Článek
Po vstupu sovětských vojsk do Rumunska se od léta 1944 země dostala pod rozhodující vliv Moskvy, což otevřelo cestu k rychlému převzetí moci komunisty. V březnu 1945 došlo ke jmenování vlády v čele s Petru Grozou, která převzala kontrolu nad bezpečnostními složkami a začala systematicky oslabovat a likvidovat opozici. Volby v roce 1946 byly rozsáhle zmanipulované a upevnily moc komunistů. Proces vyvrcholil 30. prosince 1947, kdy byl král Michal I. donucen abdikovat, monarchie byla zrušena a vznikla Rumunská lidová republika jako stát jedné strany podřízený sovětskému modelu. Zdaleka ne všichni obyvatelé Rumunska byli ochotni smířit se s nastupující komunistickou diktaturou, a proto začali spontánně vytvářet odbojové skupiny, které se snažily režimu postavit aktivním odporem. Raný ozbrojený odpor se datuje do období 1944 až 1946. Zpočátku se rozhořel v oblasti Bukoviny, kde bylo aktivních více než 1300 bojovníků, z nichž část prošla ještě během války výcvikem pod dohledem německých spojenců. V září 1945 se generál Aurel Aldea , bývalý ministr vnitra ve vládě Constantina Sănătesca , rozhodl zřídit Ústřední velitelství Národního hnutí odporu, podřídit mu všechny dříve zřízené organizace a rozdělit území státu na akční zóny, z nichž každá měla velitele, který musel jednat podle ústředních pokynů. Do roku 1946 přišli Sověti v bojích s partyzány až o dva tisíce osob a na likvidaci odporu museli v součinnosti s domácími bezpečnostními úřady vynaložit značné síly. Během jara 1946 dosáhl stav sovětské okupační armády v Rumunsku 615 tisíc vojáků, což ale nemělo přímou souvislost s potlačením odporu. V květnu byl Aldea zatčen spolu s desítkami dalších vojáků na základě obvinění, že se pokusil sjednotit pod svým velením různé podvratné skupiny a vytvořit z nich organizovaný protirežimní celek. To významným způsobem oslabilo dosavadní protisovětský odpor. Partyzánské aktivity nadále pokračovaly jen v omezené formě zejména v odlehlých horských oblastech Bukoviny a Karpat.
Mapa Rumunska s červeně vyznačenými místy ozbrojeného odporu
Od léta 1948 se odbojové skupiny v horských oblastech postupně aktivizovaly a začaly vznikat nové. Vzniklo tak postupně poměrně rozsáhlé hnutí čítající až deset tisíc osob. K tomu je třeba přičíst podporu dalších desetitisíců občanů, především z venkova, kteří odboji poskytovali jídlo, přístřeší a informace. Nepřátelé komunistického režimu pocházeli z rozličných společenských vrstev i regionů a rozptýlili se do oblastí, kde jim členitý terén ochranu před represivními složkami. Rozšiřující se odpor úzce souvisel s vlnou masového zatýkání, jež zachvátila zemi po abdikaci krále, i s následnými politickými a hospodářskými opatřeními. Ta zásadně zasáhla zejména rolnictvo a městskou střední třídu, jejichž část byla ekonomicky i existenčně zničena, což mnohé přivedlo k rozhodnutí klást režimu ozbrojený odpor. Mnohdy do hor prchaly i celé rodiny. Členové odboje se neidentifikovali jako partyzáni, ale jako „hajduci“, což v Rumunsku představuje výraz pro štědré lupiče, považované za lidové hrdiny. Některé ze skupin působily organizovanějším dojmem, protože je vedli bývalí důstojníci. Britský konzulární úředník v Kluži 1. května 1949 ve zprávě o situaci partyzánů pod vedením generála Corneliu Dragaliny informoval: „Existují případy, kdy se nákladní vozy s armádními zásobami dostaly do rukou partyzánů, kdy byly buď přepadeny a ukořistěny, nebo jejich posádky dezertovaly a přešly na stranu odboje. Nelze však přesně určit, jak časté tyto situace byly a jaký měly celkový význam…“
V atmosféře sílícího napětí počínající studené války mnozí rumunští občané věřili, že Spojené státy americké a další západní mocnosti vojensky vystoupí proti Sovětskému svazu, zbaví zemi socialismu a umožní obnovu demokratického zřízení. Protikomunistický odboj v Rumunsku se tak upínal k naději vyjádřené heslem „Vin Americanii!“ ("Američané přicházejí"), což přiživovalo i vysílání západních rozhlasových stanic. Především v letech 1948 až 1949 v celé zemi kolovaly zveličené a mnohdy zaručené zvěsti o chystané intervenci západních vojsk. Tyto představy počítaly s masivním vyloděním spojeneckých vojsk v přístavu Constanța, která by připlula z Řecka a Turecka, nebo s rozsáhlou bombardovací kampaní zaměřenou na vojenské i klíčové strategické cíle v zemi. Během nastupujících 50. let očekávání postupně nahradilo rozčarování a rezignace. Naděje na vojenský zásah se definitivně rozplynula po událostech v Maďarsku v roce 1956, kdy se Západ rozhodl nezasáhnout. Odbojové skupiny v Rumunsku však přesto navázaly spolupráci se západními zpravodajskými organizacemi, především s CIA. Ta z tisíců rumunských uprchlíků na Západě vytipovala několik desítek vhodných kandidátů, které podrobila výcviku ve Francii, Itálii a Řecku. Po jeho absolvování byli tito agenti vysazováni na padácích do rumunských hor, kde měli navázat spojení s domácím odbojem a organizovat další činnost proti režimu. Nutno dodat, že většina těchto mužů byla odhalena a následně zabita v přestřelkách s rumunskou tajnou policií Securitate nebo zajata, tvrdě vyslýchána a popravena.
Zbraně a střelivo protikomunistické odbojové skupiny „Grupul Carpatin Făgărășan“ zabavené Securitate kolem roku 1952
K nejznámějším odbojovým silám patřily skupiny Teodora Șușmana, († 1951), plukovníka Iona Uty († 1949), majora Nicolae Debiji († 1949) a Gogu Puiu († 1949). Ion Gavrilă Ogoranu, jenž se svými muži působil v pohoří Făgăraș, se po rozdrcení skupiny v polovině 50. let dokázal ukrývat až do roku 1976. Jednu z nejdéle fungujících organizací představovalo uskupení kolem poručíka Tomu Arnăuțoiu († 1959). Poslední zbylé povstalce zlikvidovali příslušníci Securitate na počátku 60. let. Protikomunistické bojůvky byly poraženy především masivní převahou rumunských bezpečnostních složek, systematickými infiltracemi a rozsáhlou sítí informátorů. Rumunská tajná policie evidovala v letech 1948 až 1960 na 1200 odbojových skupin, přičemž jejich velikost se pohybovala od malých skupin s méně než 10 členy přes středně velké čítající kolem 40 bojovníků až po větší oddíly s více než 100 muži. Sociální spektrum odboje se podobalo spektru rumunské společnosti jako celku, takže rolníci představovali 80 % bojovníků, zatímco zbytek připadal na studentstvo, intelektuály a bývalé členy armády. Pro zajímavost lze uvést, že 5 % povstalců tvořili sami komunisté, kteří nesouhlasili s politickým vedením země.
Charakteristickým rysem rumunského odboje byl jeho převážně obranný charakter. Útočných akcí, jako byly sabotáže či přechodné obsazování lokalit, se uskutečnilo jen velmi málo. Přestože odbojové skupiny neznamenaly pro úřady zásadní vojenskou hrozbu, režim je vnímal jako nebezpečné především kvůli symbolickému významu, který představovaly. Povstalce a jejich podporovatele tak čekaly brutální represe. Jedním s největších symbolů hnutí odporu představovala Elisabeta Rizea, jejíž rodina vystupovala proti kolektivizaci a podporovala partyzánskou skupinu „Haiducii Muscelului“. Rolnice byla v roce 1952 odsouzena na 12 let vězení, kde byla pravidelně vystavována tvrdému zacházení. Dozorci ji věšeli za vlasy na hák a poté ji bili až do bezvědomí, jindy ji pálili, mlátili lopatou či dokonce skalpovali. Po propuštění na amnestii neměla vlasy a nebyla schopna chůze, protože mučení jí nenávratně poškodilo kolena. Pro Rumuny se Rizea stala národní hrdinkou po pádu komunismu v roce 1989, kdy mohla konečně vyprávět svůj příběh. Když ji navštívili novináři, tak jim sdělila: „Když se tito ubozí komunisté dostali k moci, vzali nám všechno, půdu, dřevěné vozíky i vlasy z hlavy. Co nám ale vzít nemohli, byla naše duše.“
Předchozí části:
Prameny:
ROBERTS, Geoffrey. Stalinovy války. Od světové války ke studené válce (1939-1953), BB art 2008
TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska, Karolinum 1997
TEJCHMAN, Miroslav, LITERA, Bohuslav, VYKOUKAL, Jiří. Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Libri 2017
