu, a takhle se k tomu postavili. Studenti odpovídali na otázku, jaká je atmosféra ve škole. Odpovídali na ní ve chvíli, kdy byli oni sami obětí mediálních útoků. Otázka nebyla specifikována. Nebyl zohledněn mediální tlak a jeho dopad na studenty. Netuším, kolik studentů se vyjádřilo negativně a výsledky testu neznáme, přestože jsme žádali o rámcový přehled. Podobně jako o mě se žáci vyjádřili o dalších 3 učitelích. Respektuji to. Přestávám učit – ale ne proto, že bych byla manipulativní nebo že bych vytvářela toxické prostředí. Přestávám učit, protože jsem se rozhodla to respektovat metodu ČŠI, se jejíž metodou zjištění nesouhlasím.
To ale neznamená, že přestávám pracovat ve školství vůbec.
Kdo je vlastně manipulativní člověk?
Manipulativní je podle mě ten, kdo skrytě sleduje svoje cíle a snaží se, aby lidé plnili jeho příkazy, aniž by to tušili. To ale nejsem já. Jsem naopak člověk, který je schopný své názory sdílet otevřeně a veřejně – i za cenu, že se to někomu nebude líbit.
Kladu si otázku, proč si bývalí zaměstnanci spletli otevřenost s manipulací. Myslím, že jejich vize byla pohoda, klid, co nejméně námahy a napětí. A byli to právě oni, kdo podle mě vytvářeli u rodičů dojem dokonalého projektu – dojem, který neodpovídal realitě. Byli to oni, kdo na děti křičeli.
Když jsme se jako vedení pokusili o změnu, nezvládli jsme to hladce. Ale neuměli jsme – a neumíme – manipulovat. Kdybychom to uměli, možná by to dopadlo jinak. Místo toho jsme s rodiči otevřeně vyjednávali o tom, co je dobré a co špatné.
Největší konflikt, který jsem v této souvislosti zažila, byl, když jsem se snažila ubránit učitelku, která nastoupila po předchozím týmu, před tlakem části rodičů. Předchozí učitelky přitom podle hodnocení ČŠI i podle nás nebyly hodnoceny dobře – přesto z nich veřejnost udělala něco jako světice. Nikdo mě tehdy nechtěl poslouchat. Přesto jsem se té nové učitelky zastala a ona ve škole zůstala. To považuji za svůj úspěch.
Otevřenost dělá lidem nepohodlí
Pořád nevím jistě, proč si bývalí zaměstnanci mou otevřenost spletli s manipulací. Nejspíš proto, že otevřenost s sebou nese určité nepohodlí a nejistotu – na rozdíl od ticha a souhlasu, které jsou pohodlnější pro všechny.
Sama na sobě mohu pracovat na tom, jak být otevřená – a věřte, že na tom pracuji. Ale otevřenost a upřímnost a manipulace zároveň fungovat nemohou. Jedno vylučuje druhé.
A možná je tohle ta otázka, kterou by si dnešní česká společnost měla položit častěji: je vůbec ještě možné mít jiný názor, aniž by z toho automaticky vznikl konflikt – a aniž by ten, kdo ho vysloví, byl automaticky označen za toxického? Mám řadu dokladů o tom, jak jsem se snažila situaci řešit, ale nikdo je nechce vidět.
