Článek
Do parlamentních voleb v Československu v květnu 1946 vstupovali komunisté s programem, který sebevědomě nabízel každému něco. Voliče hledali ve všech vrstvách společnosti, aniž by se odvolávali na Marxe, Engelse, Lenina a dokonce na Stalina. V textu programového prohlášení se nedalo nalézt slovo „soudruh“, ale naopak se v něm oslovovali „občané“. Oproti materialistickým potřebám byl důraz kladen na konkrétní záležitosti běžného života. Každý, kdo to myslel vážně s národem, republikou a vlastní rodinou, byl vyzýván, aby volil KSČ. Volební letáky pod číslem 1 lákaly pod heslem „Pro štěstí a mír našich domovů, pro radostnou budoucnost našich dětí!“ i na 90 žen na kandidátní listině, z nichž 19 se nacházelo na předních a zvolitelných místech. Kampaň měla mezi obyvatelstvem značný ohlas, a to jak ve městech, tak na venkově. Předvolební komunistický manifest během pár dní podpořilo 841 významných intelektuálů. Rudé právo se pak mohlo právem chlubit, že KSČ podporují nejlepší vědci, spisovatelé, umělci a technici.
Kandidáti komunistů představují výkvět nejlepších, nejschopnějších a národu nejoddanějších příslušníků českého národa. Jsou zárukou, že se již nikdy nebudou opakovat osudné chyby minulosti. Jejich dosavadní práce pro republiku je pak zárukou šťastné budoucnosti našeho národa.
V květnových volbách nakonec komunisté dosáhli historického vítězství. Získali přes 40 % hlasů v českých zemích a 38 % celostátně a stali se tak nejsilnější politickou silou v zemi, což muselo překvapit i mnohé optimisty z jejich řad. V třísetčlenném Národním shromáždění KSČ obsadila 114 křesel a nechala za sebou národní socialisty, lidovce, sociální demokraty a tři slovenské strany. Vítězství komunistů se zrodilo díky poválečné prestiži Sovětského svazu, obrazu strany jako hlavní síly protinacistického odboje, roztříštěnosti demokratických stran a slibům sociální spravedlnosti. Voliči unavení válkou a bídou hledali radikální změnu a kandidáti kolem Klementa Gottwalda se dokázali prezentovat jako jediní, kdo ji dokážou prosadit.
Nechceme a nebudeme zavádět žádnou diktaturu, nýbrž plně rozvinutou lidovou demokracii, která bude respektovat práva každého občana.
Slib svobody slova a tisku
Komunisté před volbami zdůrazňovali, že Československo zůstane svobodnou zemí, kde „nebude umlčen žádný hlas pracujícího lidu“. Praxe po roce 1946 se však ubírala opačným směrem. Komunisté postupně získávali kontrolu nad tiskem, rozhlasem a filmem. Rozhodující vliv získal Václav Nosek (KSČ) v čele klíčového ministerstva informací. Necenzurované opoziční listy byly postupně omezovány, jejich papírové příděly krátce po volbách sníženy a redakce vystavovány politickému tlaku. Svoboda slova, která měla být podle slibů „neporušitelnou zásadou“, se nakonec stala jen prázdným heslem.
KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů.
Soukromé vlastnictví zemědělců
V snaze získat podporu venkova komunisté slibovali, že zemědělci budou mít zajištěno svobodné hospodaření a jistotu užívání půdy. Ministr zemědělství Julius Ďuriš (KSČ) ujišťoval, že pozemková reforma z roku 1945 je konečná a že žádné další nucené zásahy do hospodaření drobných rolníků nebudou. V Rudém právu se objevovaly titulky zdůrazňující, že „každý poctivý zemědělec je oporou lidové demokracie“ a že KSČ nechce likvidovat soukromé hospodaření. Skutečnost se však vyvíjela zcela opačně. Po únoru 1948 se komunistické vedení inspirovalo sovětským modelem a zahájilo postupnou kolektivizaci. Od roku 1949 začaly vznikat Jednotná zemědělská družstva (JZD), jejichž vstup měl být formálně dobrovolný, ale ve skutečnosti byl vynucován nátlakem, zastrašováním a vězněním. Rolníci, kteří odmítali vstoupit, byli označováni za „kulaky“ a stávali se terčem perzekucí (zvyšování povinných dodávek obilí, finanční postihy či vyhánění z obcí).
Výsledky Komunistické strany Československa a Komunistické strany Slovenska ve volbách 1946
Politický pluralismus a záruky opozici
Ve volební kampani roku 1946 KSČ tvrdila, že v Československu zůstane zachován pluralitní systém politických stran. Gottwald i další čelní představitelé opakovaně zdůrazňovali, že „o osudu republiky rozhodne lid ve svobodných volbách“. Program strany obsahoval závazek spolupráce se „všemi pokrokovými demokratickými silami“. Ve skutečnosti už v letech 1946–1947 probíhalo systematické oslabování nekomunistických stran. Lidová a národně socialistická strana čelily provokacím, zastrašování a infiltrační činnosti komunistických bezpečnostních složek. Ministerstvo vnitra pod vedením Václava Noska bylo zcela v rukou KSČ a stalo se mocným nástrojem proti opozici. Po únoru 1948 se tyto sliby rozplynuly úplně, protože politický pluralismus byl zrušen a ostatní strany se násilně integrovaly do Národní fronty, kde plnily roli jakési dekorace totalitního režimu.
Lid československý nemusí mít strach, že by komunistická strana chtěla zavádět nějakou diktaturu. Naopak – my jsme nejpevnější zárukou demokracie.
Sliby osobních svobod a práv občanů
Dalším z klíčových motivů komunistické propagandy v roce 1946 byl důraz na zachování občanských svobod. Strana oficiálně hlásala, že „nové Československo nebude žádnou kopií Sovětského svazu, nýbrž svébytnou lidovou demokracií“. Volební letáky a programové dokumenty dokonce obsahovaly ujištění, že se zachová „rovnoprávnost všech občanů, bez ohledu na jejich politické smýšlení“. Realita se brzy obrátila proti těm, kteří těmto slibům uvěřili. Státní bezpečnost (StB), založená v roce 1945, se už po volbách proměnila v represivní složku zaměřenou na sledování a zastrašování kritiků KSČ. Občanská práva, jako třeba právo shromažďovací, byla omezována. Každý, kdo nesouhlasil s politikou strany, riskoval ztrátu zaměstnání, společenské ostrakizace či dokonce vězení.
Naše lidová demokracie bude stát pevně na zásadách spravedlnosti a práva. Žádný občan nebude bez soudu pronásledován.
Nezávislost soudnictví a vláda práva
Komunistická propaganda se v roce 1946 ráda odvolávala na úctu k právnímu státu a slibovala, že spravedlnost bude jedním z pilířů budování nové, lidově demokratické republiky. Tyto závazky však patřily k nejkřiklavěji porušeným. Od konce 40. let se československá justice postupně proměnila v pouhou prodlouženou ruku KSČ, zbavenou jakékoli nezávislosti. Politické procesy s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Rudolfem Slánským či řadou dalších obětí ukázaly, že soudy se staly nástrojem k likvidaci opozice i k odstraňování nepohodlných osob uvnitř samotné strany. Procesy byly řízeny podle sovětského vzoru, tudíž se obžaloby připravovaly na stranických sekretariátech, rozsudky byly často předem určeny a soudci i prokurátoři se stali vykonavateli politické vůle. Značný vliv rovněž získali sovětští poradci, kteří předávali své bohaté zkušenosti ze Stalinských čistek. Nešlo jen o tresty smrti, ale i o dlouholeté tresty odnětí svobody, pracovní tábory a hospodářskou perzekuci, jež zasáhly tisíce lidí. Záruka nezávislého soudnictví, tolik zdůrazňovaná v roce 1946, se během několika let proměnila v systém, kde právo a spravedlnost byly podřízeny ideologii a mocenským potřebám režimu.
Historický vývoj jasně ukázal, že většina komunistických slibů zůstala nenaplněna a postupně vyšuměla do prázdna. Volební vítězství KSČ v roce 1946 se s odstupem času ukazuje jen jako přechodná epizoda na cestě k únorovému převratu v roce 1948. Ten nejenže znamenal definitivní konec pluralitní demokracie, ale také otevřel cestu k nastolení tvrdého totalitního režimu, který se u moci udržel více než čtyři desetiletí. Odmítnutím Marshallova plánu, který mohl přinést potřebnou hospodářskou pomoc a modernizaci, se Československo dobrovolně vzdalo šance na rychlejší poválečnou obnovu. Namísto toho se země vydala cestou centrálně plánovaného hospodářství, jež sice v počátcích nabízelo dojem jistoty a rovnosti, avšak ve skutečnosti postupně vedlo k technologickému zaostávání, neefektivní výrobě a hospodářskému úpadku vůči vyspělým státům Západu. Československo, které ještě před válkou patřilo mezi průmyslově vyspělé státy Evropy, se během několika desetiletí stalo symbolem stagnace a nedostatku svobody. Následky tohoto vývoje jsou v mnoha ohledech patrné dodnes, ať už v hospodářské sféře, nebo v paměti celé společnosti.
Prameny:
FRIEDL, Jiří, JEDLIČKOVÁ, Blanka, ŠKERLOVÁ, Jana. Parlamentní volby 1946 a Československo. Souvislosti, prognózy, fakta, následky, Historický ústav AV ČR 2018
LUKEŠ, Igor. Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948, Prostor 2014
RYCHLÍK, Jan. Československo v období socialismu 1945-1989, Vyšehrad 2020
