Ledovou stepí ze sovětského sevření. Mohla část Němců uniknout ze Stalingradu?

Pokud někdy existovala vhodná doba k probití se z obklíčení, bylo to v prvních hodinách a dnech po dokončení sovětské operace Uran, kdy se jednotky Rudé armády ještě nestačily plně soustředit a fronta nebyla natolik zhuštěná. V té době došlo k několika případům izolovaných průniků jednotlivců a malých skupin německých vojáků. V prvních dnech obklíčení měla 6. armáda, tehdy stále čítající až 250 tisíc mužů, teoretickou možnost pokusu o průlom. Hitler však takový krok od počátku odmítal, navzdory názoru řady svých generálů. Německý polní maršál Erich von Mannstein následně velel pokusu o vyproštění a jeho jednotky se 19. prosince probily až do vzdálenosti 48 kilometrů od jižního okraje stalingradského kotle. Ve svých Ztracených vítězstvích legendární stratég tvrdil, že okamžitý výpad mechanizovaných svazků 6. armády, byť jen se zbytky paliva, mohl ještě umožnit omezený průlom a záchranu části obklíčených sil. Hitler však jakýkoli ústup od Volhy nepovolil, čímž zpečetil osud mužů uvízlých ve stalingradském kotli a odkázaných na nedostatečné letecké zásobování, bez reálnějších vyhlídek na záchranu.

Během ledna 1943 se situace v kotli stávala stále více bezvýchodnou, zvlášť když Sověti dobyli všechna letiště a nedostatečné zásobování se omezilo již jen na příležitostné shozy na padácích. Poslední vzepětí umírající armády mělo přijít s vyhlášením hesla „Lev“ (Löwe) stanovené na 18. ledna. Předchozí den předal štábní důstojník 371. pěší divize ostatním jednotkám instrukci, že mají prořídlé svazky zaútočit do všech stran a pokusit se o průlom a probití k vlastním vzdáleným liniím. Jednotliví velitelé měli pro tento krok sestavit bojové skupiny o síle dvou set mužů. Šlo však o naprosto zoufalý plán, který odporoval reálné situaci v kotli. V důsledku mnohatýdenního strádání už většina mužů nepřipomínala vojáky, ale promrzlé trosky, které se pohybovaly jen silou vůle. Předně panoval akutní nedostatek potravin i čisté vody. Prakticky všichni koně už byli snědeni nebo uhynuli. Stejně kritická byla situace s municí, jejíž zbytky vystačily už jen na krátkou, zoufalou sebeobranu. Vozidla už dávno nefungovala, protože se spotřebovaly veškeré pohonné hmoty. V kotli trpěly desetitisíce zraněných mužů, kteří bez léků, obvazů a potravy pomalu umírali v provizorních lazaretech i ve sněhu mezi troskami.

Dne 24. ledna generálporučík Paulus vyslal na generální štáb zprávu, v níž informoval, že pozice můžou být drženy už jen několik dnů. Dále pokračoval tím, že před pádem má v úmyslu nařídit organizované probití na jihozápad, kde měli jeho muži za sovětskými liniemi způsobit zmatek a mířit za záchranou. Na to se mu dostalo odpovědi, že konečné rozhodnutí náleží Vůdci. K něčemu takovému nakonec nedošlo, alespoň ne v masovém měřítku. Několik případů pokusů o únik přesto proběhlo. 25. ledna Paulus zbavil svých povinností tři ze svých štábních důstojníků, kteří měli následně vyrazit vstříc sovětským liniím. Plukovník Elchepp, podplukovník Niemayer a major von Kunowski kolem sebe shromáždili vlastní bojové skupiny, každou o velikosti tří set mužů, ale i přes veškerou snahu cíle nedosáhli. Plukovník Clausius, náčelník štábu LI. armádního sboru generála Seydlitze, vyrazil z obloženého kotle i se svým pobočníkem na lyžích, ale zahynuli při tom. 28. ledna se stejným způsobem snažili uniknout nadporučíci Knabe, Mickein a von Heynitz z 8. pěšího pluku 3. pěší divize, ale opět neúspěšně. Následující den je po dalším pokusu už nikdo nespatřil.

Oficiálně není podrobně zdokumentován jediný případ, kdy by se někomu ze stalingradského kotle podařilo dosáhnout německých linií na západě. Přesto je možné se v literatuře setkat s ojedinělými případy, které tvrdí opak. Jistý poddůstojník Niewegg z protiletadlové baterie měl po týdnech strádání dosáhnout německých pozic, ovšem do 24 hodin zahynul na obvazišti po výbuchu minometného granátu. Záchrany se údajně dočkal i jiný německý seržant, který však krátce nato zemřel na následky vyčerpání. Tyto případy se nedají vyloučit, ale jsou značně diskutabilní. I kdyby se někomu podařilo proklouznout sovětskými liniemi, čekala by ho zoufalá pouť nehostinnou stepí, která na konci ledna činila už 300 kilometrů a stále narůstala. Navíc panovaly mrazy klesající až k minus třiceti stupňům, vál silný vítr a cesta by si vyžádala velké množství zásob i munice, kterých byl akutní nedostatek. K tomu je třeba připočíst sovětské jízdní hlídky, které pročesávaly okolí a hledaly nepřítele. Pro každý případ se velení Skupiny armád B snažilo pro průlomové skupiny vojáků vytvořit životní podmínky tím, že na různých místech za nepřátelskou frontou shodilo potraviny a nařídilo průzkumné lety na vyhledávání takových skupin. Existuje několik svědectví pilotů Luftwaffe, kteří tvrdili, že v otevřené krajině skutečně spatřili malé hloučky uprchlíků ze 6. armády. Erich von Manstein však tyto zprávy ve svých pamětech popřel. Nakonec se tak Stalingrad stal jedním obrovským německým pohřebištěm a důležitým zvratem ve válce. Otázka, zda mohl někdo projít ledovou stepí až k německým liniím, zůstává spíš legendou než přímo doloženým faktem.

Předchozí části:

Prameny:
BEEVOR, Antony. Stalingrad. Osudové střetnutí 1942-1943, Beta-Dobrovský 2003

BUSCH, Reinhold. Přežili jsme Stalingrad. Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse, Omnibooks 2018

KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze, Ikar (CZ) 2003

MANNSTEIN, Erich von. Ztracená vítězství. Paměti německého polního maršála, Naše vojsko 2017