Československá mobilizace v září 1938 optikou čísel a méně známých faktů

Československá vláda se rozhodla povolat do zbraně osmnáct ročníků mužů, kteří nepřesáhli 40 let věku. Jednalo se o všechny druhy vojsk a služeb spadajících do I. zálohy a specialisty z II. zálohy. Početní stav armády se tak nově navýšil na 1 128 110 mužů, z toho 48 000 důstojníků a 9000 rotmistrů. Mobilizační výzvy neuposlechla přibližně desetina občanů republiky. Na své útvary se nedostavilo na 30 % etnických Němců, kteří tvořili přibližně 20 % armády. Vojáků maďarské národnosti (6,5 % z celku) chybělo pouhých 0,5 %. Čechů a Slováků se absence týkala ze 2 %, přičemž tvořili 73,3 % ozbrojených sil. Záložníci narukovali neobvykle rychle. Během 24 hodin se jich na místa určení dostavilo na 60 % a druhý den dalších 30 %. Kromě toho bylo mobilizováno 26 070 aut a autobusů, 5060 motocyklů a 217 130 koní. Generál Ludvík Krejčí velel armádě o celkové síle 34 pěších divizí, 4 rychlých divizí a 3 zvláštních skupin, z nichž dvě byly ve velikosti divize a jedna v síle brigády. Na bojišti měla být armáda rozvržena tak, že 61 % jejích sil mělo čelit Němcům, 17 % stálo proti Maďarům, 2 % proti Polákům a 20 % představovalo zálohu. Obrana proti početnějšímu nepříteli se měla opírat o 260 těžkých a 9630 lehkých objektů stálého opevnění, z nichž byla velká část vyzbrojena. V době mobilizace armáda disponovala 780 protitankovými děly, 1350 minomety, 2270 kanony všech ráží a 350 tanky. Vojenské letectvo čítalo na 576 bojových letadel v první linii. Protiletadlovou obranu zajišťovalo 250 protiletadlových kanonů a 230 velkorážních kulometů.

Struktura mobilizované armády:

Zahraniční dobrovolníci

Stejně jako v občanské válce ve Španělsku nebo později v zimní válce i do případného konfliktu mezi Německem a Československem se předpokládalo zapojení tisíců zahraničních dobrovolníků. Ministerstvo národní obrany (MNO) začalo v tomto směru podnikat kroku už od července 1938 a vyčlenilo výstroj a výzbroj pro 3000 mužů, kteří se měli soustředit ve výcvikovém táboře v Humenném na východním Slovensku a Rachově na Podkarpatské Rusi. Generál Krejčí postavil do čela Velitelství cizích dobrovolníků brig. gen. v. v. Miloslava Bártu (ročník 1876, ve výslužbě od 1. ledna 1931) se zástupcem pplk. pěch. Ladislavem Preiningerem.

Již 24. září hlásil z Bělehradu čs. vyslanec Jaroslav Lípa zájem tisíců dobrovolníků, kteří se chtěli tajně dostat přes Rumunsko do Československa. Dobové údaje hovoří až o 60 000 mužích především z řad Srbů. Vedle toho nabídla své služby řada důstojníků tamní královské armády, včetně nejvyššího velení (např. gen. Petar Živković). Problém však představovala vízová povinnost mezi Jugoslávií a Rumunskem a proněmecká bělehradská vláda Milana Stojadinoviće. Během mobilizace dále přicházely zprávy čs. diplomatů o zájmu dobrovolníků z Rumunska, Polska, Bulharska, pobaltských států, Belgie, Velké Británie a USA. Z oněch zářijových dnů proslul výrok francouzského poslance Louise Jacquinota, který prohlásil: „Jestliže bude Československo bojovat proti Německu osamoceno, budu válčit v čs. armádě jako dobrovolník. Kladu si jen jednu podmínku. Jestliže padnu, musím mít na hrobě napsáno: Zemřel pro Francii“. Zájemci o vstup do čs. armády se v určitém množství prokazatelně nacházeli na území republiky, ale z důvodu chybějící dokumentace, která byla v příštích měsících pravděpodobně zničena, nejsou jasné bližší podrobnosti.

Těžkosti s velitelstvím v Račicích

Renesanční zámek v Račicích na místě původního hradu se stal místem, odkud mělo čs. velení řídit válečné operace. Generál Krejčí se nejprve v noci z 23. na 24. září přesunul se svým štábem do Klánovic u Prahy, protože se očekávaly německé nálety na metropoli. Třetí odbor (letecký) MNO ve své zprávě následně upozorňoval na nevhodný způsob přemístění nově vytvořeného Hlavního velitelství z Prahy do oblasti Vyškova uskutečněný 26. září. Přesun totiž probíhal během dne bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, a to v době, kdy se každou hodinou očekával vpád německých armád. Kritika padla rovněž na výběr stanoviště v podobě zámku. Historická budova na kopci totiž byla nápadná a postrádala prvky maskování. V případném konfliktu mělo být jen otázkou času, kdy by ho německé bombardéry připravené na území Rakouska srovnaly se zemí, což mohlo mít nedozírné důsledky. Ostatně generál Krejčí po válce přiznal, že navzdory enormnímu stupni utajení o dislokaci čs. nejvyššího vojenského velení dokonce průběžně informoval německý rozhlas ve Vídni.

Podle tabulek měly válečné počty Hlavního velitelství zahrnovat 349 důstojníků, 45 rotmistrů, 5 občanských zaměstnanců, 10 civilních úředníků a 578 příslušníků mužstva. Z toho důvodu se osazenstvo rozmístilo po okolních obcí. Například 1. oddělení (organizační) sídlilo v Pístovicích, 2. oddělení (zpravodajské) ve Vyškově, 4. oddělení (materiální) v Lulči a velitelství intendanční služby v Drnovicích. Naposledy se generál Krejčí nalézal na račickém zámku 30. září před odjezdem do Prahy na zasedání ministerské rady v otázce přijetí mnichovské dohody. Poslední vojáci Hlavního velitelství opustili okolí Vyškova 8. října.

Nevyhovující stav koní i jejich drahý provoz

Navzdory postupné motorizaci se valná část čs. armády (stejně jako německá) musela spolehnout na celkem 217 000 koní. Kromě dragounských pluků se většinou jednalo o zvířata zmobilizovaná. Napříč armádou se množily zprávy o nevyhovujícím stavu a špatné kondici některých koní, které komplikovala i mnohdy nedostatečná profesionální péče nekvalifikovaných záložníků. Jeden důstojník dragounského pluku 7 z Hodonína tento problém popsal následovně: „Stav koní evidenčních byl pro jezdecké účely špatný, kování těchto koní bylo skoro ve všech případech nutno obnoviti. Koně záložní nejsou udržováni v nutné jezdecké kondici, způsob krmení těchto koní zaviňuje v mnoha případech, že sedla špatně nebo vůbec nedrží polohu“.

Ačkoli se to nemusí zdát na první pohled, provoz koní nebyl levnou záležitostí ve srovnání s motorizovanými jednotkami. Velitel 2. rychlé divize brig. gen. Josef Koutňák provedl na toto téma zajímavou úvahu: „Jezdecký kůň stojí vojenskou správu denně asi 9,50 Kč, za rok 3467,50 Kč. Dragounský pluk o 650 koních stojí tudíž ročně 2 253 875 Kč. Hraničářský prapor 10 (počet vozidel asi 80) spotřeboval v roce 1937 pohonných hmot za 670 000 Kč a na opravách 74 000 Kč. Třeba však upozorniti, že s pohonnými látkami bylo velmi šetřeno. Přesun praporu na 100 km stojí přibližně 10 000 Kč“.

Německé obavy ze sovětské letecké pomoci

Podle předem domluvené dohody podnikla čs. armáda určité kroky v přípravě letišť v rámci slíbené francouzské a sovětské letecké pomoci. Případné sovětské letouny na území Československa se stávaly častým tématem štvavé nacistické propagandy ministra Goebbelse, který varoval před pronikáním bolševismu do střední a západní Evropy. Přestože to není podloženo konkrétními dokumenty, předpokládá se, že v Praze buď 22. nebo 23. září, tedy ještě před vyhlášením mobilizace, přistálo v Praze letadlo se dvěma sovětskými důstojníky, kteří měli prověřit možnosti letecké pomoci. V čele dvoučlenné mise stál zástupce velitele sovětského vojenského letectva Jakov V. Smuškevič. Dne 27. září došlo k setkání Smuškeviče s generálem Jaroslavem Fajfrem v Brně. Podle poválečné Fajfrovy výpovědi tehdy zazněla nabídka příletu 700 sovětských letadel. Generálové Jan Syrový a Karel Husárek později mluvili o nižším počtu 100 letadel. Dodnes není úplně jasné, zda šlo o osobní iniciativu sovětského důstojníka nebo oficiální nabídku Moskvy.

Na případnou válku s Československem obdržela Luftwaffe zvláštní zpravodajské dotazníky určené pro zajaté čs. vojenské piloty, kteří měli padnout do německého zajetí. Po zjištění základních osobních údajů měly vyšetřovací orgány položit letcům otázky následujícího znění: „Nacházejí se ve vašem svazku ruské stroje a ruský personál? Na kterých letištích jsou ještě Rusové? Počet? Typy letadel?“

Technicky se nejednalo o mobilizaci všeobecnou

Zářijová mobilizace je mylně považována za všeobecnou, ale ve skutečnosti představovala pouze částečnou. Kdyby se dostavili k odvodu všichni oslovení muži, armáda měla dosáhnout počtu asi 1 250 000 vojáků. Ovšem mobilizační potenciál tehdejšího Československa byl podstatně vyšší. Podle statistik MNO činil součet I. a II. zálohy až 1 800 000 mužů. Z toho je nutné odečíst neurčitý počet odvedenců zdravotně nezpůsobilých. Problém však představoval nedostatečný počet zbraní a plynových masek. Válečná zásoba pušek vz. 24 činila v době mobilizace 762 000 ks, které šly částečně navýšit skladovými zásobami starší výzbroje. Zdaleka ne každý člen ozbrojených sil však pušku potřeboval. Vypovídající ukazatel představovala válečná zásoba plynových masek vz. 35, kterých armáda disponovala 1 362 000 ks úplných kompletů. V krajní nouzi bylo možno využít ještě dalších 20 000 ks masek starších vzorů. Celkový počet ochranných masek tedy činil 1 382 000 ks. Poslat vojáka do pole bez plynové masky v té době jednoduše nešlo. Praktický mobilizační potenciál republiky zaostával za teoretickým tedy o 420 000 mužů.

Že se nejednalo o mobilizaci všeobecnou dokresluje i odpověď 1. (operačního) oddělení Hlavního štábu na dotaz čs. zastupitelských úřadů v Bernu a Lublani. MNO se krátce po Mnichovu tázalo na nutnost návratu čs. státních příslušníků do vlasti k výkonu vojenské služby za mobilizace. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Na Váš dotaz oznamuje Vám MNO, že naši příslušníci, bydlící v zahraničí, nastupovat neměli. V rozhlasovém oznámení mobilisace se nemluvilo o všeobecné mobilisaci. Že mobilisace nebyla všeobecnou je zřejmé z toho, že byli povoláni ti, kterým je letos 40 let a všichni mladší.“

Několik čísel na závěr

Prameny:

LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš

MAJEWSKI, M. Piotr. Bojovat či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938

STRAKA, Karel. Vojáci, politici a diplomaté. Československá vojenská delegace na jednáních mezinárodního výboru v Berlíně a odstoupení českého pohraničí v říjnu 1938

SUCHÁNEK, Jiří, BENEŠ, Jaroslav. Mobilizace ve fotografii. Armáda a Stráž obrany státu v letech 1938-1939

https://armada.vojenstvi.cz/