Článek
Ozbrojený odpor Litevců, Lotyšů a Estonců započal sovětskou anexí v červnu 1940 s tvrdými represemi a deportacemi místních obyvatel. Když o rok později odsud Wehrmacht vytlačil Rudou armádu, i za mírného přispění místních, většina Němce vítala jako osvoboditele coby menší zlo. Mezi mužskou populací rostl zájem zapojit se do bojů na východní frontě. Němci tak postupně zformovali jednu estonskou a dvě lotyšské dobrovolnické divize SS. V roce 1944 navíc vznikly Litevské teritoriální obranné síly proti postupující Rudé armádě. Muži z těchto svazků později tvořili část povstaleckých jednotek Lesních bratrů, k nimž se ještě přidali i někteří němečtí vojáci z armády Courland, jejíž zbytky se vzdaly až 10. května 1945 na území Lotyšska. Poměrně velká část povstaleckých sil již tedy měla vojenské zkušenosti. V posledních měsících války povstalce navíc podporovala německá rozvědka Abwehr.
Jedna z litevských partyzánských skupin, okres Dainava, 40. léta
Když nad Pobaltím znovu zavlál rudý sovětský prapor, pro velkou část jeho obyvatel to neznamenalo žádné osvobození, ale naopak ještě tvrdší represe. Uvádí se, že mezi lety 1944-1952 se násilně deportovalo na Sibiř až půl milionu lidí, což bylo enormní číslo na tak malé národy. Na úřadovnách KGB či v sovětských lágrech byli hromadně vražděni oponenti režimu a inteligence. Není proto divu, že počet Lesních bratrů začal strmě stoupat. Odhaduje se jich na 30 tisíc v Litvě, 15 tisíc v Lotyšsku a 10 tisíc v Estonsku. K tomu je třeba připočíst násobně více podporovatelů. Pobaltí je z velké části rovinaté, což pro guerrillový způsob boje není nejvhodnější. Povstalecké skupiny však našly útočiště v rozsáhlých a hustých lesích s množstvím vyhloubených krytů a tunelů. Během dne se na těchto místech často ukrývali, aby pak v noci skryti tmou zaútočili. Výzbroj partyzánů se většinou skládala z německých pěchotních zbraní získaných na konci války a posléze kořistních sovětských. Uniformy pocházely z Wehrmachtu a pobaltských předválečných armád. Velká část bojovníků pak byla oděna pouze v civilních šatech. Dobře organizování povstalci útočili v menších skupinách leckdy brutálními metodami na okupační a policejní zařízení, prováděli atentáty na vysoké úředníky a sympatizanty Sovětů a vedli účinnou informační kampaň.
Skupina litevských Lesních bratrů, 1950
Počátkem 50. let se navíc Lesní bratři mohli opřít o materiální podporu ze strany americké CIA, britské MI6 i švédské tajné služby, což byla vítaná pomoc. Pobaltí se tak stalo jedno z center zpravodajských bojů Studené války. Nepřítel však byl mnohem silnější a uchyloval se ke stále silnějšímu teroru. KGB se dařilo pronikat do struktur odbojového hnutí, čímž v něm rozšířilo paranoiu, a navíc zcela rozprášilo síť asi 25 agentů poslaných MI6 v rámci operace Jungle, z nichž některé se podařilo získat i na opačnou stranu. Za cenu velkých ztrát na obou stranách Rudá armáda postupně likvidovala odpor, který se oslabil v roce 1953 po smrti Stalina, kdy řada partyzánů kývla na nabízenou amnestii. Většina velitelů odboje padla v boji nebo byla zajata, mučena a popravena. Jmenovitě šlo o Estonce Antse Kaljuranda, Lotyše Pēterise Dzelzītise nebo Litevce Jonase Žemaitise či Adolfase Ramanauskase. Větší vůle dále bojovat opadla po roce 1956, kdy Západ nereagoval na sovětskou intervenci v Maďarsku. Přesto lokální střety probíhaly ještě v 60. letech. V období 1945-1956 se počty obětí odhadují na bezmála 25 tisíc padlých Lesních bratrů a na druhé straně 15 tisíc mrtvých Sovětů a 4 tisíce kolaborantů. Některé prameny uvádí počet obětí obou stran na 50 tisíc. Ztráty z řad povstalců až z 90 % představovali Litevci.
Estonští partyzáni v okolí Veskiaru, 1953 (kolorováno)
Jeden z největších symbolů tohoto ozbrojeného odporu se stala bitva u vesnice Määritsa z 31. března 1946, kdy sedm estonských partyzánů marně bránilo farmu proti přesile tří set sovětských vojáků. Po padlých hrdinech, z nichž dvě byly ženy, se dochoval dopis, v němž stálo „Estonský lide! Dnes 1. dubna 1946 jsme my, estonští partyzáni, bojovali proti zradcům estonského lidu. Bránili jsme se 8 hodin. Estonský lide, bojujte stejně pevně za svobodu a nezávislost našeho lidu. Ať žije svobodné Estonsko a estonský lid!“
Od posledních výstřelů v 60. letech uplynulo mnoho let, přesto ještě Lesní bratři neřekli své poslední slovo. Poslední estonský příslušník August Saabe zemřel při pronásledování až v roce 1978, kdy mu bylo 69 let. Odhalili ho dva členové KGB v přestrojení za rybáře. Ještě bizarnější tečku nabídl jistý Jānis Pīnups, který se v lotyšských lesích skrýval až do roku 1995 po dobu neuvěřitelných 50 let. Úřadům se přihlásil nedlouho poté, co zemi opustili poslední ruští vojáci. Bylo mu 70 let a těšil se poměrně dobrému zdraví.
Po druhé světové válce probíhal protisovětský ozbrojený odpor na uzemí západní Ukrajiny, Běloruska, Polska, Rumunska či Bulharska. Sovětské sdělovací prostředky a propaganda líčily vlastenecky smýšlející povstalce jako vrahy a teroristy. Masivní partyzánský odpor Lesních bratrů je dnes v Pobaltí považován za symbol boje za nezávislost.
Prameny:
ROBERTS, Geoffrey. Stalinovy války. Od světové války ke studené válce (1939-1953)
WNUK, Rafał. Lesní bratři
https://www.outono.net/elentir/2017/06/16/janis-pinups-a-latvian-soldier-for-whom-the-second-world-war-finished-in-1995/
