Článek
Ve druhé světové válce se fenomén přátelské palby objevil už v září 1939 při německém a následně sovětském vpádu do Polska, kdy došlo k několika náhodným střetům mezi předsunutými jednotkami Wehrmachtu a Rudé armády s padlými na obou stranách, a to poblíž Brestu a v okolí Lvova. Podobné ztráty na živé síle i technice byly zaznamenány po náletech obou letectev. Své k této problematice napsal jeden z velících důstojníků Luftwaffe Albert Kesselring ve svých poválečných pamětech: „Ruský zákrok na konci tažení nám tehdy připadal naprosto zbytečný, a to ještě pomineme, že ruští stíhači začali záhy napadat moje letadla. Vznikaly tak incidenty, jejichž řešení nebylo s ohledem na Rusy nikterak jednoduché. To nás rozhořčovalo tím více, že se Rusové neprojevovali příliš kamarádsky a utajovali dokonce i pro nás životně důležité předpovědi počasí. Mohl jsem tak ale alespoň letmo nahlédnout do podivných poměrů „koaliční války“.“ O více než pět let později 7. listopadu 1944 se uskutečnil dramatický incident poblíž jugoslávské Niše, kde se naopak kolona Rudé armády stala obětí amerického náletu. O tragickém střetu, při němž zahynulo více než 30 sovětských vojáků, včetně generálporučíka Grigorije Kotova, a obě strany přišly celkem o pět stíhaček, již bylo napsáno mnohé. K jakým dalším náhodným incidentům mezi Američany a Sověty došlo během války?
Těžkosti operace Frantic
Od června do září 1944 se odehrávala americko-sovětská letecká kampaň, která měla přiblížit porážku Německa, ale nakonec skončila neslavně. Americké těžké bombardéry rozmístěné ve Velké Británii a jižní Itálii měly provádět úderné mise hluboko do srdce nacistického území nebo okupované východní Evropy a poté měly přistát na leteckých základnách na sovětském území, kde se měly znovu vyzbrojit, doplnit palivo a na zpátečních letech útočit na další cíle. Oproti šesti plánovaným Moskva povolila vznik tří leteckých základen s kapacitou 200 letadel a malým americkým kontingentem o 1300 mužích. Všechny tři letiště se nacházely na železnici Kyjev-Charkov a nacházely se daleko za frontou. za frontou. Zatímco základny Poltava a Mirgorod měly být využívány těžkými bombardéry (B-24 Liberator, B-17 Flying Fortress), z Pyrjatynu startovaly stíhačky s dlouhým doletem (P-51 Mustang a P-38 Lightning). Hlavní operační obtíží, s níž se americké síly potýkaly, byla nedostatečná ochrana sil ze strany Sovětů, kteří odmítli americké žádosti o zavedení odpovídající podpory radarem naváděného dělostřelectva a nočních stíhaček. V noci z 21. na 22. června 1944 udeřilo na základnu v Poltavě 75 bombardérů Luftwaffe. Z 73 zdejších B-17 zůstalo po náletu provozuschopných pouze devět. Zničeny byly rovněž rozsáhlé zásoby vysokooktanového leteckého paliva, pracně dopraveného ze Spojených států. Sověti deklarovali, že se o obranu letišť postarají, ale na místě disponovali pouze protiletadlovými kulomety, které útočníkům nezpůsobily žádné ztráty. Nálet na Poltavu prohloubil začínající napětí mezi Sověty a Američany. Ke zhoršování vztahů přispívala nejen sovětská nedůvěra vůči svému spojenci spolu s obstrukcemi a byrokracií sovětských úřadů, ale také odmítnutí povolit americkým letcům pomoc Polákům během Varšavského povstání. Problém představovala rovněž palba sovětských letadel a protivzdušné obrany na vlastní spojence. Rudá armáda totiž nemusela vždy správně identifikovat americké stroje, které se pohybovaly nad územím SSSR, zejména pokud se přibližovaly v neobvyklých formacích nebo za zhoršené viditelnosti. Zatímco americké bombardéry byly zvyklé na spolupráci s vlastním stíhacím doprovodem a poměrně propracovaným systémem identifikace, sovětská protivzdušná obrana fungovala v odlišných podmínkách a často reagovala na okamžité ohrožení. Výsledkem byla řada incidentů, při nichž sovětské síly sestřelily několik spojeneckých letadel a další poškodily. Řada amerických posádek později vypověděla, že se obávala více sovětské přátelské palby než té německé. Problém sovětských útoků na americká letadla byl považován za natolik závažný, že během cesty prezidenta Franklina D. Roosevelta na jaltskou konferenci v únoru 1945 Američané trvali na umístění vlastních pozorovatelů na všech protiletadlových stanovištích v okolí jeho trasy. Plukovník Hampton, velitel americké základny v Poltavě, byl pověřen odpovědností za letiště Saki, které se nacházelo nejblíže Jaltě. Operace Frantic skončila po pouhých třech měsících a její výsledky zdaleka neodpovídaly vynaloženým spojeneckým zdrojům. Kampaň prohloubila nedůvěru mezi oběma spojenci a stala se jedním z předobrazů napětí, které mělo po válce vyústit v rozdělení Evropy a studenou válku.
Američtí a sovětští vojáci v roce 1944 během operace Frantic
Sovětský tanker pod útokem Američanů
Ráno 27. srpna 1944 odstartoval z ostrova Attu v Aleutském souostroví americký bombardér Lockheed PV-1 Ventura pod velením poručíka Everetta Price. Během dlouhého letu však posádka udělala navigační chybu a dostala se mimo plánovanou trasu. Po několika hodinách letu spatřili Američané dvě plavidla. Jedno považovali za japonskou hlídkovou loď a druhé za tanker, na který se jako cennější cíl rozhodli zaútočit. Letoun se snesl níže a zahájil střelbu z pěti palubních kulometů a následně shodil zápalnou pumu, která prorazila v trupu lodi otvor o velikosti metru čtverečního. Tanker na letecký útok odpověděl palbou ze svých protiletadlových děl. Jen shodou okolností si incident nevyžádal žádné oběti na obou stranách. Teprve během útoku si někteří členové posádky všimli zásadního detailu, když na boku tankeru bylo možné rozeznat sovětské značení. Když se Ventura vrátila na Attu, ukázalo se, že Američané právě zaútočili na sovětskou loď Emba, flotilový tanker třídy Suamico postavený v Portlandu v Oregonu. Sovětskému svazu byl v rámci programu Lend-Lease předán teprve na konci června a jeho posádka jej používala pouhé dva měsíce. Incident byl mimořádně citlivý, protože Emba se pohybovala na zásobovací trase mezi Spojenými státy a Vladivostokem. Kvůli neutralitě Sovětského svazu vůči Japonsku přes Tichý oceán putoval především nevojenský materiál. Americké námořnictvo zahájilo rychle vyšetřování a tanker prohlédlo 2. září a jen na můstku napočítalo více než 150 průstřelů. Pilot i kopilot Francis Praete byli kázeňsky potrestáni a americké námořnictvo následně zpřísnilo postupy při identifikaci lodí. Celá událost se nakonec podařila diplomaticky urovnat, když Washington přiznal pochybení a do Moskvy poslal oficiální omluvu.
Zmatky během jara 1945
K největšímu počtu případů spojenecké palby mezi Američany a Sověty docházelo v posledních měsících války, když se západní a východní fronta začaly přibližovat a jejich jednotky se začaly dostávat do těsného kontaktu. Sovětské letecké eso Ivan Kožedub ve svých poválečných pamětech uvedl, že se 17. dubna 1945 se svým Levočkinem La-7 přiblížil ke svazu amerických bombardérů B-17, když na něj zaútočila dvojice amerických P-51 Mustang, jejichž piloti ho považovali za německý Focke-Wulf Fw 190. Kožedub dle svých slov reagoval bleskovým manévrem a oba protějšky sestřelil, přičemž jeden z amerických pilotů zahynul a druhý se zachránil na svém padáku. 24. dubna 1945, došlo u Berlína k dalšímu střetu, když šest sovětských stíhaček napadlo dvojici amerických letounů a jeden z nich těžce poškodilo. Sovětská strana po incidentu odmítla jakoukoliv omluvu s tím, že Američané neměli v daném sektoru vzdušného prostoru co dělat. Napětí mělo nastat i následujícího dne během historického setkání amerických a sovětských vojsk u Torgau na Labi. Americká průzkumná hlídka se při pokusu navázat kontakt dostala pod sovětskou palbu, protože její příslušníci nedokázali správně signalizovat svou totožnost. Následovaly krátké přestřelky z pušek a kulometů, než se podařilo situaci objasnit. Jinde americké bombardéry v několika případech zaútočily na sovětské pozice, kolony či železniční cíle, které jejich posádky považovaly za německé. Od 26. dubna zastavily RAF a USAAF pozvolna plošné nálety na německá města i z toho důvodu, že stále častěji docházelo k chybnému shazování bomb nad místy, které již obsadily jednotky Rudé armády. Jednotlivé incidenty s přátelskou palbou se obě strany snažily utajit, aby je nemohla propagandisticky zneužít německá strana. Přestože šlo během války jen o epizodní případy, symbolicky předznamenaly novou éru, v níž společného nepřítele postupně nahradila nedůvěra mezi samotnými vítězi.
Prameny:
BEEVOR, Antony. Berlín - Okamžiky zkázy 1945, Beta-Dobrovský 2004
KESSELRING, Albert. Vojákem do posledního dne, PRAGMA 2015
PIEKALKIEWICZ, Janusz. Letecká válka 1939-1945, Mustang 1995
https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1944v04/d940?utm_source=chatgpt.com
