Článek
Robert Rychtrmoc se narodil v roce 1875 v maďarském Ceglédu a po vzoru svého otce zvolil vojenskou dráhu. V roce 1895 absolvoval kadetní školu v Praze a do první světové války už vstupoval v hodnosti majora. Jako štábní důstojník působil na italské frontě a od roku 1916 ve Vídni, kde organizoval vojenskou kontrarozvědku proti domácím nepřátelům. Válku zakončil v hodnosti plukovníka generálního štábu a jako jeden z mála vyšších c. k. důstojníků zamířil do nově se tvořící československé armády. Záhy se zapojil do války s Maďarskem a další roky prošel řadou posádek a funkcí. V roce 1926 dosáhl hodnosti brigádního generála a o dva roky později byl povýšen na divizního generála. V roce 1934 na prahu šedesátky odešel do výslužby, načež se usadil v Mariánských Lázních. Během zářijové mobilizace byl Rychtrmoc jako mnozí další povolán z penze zpět do aktivní služby a dohlížel na výstavbu vnitrozemské obranné linie v úseku od Králíků po Jindřichův Hradec. Po konferenci v Mnichově nadobro svlékl generálskou uniformu a spolu s manželkou se přestěhoval do Prahy.
Během života v Protektorátu Rychtrmoc nezůstal stranou veřejného dění, když se nechal vtáhnout do domácí politiky, což se mu nakonec stalo osudné. Stejně jako mnozí další prvorepublikoví generálové, i on brzy vstoupil do Českého svazu válečníků (ČSV), v jehož čele stál generál četnictva ve výslužbě Otto Bláha. Organizace sdružovala zejména bývalé příslušníky rakousko-uherské armády, ale postupně získala silný politický charakter. Vzhledem k čilé spolupráci s německými úřady byla po válce prohlášena za kolaborantskou, stejně jako Česká liga proti bolševismu nebo Vlajka. Bláha například navrhoval povinnou výchovu mládeže vedenou jeho členy v říšském duchu nebo českou verzi vyvlastnění židovského majetku. Vzhledem k určitým vnitřním problémům uvnitř sdružení Bláha rezignoval a v červenci 1943 se do čela na jeho doporučení dostal právě Rychtrmoc. Jemu se podařilo ČSV ekonomicky stabilizovat a v jeho vedení setrval až do konce války.
Robert Rychtrmoc v pozdější fázi života
Dne 12. března 1944 se konal sjezd ČSV, z nějž vzešel návrh na vytvoření české vojenské jednotky, která by bojovala po boku Wehrmachtu na frontě. O šest týdnů později, 25. dubna, předložil Rychtrmoc protektorátnímu ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi memorandum, v němž doporučoval mobilizaci patnácti odvodových ročníků, tedy celkem až 600 000 českých mužů. Navrhl rovněž využití důstojníků vězněných v koncentračních táborech, kteří by tak mohli „odčinit své poklesky“. Na papíře se mohlo jednat o impozantní návrh, avšak šlo o naprosto nereálný plán z mnoha hledisek. Předně by odchod tolika mužů na frontu ohrozil fungování Protektorátu Čechy a Morava jako německé průmyslové základny. Na jaře 1944, kdy se západní Spojenci připravovali na otevření druhé evropské fronty již bylo pozdě na takové kroky a navíc pro takovou masu mužů chyběla výzbroj, výstroj a výcvikové kapacity. Český národ projevoval velice nízkou ochotu bojovat za Třetí říši a pokus o povinný odvod by patrně vyvolal odpor a otevřené nepokoje. Myšlenka narážela i na odpor nejvyššího německého vedení v čele s Adolfem Hitlerem, který Čechy považoval za "nepolepšitelné a zrádné"a obával se, že by se po případném vítězství ve válce mohli za svou vojenskou podporu domáhat politických ústupků, jež by Berlín nebyl ochoten splnit. Úvah o přímém vojenském zapojení Čechů na straně Němců se během války objevilo několik, především ze strany Moravce, ale z výše uvedených důvodů nebyly realizovány. Když v květnu 1944 došlo na popud státního ministra Karla Hermanna Franka k vyslání většiny Vládního vojska do Itálie, prokázalo se, že německé obavy o spolehlivosti Čechů byly na místě.
Na nátlak Moravce převzal Rychtrmoc 15. března 1945 také vedení Národního souručenství. Ještě počátkem dubna svolal do budovy Senátu jeho sjezd, na němž ministr pronesl jeden ze svých posledních veřejných projevů.
V samém závěru války starý generál dokonce vstoupil jako dobrovolník do Svatováclavské roty, jediného skutečně českého vojenského útvaru spolupracujícího s Němci, jenž však už do bojů nezasáhl. Šlo ovšem pouze o symbolické gesto, neboť Rychtrmoc jednotku nikdy osobně nenavštívil a navíc mu bylo již sedmdesát let. 10. dubna završil svou pochybnou kariéru za Protektorátu přijetím Svatováclavské orlice ve zlatě z rukou K. H. Franka. Po osvobození ČSV zanikl a jeho přední představitelé stanuli před Národním soudem. Robert Rychtrmoc, Otto Bláha a novinář a bývalý major Gustav Mohapel čelili obvinění z úkladů proti republice a kolaborace s okupanty. Rozsudek padl 21. ledna 1946 - zatímco Mohapel byl odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, Bláha a Rychtrmoc dostali trest smrti. Žádosti obou generálů o milost prezident Edvard Beneš obratem zamítl a ještě téhož dne byli na Pankráci oběšeni.
Prameny:
BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945, Prostor 2019
FIDLER, Jiří, SLUKA, Václav. Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938, Libri 2006
ŠLOUF, Jakub, NĚMEČKOVÁ, Daniela a kol. Mimořádný lidový soud v Praze (1945-1948). Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice, Academia 2020
https://www.fronta.cz/dotaz/cs-generalove-souzeni-za-kolaboraci-s-nemci
