Článek
Sovětská armáda
Rudoarmějci osvobodili převážnou část Československa, přičemž jich při bojích padlo kolem 140 tisíc. V následujících měsících jich v zemi podle různých odhadů stále zůstávalo kolem 300 tisíc mužů. Na rozdíl od Američanů v západních Čechách představovaly jednotky Rudé armády zátěž pro křehkou ekonomiku, protože veškeré náklady na pobyt vojsk musela nést Praha. Sovětské vrchní velení denně požadovalo 600 tisíc potravinových dávek, což nebylo málo. Většina obyvatel cítila vůči Sovětům vděk za porážku Němců, zároveň však začínala střízlivět při setkáních s projevy nevhodného chování některých jejich vojáků vůči civilistům. Navzdory tvrdým trestům byl pobyt sovětských vojsk doprovázen loupením všeho možného od hodinek, cenností, jízdních kol, až po tovární zařízení nebo několik bank, násilím na ženách a dopravními nehodami opilých vojáků. Tyto incidenty nejvíce přidělávali vrásky na čele politikům z řad KSČ. Aby nedošlo ke zhoršení vzájemných vztahů s Moskvou, případy se většinou záměrně bagatelizovaly. Policejní spisy tak byly většinou uzavřeny suchou formulací, že daný čin spáchal neznámý muž oděný v uniformě sovětského vojáka.
Američtí diplomaté v Praze ústy velvyslance Laurence Steinhardta a chargé d'affaires Alfreda Kliefortha odesílali do Washingtonu telegramy informující o „klesající oblibě Rusů, způsobené chováním Rudé armády“. Optimistická tvrzení, že tím zároveň v prostoru veřejného mínění klesá popularita KSČ však nebyla blízká realitě. 24. července Steinhardt hlásil svým nadřízeným, že neblahá zkušenost Čechoslováků s Rudou armádou a jejím sklonem ukrást vše, co se namane, „vyléčila široké masy z jakékoli inklinace ke komunismu“. Výsledky parlamentních voleb o deset měsíců později ukázaly, jak se rapidně mýlil. Od srpna 1945 se už sovětští vojáci ve větších městech téměř nenacházeli. Přesto dostali pracovníci amerického velvyslanectví v Praze výstrahu, aby kontakt s nimi omezili na minimum a vycházeli pouze ve skupinách. Dokonce ještě v listopadu prožilo šest Američanů krušné chvíle, když se snažili bránit sekretářku před agresivním sovětským důstojníkem, přiděleným k sovětské ambasádě. Ve věci chování rudoarmějců dokonce prezident Edvard Beneš v září vyslal ministra národní obrany generála Ludvíka Svobodu a státního tajemníka Vlada Clementise k maršálu Ivanu Koněvovi do Vídně, aby se vymezili proti násilí, krádežím a zdánlivě nekonečným přesunům vojsk přes území Československa. Sovětský velitel oba přijal chladně a ani nenaznačil, že by měla Rudá armáda ze země odejít.
Otázka odchodu Sovětů z Československa se vyřešila až poté, co americký prezident Harry Truman 2. listopadu napsal osobní dopis Josifu Stalinovi s návrhem společného stažení vojsk. Po týdnu čekání vládce Kremlu překvapivě odpověděl, že plán vítá a rovněž nařizuje odchod k 1. prosinci. Dodnes není úplně jasné, proč Stalin na Trumanův návrh tak rychle přistoupil. Uvažuje se o tom, že sovětské jednotky byly materiálně na dně, politické vedení se bálo přílišného kontaktu vojáků s „buržoazním“ prostředím a v neposlední řadě Kreml dobře věděl o krádežích, násilnostech i sexuálním obtěžování, které poškozovalo obraz Rudé armády i samotného Sovětského svazu. Stažení vojsk tak mohlo být nejjednodušším způsobem, jak předejít dalším škodám. Zároveň tento krok posílil pozici i legitimitu KSČ, která tak mohla v Praze zvyšovat svou absolutní moc. Československá veřejnost se dozvěděla o dohodě Spojenců na stažení všech cizích vojsk 9. listopadu.
Dne 15. listopadu se v Praze uskutečnila slavnostní vojenská přehlídka sovětské pěší divize, posílené jednotkami a výzbrojí dělostřelectva, pod velením generála Alexeje Žadova. Ulice metropole se zaplnily jen zřídka i proto, že panovalo velmi špatné počasí. V tehdejší rozhlasové reportáži i projevech zúčastněných politiků se to již naplno hemžilo hesly, které se staly základem komunistické propagandy. Předseda Národního shromáždění Josef David, prosovětsky orientovaný národní socialista, otevřeně manipuloval fakty, když hovořil o květnovém osvobození Prahy a plameně pronesl, že Rusové ve své historii nikdy nešli cestou výbojů. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger a generál Svoboda své projevy přečetli v podobném znění rusky. To generál Žadov alespoň připomněl, že na porážce Německa se podílely i armády dalších spojenců. Rozpaky mnohých obyvatel nad počínáním Sovětů se ukázaly, když celé dny před závěrečnou přehlídkou byly k vidění přeplněné konvoje stovek nákladních vozidel, které nebyly zdaleka naplněné jen vojenským materiálem. Američtí pozorovatelé zaznamenali, že automobily byly naloženy rovněž „nábytkem, jízdními koly, chladničkami a vším možným domácím a zemědělským vybavením“. Odchod sovětských jednotek z Československa provázely i četné dezerce. Řada poučenějších vojáků totiž tušila, že po návratu ze Západu budou považováni za politicky podezřelé a mohou dopadnout stejně jako mnozí jejich druhové po dobytí Berlína, kteří nakonec skončili v gulagu. Na začátku prosince navštívil Beneš amerického velvyslance, jemuž potvrdil, že v Československu nezůstal jediný sovětský voják.
Demarkační linie mezi sovětskou a americkou armádou, květen 1945
Americká armáda
V květnu 1945 se na západě a části jihu Čech nalézalo až 140 tisíc Američanů, jejichž počet postupně klesal až na 30 tisíc během léta. 15. června v Plzni proběhla za účasti prezidenta Beneše největší vojenská přehlídka armády USA v Evropě, která mezi obyvateli sklidila obrovský úspěch. Úsměvaví Američané kypící optimismem budili skvělý dojem, čemuž přispěla i jejich materiální vybavenost. Čokoláda, žvýkačky, masové konzervy a nylonové punčochy se rozdávaly ve velkém. Incidenty s osvoboditeli v americké zóně existovaly v nepoměrně menší míře než ve zbytku Československa. Představitelé KSČ se tedy snažili využít sebemenšího problému, čímž se snažili zakrýt zprávy o chování sovětských vojáků. Koncem června si místopředseda vlády a vysoce postavený komunista Viliam Široký stěžoval na chování amerického vojáka, který při řízení dopravy nedal jeho automobilu přednost před vojenskou kolonou. Banální případ se nafoukl do takových rozměrů, že Široký trval na stížnosti ministerstva zahraničí na adresu amerického velvyslanectví. Po vyslechnutí vojáka bylo shledáno, že jeho postup byl bezvadný, ale přesto se americká strana ústy Kliefortha a vojenského atašé vládě v Praze omluvila.
Kromě záměrně vytvářených potíží se na západě a jihu Čech objevily i skutečné rozpory mezi místními obyvateli a americkými vojáky, zejména kvůli zacházení s německými civilisty. Úřady, často ovládané komunisty, k nim přistupovaly co nejtvrději, což široká veřejnost po letech útrap nacistické okupace ve velkém schvalovala. Pro Američany už však válka skončila a německé zajatce a civilisty tolik nevnímali jako viníky válečných hrůz. Češi, bez ohledu na politické postoje, chovali vůči každému německy mluvícímu člověku silnou nenávist, a o to hůře nesli, když Američané s těmito lidmi jednali slušně a někdy i přátelsky. Zvlášť je pobuřovalo, že mladé Němky s americkými vojáky chodily tancovat. To vše vytvářelo určité napětí, které muselo americké velení pravidelně řešit. Když americký tisk přinášel zprávy o násilí vůči Němcům ze strany Čechoslováků, velvyslanec Steinhardt je považoval za přehnané nebo smyšlené, aniž by tato místa vůbec navštívil.
V červenci Washington odmítl sovětský požadavek na stažení americké armády z Čech, ale na konci léta se otázka opět otevřela. Velitelství sil Spojených států v Evropě spolu s ministerstvem obrany považovaly další přítomnost svých vojsk za zbytečnou. Proti se však postavili vedoucí ministerstva zahraničí spolu s velvyslancem Steinhardtem, kteří nechtěli vydat Československo Moskvě všanc a žádali tak učinit, až Beneš ve stejné věci přemluví Sověty. Nutno dodat, že plány amerických generálů na úplný odchod ze země se podařilo zastavit především díky Steinhardtově aktivní roli. V dalších týdnech se tak diplomat mohl věnovat návštěvám několika amerických celebrit v Praze jako třeba v případě generála George Pattona v září. O prohlubujícím se nepřátelství mezi Američany a Sověty tehdy promluvil jeho pobočník podplukovník Van Santvoord Merle-Smith: „Musíme s nimi skoncovat. Je to prostě jen jiná diktatura a hrozba demokracii a míru, přesně jako Hitler.“ To návštěva generála Dwighta Eisenhowera 11. října byla pro změnu trestuhodně krátká, když trvala pouhých pět hodin a omezila se jen na oběd s prezidentem a několik ceremonií.
Americká armáda svůj pobyt v části Československa zakončila 20. listopadu vojenskou přehlídkou v Plzni pod velením velitele XXII. sboru generála Ernesta Harmona. Slavnost měla v porovnání s loučením se Sověty spíše regionální charakter. Zúčastnil se jí ministr zahraničí Jan Masaryk, který před davem promluvil anglicky, spolu s generálem Svobodou, avšak prezident Beneš oproti Praze chyběl. Američané při svém odchodu nedrancovali a většina z nich se domů těšila. Dokonce ani vojáci nestačili utratit sumu čítající 555,5 milionů Kčs, kterou jim poskytla Národní banka v Praze. V následujících měsících tak nastala vleklá jednání obou stran o finančním vyrovnání a nastolení správného směnného kurzu. Konec roku 1945 tak Československo opustily obě vítězné armády, které se největší měrou podílely na porážce Německa. Velká část veřejnosti si myslela, že po sedmi těžkých letech je země svobodná.
Prameny:
LUKEŠ, Igor. Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948, Prostor 2014
PECKA, Jindřich. Na demarkační čáře. Americká armáda v Čechách v roce 1945, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1995
RYCHLÍK, Jan. Československo v období socialismu 1945-1989, Vyšehrad 2020
https://plus.rozhlas.cz/odchod-rude-armady-z-ceskoslovenska-uzavira-cyklus-100-pribehu-z-protektoratu-8212977
