Článek
Předchozí část: Když se spojil hákový kříž se srpem a kladivem. Co možná nevíte o paktu Molotov-Ribbentrop
Adolf Hitler představil svým generálům základní záměr útoku na Sovětský svaz – operaci Barbarossa – 5. prosince 1940, kdy podepsal směrnici č. 21. Šlo o první oficiální rozkaz k přípravě invaze proti dosavadnímu východnímu spojenci. Vůdce v něm oznámil, že „německé ozbrojené síly musí být připraveny rozdrtit Sovětské Rusko v jediné rychlé kampani“ a že útok má začít v květnu 1941 (později byl odložen na 22. června 1941). Krátce nato začala do Moskvy proudit série varování z různých koutů světa, upozorňujících na chystaný útok. Podívejme se, odkud tyto zprávy přicházely a jak na ně Stalin reagoval.
Elitní sovětský agent v Japonsku
Nejpřesnější, ale zároveň nejvíce ignorované zprávy o plánovaném německém útoku na Sovětský svaz podával jeden z nejlepších sovětských špionů Richard Sorge – německý novinář a člen NSDAP, který působil v Tokiu a zároveň pracoval pro sovětskou rozvědku. Během složitého roku 1939 například odeslal do Moskvy 60 tajných depeší o 23 tisících slovech. V zemi vycházejícího slunce se vypracoval v jednoho z nejvlivnějších cizinců s kontakty mezi nejvyššími vládnoucími kruhy i zahraničními diplomaty, včetně německých velvyslanců Herberta von Dirksena a jeho nástupce Eugena Otta. Především s druhým jmenovaným se Sorge sblížil tak, že od něj čerpal přísně tajné informace, které následně sděloval Moskvě. Už během podzimu 1940 informoval, že Němci plánují válku na východě a že začínají tím směrem přesouvat vojenské jednotky. 15. května 1941 Sorge odeslal depeši s varováním, že invaze nastane kolem 20. června, na což nedůvěřivý Stalin prohlásil: „Ten sráč nás chce ohromit, a přitom v Japonsku provozuje nějaké továrničky a bordely!“ 17. června obdržela Moskva od Sorgeho vůbec nejpřesnější zpravodajskou zprávu o německém přepadu s definitivním datem 22. června. Na to měl sovětský diktátor podle řady svědectví reagovat slovy: „Ten váš Sorge si může strčit hlavu do zadku.“ Vládce Kremlu tento důležitý a varovný hlas ignoroval a špiona považoval za dvojitého agenta, jež se ho snaží přimět k unáhleným krokům a tím vyprovokovat Německo. Zároveň Stalin příliš nevěřil své vojenské zpravodajské službě (GRU) a spíše se spoléhal na Lidový komisariát vnitřních věcí (NKVD). Po německé invazi Sorge pokračoval dále ve špionážní činnosti a přinesl zásadní informaci, že Japonsko se nechystá v dohledné době zaútočit na Sovětský svaz. To umožnilo Stalinovi v říjnu 1941 přesunout Sibiřské a Dálněvýchodní divize k Moskvě, což významně pomohlo zastavit nepřítele. 18. října 1941 došlo k Sorgeho zatčení japonskou policií Tokkó a po dlouhém výslechu byla odhalena jeho skutečná identita. Stalin měl možnost ho vyměnit za jiného zajatého japonského agenta, ale to odmítl a popřel, že by pro jeho zemi někdy pracoval. Z jeho úst konkrétně zaznělo: „Richard Sorge? Nikoho takového neznám!“ 7. listopadu 1944, tedy v den výročí bolševického převratu z roku 1917, byl Sorge za podvratnou činnost oběšen ve věznici v Tokiu. Uznání se dočkal až v roce 1964, kdy posmrtně obdržel titul Hrdina Sovětského svazu.
Další alarmující depeše Sověti zachycovali od svých agentů v Berlíně či Římě. Důležitý zdroj informací představovali dva špioni, kteří pronikli do vysoce postavených německých kruhů - „Staršina“, který působil na velitelství Luftwaffe, a „Korsičan“, jenž sloužil na německém ministerstvu hospodářství. Na varovnou zprávu prvního jmenovaného ze dne 17. června 1941 Stalin reagoval slovy: „Snad můžete dát vědět svému ‚zdroji‘ ze štábu německého letectva, aby šel pojebat vlastní matku. To není žádný ‚zdroj‘, ale šiřitel dezinformací.“
Varovné signály z Londýna
Zpravodajské služby Velké Británie, která bojovala proti Německu a Itálii prakticky osamoceně, zachytily německé přípravy k válce na východě zkraje jara 1941. Neustálý příliv německých jednotek v blízkosti Sovětského svazu potvrdily omezené sítě agentů napříč Evropou i odhalená komunikace německého šifrovacího stroje Enigma. Winston Churchill nahlížel na sovětskou politiku se značnou nedůvěrou, ale ihned vycítil příležitost získat silného spojence a rozhodl se konat. Zlověstné informace byly Stalinovi předány v březnu, květnu a červnu prostřednictvím britského velvyslance v Moskvě Stafforda Crippse. Zároveň byla ve dnech 2., 10., 13. a 16. června detailně informována sovětská ambasáda v Londýně v čele s Ivanem Majským, který ihned telegrafoval do Moskvy. Britská varování však nebyla považována za nic jiného než provokaci s cílem poškodit dosavadní spojeneckou linii paktu Molotov-Ribbentrop. Stalin prohlašoval, že Hitler není hlupák, aby se pouštěl do války na dvou frontách. Když v srpnu 1942 Churchill navštívil Moskvu, přišla řeč i na události předchozího roku. Stalin tehdy nečekaně připustil: „Ano, dostávali jsme varování. Ale přišlo jich tolik, ze všech stran, že jsme začali mít podezření, že jde o provokaci.“ Na to Churchill svým pověstným humorem odpověděl: „Když vám někdo opakuje varování dvacetkrát, ještě to neznamená, že nemá pravdu.“
Churchill při setkání se Stalinem v Moskvě, 12. srpna 1942
Čechoslováci, Poláci a Jugoslávci
Sovětské vedení i po vypuknutí války v Evropě udržovalo silný zájem o spolupráci se Škodovými závody v Plzni. Jejich tehdejší ředitel Vilém Hromádko navenek zachovával loajální vztah k nacistickým úřadům, zároveň však složitými cestami tajně předával informace československým zpravodajcům v Londýně i sovětské straně. Na jaře 1941 měl služebně odcestovat do Moskvy, ale německé úřady, jež k němu začínaly chovat podezření, ho nepustily. Nakonec místo něj odletěl jeho zástupce – inženýr Josef Škvor. Ten během návštěvy sovětské metropole v březnu 1941 předal tamním orgánům zásadní varování: podle jeho informací dochází u východní hranice k neobvyklému přesunu německých jednotek a berlínské úřady nedávno nařídily výrazné omezení vývozu strategických zbraní do SSSR. Podle pozdější výpovědi Ismaila Ege-Achmetova, někdejšího šéfa čtvrtého oddělení GRU, který po válce přeběhl na Západ, se zpráva kolem 17. dubna dostala ke Stalinovi, který ji vlastnoruční poznámkou napsanou červeným inkoustem doplnil: „Anglická provokace. Autora potrestat.“ Poté byl Achmetov coby falešný dopisovatel agentury TASS poslán do Berlína, kde měl zjistit, zda se jedná o pravdu nebo lež. Právě zde jej 22. června zastihla německá invaze.
Během jara 1941 přicházela varování také od polské exilové rozvědky v Londýně. Zprávy o soustřeďování Wehrmachtu na východní frontě pocházely od agentů působících v okupovaném Polsku i v samotném Německu a prostřednictvím Britů byly předávány Sovětům. Stalin však těmto zprávám opět nedůvěřoval, považoval je za britsko-polskou provokaci a odmítal připustit, že by Hitler skutečně porušil spojenectví. Ještě menší pozornost věnovala Moskva varovným signálům ze strany Jugoslávie. Balkánská země se cítila stále více ohrožená ze strany Německa, a proto se začala dožadovat vojenského a politického spojenectví se SSSR. Zástupci Bělehradu však dosáhli pouze vzájemné smlouvy o neútočení. Při jejím uzavření vedoucí jugoslávské delegace Savić Stalina varoval, že Hitler se před ničím nezastaví a jakmile si podmaní Jugoslávii, tak zaútočí na Sovětský svaz.
Německý dezertér v předvečer invaze
Poslední týdny před začátkem německé invaze začínalo být na společných hranicích poněkud horko a vzrůstalo napětí. Množily se přelety bombardovacích a pozorovacích letounů Luftwaffe nad sovětským územím, na což dal Stalin protiletecké obraně striktní zákaz jakkoli reagovat. V jednom případě se uskutečnil přelet třinácti bombardérů ve výšce pouhých 300 m do hloubky 4,5 km, než se po čtyřech minutách vrátily zpět na vlastní území. 29. června, týden po německém útoku, moskevská Pravda oznámila, že došlo k celkem 324 narušení sovětského vzdušného prostoru. Moskva byla stále více zaplavována hlášeními od pohraničních jednotek, které informovaly o incidentech a zajetí nepřátelských špionů a sabotérů. Podle ruského vojenského historika Arsena Martirosjana došlo během prvních tří červnových týdnů k zadržení tří set takových osob. Zvláštní případ se odehrál 15. června, kdy se na protějším břehu jedné pohraniční řeky shromáždila skupina polských žen a lámanou ruštinou rudoarmějce na druhé straně varovala, že do týdne dojde k invazi.
Velení Wehrmachtu se před většinou svých mužů podařilo utajit plán útoku na Sověty. Většina řadových vojáků, a dokonce i část nižších důstojníků věřila, že se jedná o rozsáhlé manévry nebo zajištění východní hranice. Mezi muži kolovaly fámy, že vojska přes území Sovětského svazu pouze projdou a zaútočí na pozice Britů na Blízkém východě nebo dokonce až v Indii. Skutečný záměr se většina jednotek dozvěděla až 21. června večer. Invaze měla začít hned následující den ve 3:15 ráno. Právě v tento okamžik vstupuje na scénu německý voják Alfred Liskow, příslušník 222. pěšího pluku 75. divize. Jako přesvědčený komunista odmítl pozvednout zbraň proti SSSR a rozhodl se vojáky na druhé straně varovat. Přeplaval tedy řeku Bug a ve 21:00 se nechal zajmout sovětskými pohraničníky. U výslechu následně prozradil, že brzy ráno začne německý útok. O tomto incidentu se záhy dozvěděl Stalin, který si k sobě okamžitě zavolal náčelníka generálního štábu Georgije Žukova a lidového komisaře obrany Semjona Timošenka. Oba nechtěli ponechat nic náhodě a žádali uvést vojska do bojové pohotovosti, ale Stalin souhlasil pouze s písemným varováním velitelů západních vojenských okruhů. Spojovací centrála Generálního štábu Rudé armády převzala podivný rozkaz až v 01:45 hodin a posílala jej na jednotlivá velitelství kolem 02:30. K mnoha jednotkám se tak tato zpráva nedostala včas a německý útok je zastihl nepřipravené, což mělo naprosto fatální následky. Osud německého dezertéra zůstává dodnes nejasný. Zpočátku Liskowa využívala sovětská propaganda, ale během roku 1942 ho zatkla NKVD a on skončil buď na popravišti nebo kdesi na Sibiři.
Prameny:
GORODETSKY, Gabriel. Stalinův velvyslanec v Londýně. Deníky Ivana Majského 1934-1943, Academia 2021
MURPHY, David E. O čem Stalin věděl. Záhada operace Barbarossa, Academia 2008
ROBERTS, Geoffrey. Stalinovy války. Od světové války ke studené válce (1939-1953), BB/art 2008
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
https://www.bbc.com/news/world-europe-13862135
