Z mrazivého pekla unikl každý desátý. Letecký most z obklíčeného Stalingradu

Jakmile došlo 23. listopadu 1942 k obklíčení Němců a jejich spojenců v okolí Stalingradu, prakticky jedinou možnost dostat se z kotle nabízel letecký most. Ambiciózní plán maršála Hermanna Göringa byl dopředu odsouzen k nezdaru, protože potřeby německé 6. armády daleko převyšovaly transportní kapacity a možnosti Luftwaffe. Zásobování zajišťovaly především letouny Junkers Ju 52 a Heinkel He 111, doplněné Junkersy Ju 88, zastaralými Ju 86 i několika stroji Focke-Wolf Fw 200, které do kapsy dopravovaly munici, potraviny, pohonné hmoty, zdravotnický materiál, polní poštu i vojáky. Zpět do zázemí odvážely těžce raněné, vybrané specialisty a důstojníky, a často také dokumenty, technicky cenný materiál a opět poštu. Životně důležité lety komplikovalo stále se zhoršující počasí, sovětská stíhací letadla a protivzdušná obrana a s postupem Rudé armády i prodlužující se vzdálenost leteckých základen. K zásobování a evakuaci sloužilo celkem jedenáct odlehlých letišť, přičemž nejbližší základnou k hlavnímu stalingradskému letišti Pitomnik byla Tatsinskaja, vzdálená přibližně 250 kilometrů. Pro nejběžnější dopravní stroj Ju 52 tato trasa představovala minimální dobu letu zhruba hodinu a čtvrt.

Dne 24. prosince padlo klíčové letiště Tatsinskaja do sovětských rukou, čímž se prodloužila vzdálenost, kterou musela překonat německá přepravní letadla. Vinou špatného Göringova úsudku se navíc nestačila evakuovat třetina z přítomných 200 strojů Ju 52, což dramaticky snížilo už tak nízké kapacity Luftwaffe. Ta si při nedostatku personálu musela vypomáhat studenty leteckých škol a dokonce i piloty Lufthansy. Sovětské letectvo mělo na nebi ohromnou převahu. Podél tras ze Stalingradu bylo na zemi rozmístěno na tisíc protiletadlových děl, z nichž mnohá obsluhovaly ženy, které se v palbě učily překvapivě rychle. Karl Wolf, příslušník průzkumného praporu 44. pěší divize, vzpomínal: „Sám jsem byl očitým svědkem, jak bylo sestřeleno 14 Ju 52 se zraněnými na palubě a s vojáky držícími se směrových kormidel a nikdo z nich nepřežil. Tohle se opakovalo hodně často. Jindy to byl Focke-Wulf 200 „Condor“, který naložil 70 zraněných a již po dosažení malé výšky spadl k zemi jako kámen. Ani tuto havárii nikdo nepřežil.“

Počet zraněných a vyčerpaných mužů v kotli stále narůstal, avšak kýžené místo v letadle bylo jen pro zlomek z nich. Zdravotnický personál 6. armády v čele s vrchním lékařem dr. Güntherem Dietzem obdržel rozkaz udělit vytoužený průvodní list se zkratkou „kv“ pouze těm zraněným, kteří zase budou co nejdříve schopni válečného nasazení. Lékařské potvrzení k evakuaci tak mělo ještě větší cenu než chybějící jídlo nebo zimní kabát. Cenný papír se běžně hledal u mrtvol nebo se kradl umírajícím. Zároveň se množily případy sebemrzačení jako střelení se do pravé ruky, za což hrozilo zastřelení. Zejména důstojníci se snažili dostat na palubu letadel uplácením jejich posádek. Větší šanci uniknout měli rovněž nositelé Rytířských křížů. Někteří šťastlivci zase odletěli tak, že je piloti umístili k palubním kulometům. Na neoprávněné odlety dohlíželi neoblíbení příslušníci polního četnictva (Feldgendarmerie), kteří se neváhali uchýlit k násilí, zvlášť když proti nim stál rozvášněný dav, pro který představovala paluba letadla otázku života a smrti. Jsou zaznamenány i případy, kdy se stroje zmocnily skupiny ozbrojených důstojníků, kteří s nakradenými cennostmi donutili piloty vzlétnout. Radista Eitel-Heinz Fenske měl to štěstí a coby specialista odletěl 28. prosince. Později na to vzpomínal: „Zabalili nás do tak zvaných pytlů pro leteckou přepravu, asi dva metry dlouhých třívrstvých papírových pytlů, abychom při minus padesáti stupních ve vzduchu nezmrzli.“

V prvních týdnech roku 1943 se situace na letišti Pitomnik stávala stále zoufalejší, zvlášť když se přibližovala fronta. Davy čekající na odlet se neustále zvětšovaly a s nimi přibývalo i dramatických chvil. Polní četníci už situaci leckdy nezvládali a často byli ubiti nebo zastřeleni. Už tak mizernou morálku dále zhoršil rozkaz evakuovat všechny německé zdravotní sestry, aby nepadly do rukou nepřítele. Když se o tom dozvěděli důstojníci z 369. chorvatského pěšího pluku, tlačili na Luftwaffe, aby odvezla jejich milenky, převlečené za zdravotní personál. Rozkaz k evakuaci obdržely rovněž zbývající stíhací stroje letištní obranné letky (Platzschutzstaffel). 16. ledna Sověti dobyli Pitomnik, kde mohli spatřit obraz nepopsatelné hrůzy. Jedním z posledních, komu se podařilo toto místo opustit, byl Alois Dorner: „Nekonečné bědování bezpočtu raněných a umírajících, kteří nedostali celé dny nic k jídlu. Byla to největší bída, jakou jsem v životě viděl.“ Kdo neunikl v posledních letadlech, mohl už jen doufat v osm kilometrů vzdálený Gumrak, poslední funkční letiště kotle.

Přistát nebo odletět z Gumraku představovalo pro unavené piloty ohromnou výzvu. Přistávací dráha byla stěží 800 metrů dlouhá, zatímco naložený He 111 obvykle potřeboval pro vzlet 1500 metrů. K tomu se to tu jen hemžilo krátery po sovětském dělostřelectvu a vraky zničených letadel. Pilot Herbert Kuntz, který absolvoval spolu s dalšími čtyřmi Henkely jeden z posledních záchranných transportů ze Stalingradu, vypověděl: „Zpočátku, ještě před dvěma měsíci, jsme směli podle výslovného nesmyslného předpisu nakládat v Pitomniku jen šest mužů. Ve skutečnosti jsme s sebou brali až devět zraněných, ovšem tajně. Dnes zde šlo o všechno. Bylo jasné, že všechny vzít nemůžeme. A byli jsme poslední, kdo ve Stalingradu přistával! Na koho jsem ukázal prstem, tomu jsem věnoval život. To byla strašlivá moc! (…) V noci jsme přistáli v Novočerkasku. Z dolního průlezu se plížili zranění, jeden a ještě jeden, 15 mužů! Promrzlí, ztrápení, zachránění.“

Když padl Gumrak 22. ledna do rukou Sovětů, poslední naději představovala improvizovaná přistávací dráha Stalingradskij na okraji města. Avšak i zde při pokusech o přistání havarovalo několik strojů. Udává se, že právě odsud odletělo 23. ledna za soumraku vůbec poslední letadlo naložené zraněnými a poštou. O několik minut později Němci ztratili i toto místo. Během dvou měsíců se leteckým mostem podařilo ze stalingradského kotle dopravit do bezpečí na 25 tisíc osob. Luftwaffe při tom však ztratila asi 500 letadel z celkem 1550 nasazených, tedy prakticky každý třetí stroj, a velké množství pilotů. Mnoho zachráněných mužů si muselo připadat, že se podruhé narodilo. Někteří pak dokonce den záchrany slavili jako své druhé narozeniny. Nutno dodat, že léčení a rekonvalescence zraněných probíhaly zpravidla mimo území Třetí říše, protože skutečný rozsah stalingradské katastrofy měl zůstat před Němci co nejvíce utajen.

Předchozí části:

Prameny:

BEEVOR, Antony. Stalingrad. Osudové střetnutí 1942-1943, Beta-Dobrovský 2003

BUSCH, Reinhold. Přežili jsme Stalingrad. Vzpomínky příslušníků 6. armády maršála Pauluse, Omnibooks 2018

KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze, Ikar (CZ) 2003