Článek
Předchozí části:
Po podepsání Mnichovské dohody se prezident Edvard Beneš ocitl v naprosté politické izolaci. Zahraniční politika Československa, kterou postavil na spojenectví s Francií a Sovětským svazem, se zhroutila během několika hodin. Zklamaná veřejnost, tisk a politické špičky hledaly viníka národního ponížení a jejich pohled se rychle obrátil na Pražský hrad. Berlín navíc ústy své nevybíravé diplomacie dával zřetelně najevo, že chce-li Praha docílit slušných podmínek při jednání o nových hranicích, Beneš musí zmizet ze scény. To jen povzbudilo část politiků a velení armády v čele s generály Janem Syrovým a Ludvíkem Krejčím, kteří svého dosavadního nejvyššího velitele vyzvali, aby ve státním zájmu urychleně rezignoval. Postoj donedávna loajálních vojáků Beneše poněkud zaskočil, přestože si byl svého konce už několik dní dobře vědom. Pod dojmem hrozícího převzetí moci armádou a politického chaosu se 5. října 1938 rozhodl abdikovat, přičemž část jeho pravomocí připadla na ministerského předsedu Syrového. Benešův rozhlasový projev zněl klidně a smířlivě, avšak za maskou státnické důstojnosti se skrývalo hluboké zklamání člověka, který přišel o svou zemi i o víru v západní velmoci. Ještě v ten den se již bývalý prezident rozloučil se svými spolupracovníky na Hradě, v čele s kancléřem Přemyslem Šámalem, a jako soukromá osoba odjel s manželkou Hanou do nedávno dokončeného sídla v Sezimově Ústí. Tam se psychicky i fyzicky zcela vyčerpaný na několik dní uzavřel před světem.
Během následujících dvou týdnů Beneš ze zahraničí obdržel velké množství dopisů s projevy sympatií, žádostí o interview a nabídek práce. Pocházely zejména ze strany britských a amerických žurnalistů a vydavatelů novin, nakladatelů knih, tiskových kanceláří i rozhlasových společností. Mnozí z nich slibovali tučné honoráře vyplácené v librách a dolarech, ale adresát je všechny odmítl už z toho důvodu, aby jakkoli neztěžoval situaci současné politické garnituře v Praze. Beneše se snažila oslovit řada univerzit a vědeckých institucí, až nakonec přijal nabídku stát se profesorem moderní sociologie a politických věd na Chicagské univerzitě, kde plánoval zahájit činnost v polovině příštího roku.
Manželé Benešovi v roce 1934
Mezitím vilu Benešových navštívila řada osobností, avšak k bývalému prezidentovi se dostala jen hrstka z nich, neboť jej znovu postihly potíže spojené s Meunierovou chorobou, která ho trápila už od mládí. Setkání se dočkal třeba sekční šéf Hradu Josef Schieszl, který přinesl z Prahy doporučení Syrového vlády, aby Beneš opustil zemi. Tlak z Berlína totiž neustával a Němcům vadila už i jeho přítomnost coby soukromé osoby. Dorazil také synovec Bohuš Beneš, úředník čs. vyslanectví v Londýně, který se snažil svého strýce přesvědčit k odchodu do Velké Británie. Tam mu hodlal poskytnout své pronajaté sídlo v Putney v jihozápadní části metropole nad Temží. Tato iniciativa se podle bývalého prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny měla nakonec ukázat jako stěžejní. Vláda v Praze spolu s úřady rychle stanovily odjezd na 22. říjen. Syrového kabinet zprostředkoval dopravní letadlo soukromé letecké společnosti koncernu Škoda s posádkou a rozhodl o vyplácení pravidelné měsíční apanáže. Spolu s manžely Benešovými měli odletět jejich neteř Jiřina, komorník s komornou a kuchařka. O dodatečné odstěhování nábytku, svršků a knihovny se měla postarat Kancelář prezidenta republiky.
Před dnem odletu absolvoval Beneš několik dlouhých rozhovorů s blízkými spolupracovníky Drtinou, Jaromírem Smutným či Ludvíkem Strimplem. V nich se snažil obhajovat své politické kroky vedoucí k mnichovské katastrofě, kterou dával za vinu slabosti a krátkozrakosti britské a francouzské vlády. Dále odhadoval, že Německo bude těžit z výhodných podmínek mnichovské konference, a proto oslabeného souseda nepohltí dříve než vypukne evropská válka, k níž dříve či později dojde. „Pro nás to znamená, že to budeme dělat opět tak, jako jsme to dělali za prvé světové války s Masarykem a Štefánikem“, řekl Beneš Drtinovi. V takovém případě by se podle něj domácí obyvatelstvo bývalo muselo přizpůsobit novým poměrům. Na otázku, proč se neusadí ve Francii, Beneš odpověděl, že takový scénář je vyloučený kvůli zradě Paříže vůči Praze a že by tam stejně nebyl vítán. To se potvrdilo v listopadu 1938 při jeho krátkém pobytu v zemi galského kohouta, při kterém se s ním francouzský premiér Édouard Daladier odmítl setkat.
Ráno 22. října se s Benešovými na ruzyňském letišti rozloučili manželé Drtinovi, Smutní a Klučkovi spolu s lékařem Adolfem Maixnerem a paní Strimplovou. Na přípravě startu dopravního letadla osobně dohlížel vrchní ředitel Československých státních aerolinií František Stočes, kterého v červnu 1942 popravili nacisté. Odlet proběhl v utajení před veřejností a další osoby už nebyly přítomné, protože by akce mohla získat slavnostní ráz. Když stroj odstartoval a vznesl se do vzduchu, jako by se definitivně uzavřelo jedno období. Zlí jazykové tvrdili, že bývalý prezident konečně naplnil svůj „plán pro všechny případy“, když zmizel aeroplánem. Spojení těchto slov se mezi lidmi posměšně kombinovalo, čímž vznikla řada hořkých vtipů, sarkastických narážek a karikatur. Kritiku značně přiživil i tisk v čele s bulvárními plátky Jiřího Stříbrného, agrárním Večerem nebo Národními novinami. Šířily se takové kachny, že hlavní protagonista ukradl cenné národní sbírky nebo že si v Londýně velkopansky žije. Pro Edvarda Beneše však odchodem z vlasti započal šest a půl roku trvající zápas, na jehož konci stálo znovuobnovené Československo (leč zakrátko bez Podkarpatské Rusi). Ačkoli jej mnozí vinili z kolapsu první republiky a jeho odchod do emigrace považovali za útěk, v květnu 1945 se vrátil do Prahy jako jeden z lídrů protinacistického odboje a nezpochybnitelný prezident.
Prameny:
DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948), Karolinum 2008
DRTINA, Prokop. Československo. Můj osud. Kniha života českého demokrata 20. století, svazek I, kniha 1, Melantrich 1991
GEBHART, Jan, KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004
