Článek
V důsledku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy muselo velení ČSLA do poloviny října 1968 přesunout 25 000 vojáků a tisíce kusů vojenské techniky, aby jejich místa zaujali sovětští vojáci. V řádném říjnovém termínu pak mělo nastoupit o 15 000 odvedenců méně, neboť je jednoduše nebylo kam ubytovat. Tito branci oblékli opožděně uniformu v dubnu 1969, čímž zároveň došlo nově k zavedení druhého jarního nástupového termínu. Tímto způsobem se dosavadní hierarchie, která vycházela ze služebního stáří vojáků základní služby nečekaně zkomplikovala. To lze srovnat se situací v sovětské armádě, kde byla v roce 1967 zkrácena vojenská služba ze tří na dva roky, a především byl k podzimnímu nástupu nováčků přidán i nový jarní termín. Tím se zrodil mazácký řád v podobě dědovščiny. Historik Dale R. Herspring tamní nárůst šikany demonstroval na čtyřech skupinách vojáků podle služebního stáří: Nováčci (zelenyje) trpí šikanou mazáků a mají strach se stavět na odpor. Půlročáci (molodyje) nijak nezasahují, protože tíha šikany se právě přesunula na nově nastupující brance. Mazáci (čerpaki) ve většině šikanují, protože byli sami šikanováni a chtějí si užít pocit moci. Na vrcholu řetězce se nachází supráci (deduški), kteří často šikanují skrytě a sofistikovaně. Žádná ze skupin tak nemá silnou motivaci se proti mazáckému řádu postavit. S obdobnými problémy se od konce 60. let potýkala Polská lidová armáda, kde se zrodil fenomén fala, a během 70. let i východoněmecká Národní lidová armáda se svoji verzí EK-Bewegung. Nárůst šikany v ČSLA bývá historiky spojován také s přenesením násilného a ponižujícího chování z učňovského školství a nápravně výchovných zařízení, morálním vyprázdněním a narušením systému hodnot normalizační společnosti i nedostatečným profesionálním praporčickým sborem podobného typu jako v armádách NATO, který by zkušeně vedl výcvik a velel malým jednotkám. Aby ČSSR mohla plnit své závazky vůči Varšavské smlouvě, musela trvale držet v činné službě zhruba 150 000 vojáků základní služby. To znamenalo, že do armády nastupovali prakticky všichni, kdo mohli, včetně asociálů, kriminálníků a alkoholiků.
K jednomu z nejzávažnějších případů týrání mladších vojáků došlo v roce 1970 u 201. protiletadlového pluku v Nepomuku. Skupina mazáků zde systematicky šikanovala nováčky, když je nutila k vyčerpávajícím cvikům v ochranné masce, bila je přes gumové matrace do hrudníku nebo je nutila k vzájemnému fackování. Jeden z postižených utrpěl zranění, ale až po několika týdnech se odhodlal lékaři přiznat, jak k němu skutečně došlo. Velitel útvaru se však pokusil celý incident ututlat a nenahlásil jej nadřízeným jako mimořádnou událost. O případu se nakonec i tak dozvěděl velitel Západního vojenského okruhu (ZVO), když mu jej oznámila Vojenská kontrarozvědka (VKR). Zásah inspekce ministra pak odhalil, že hlavní iniciátor násilností, vojín Ivan J., měl už před nástupem služby za sebou dva tresty odnětí svobody za výtržnictví a těžké ublížení na zdraví o délce 40 měsíců. Po vyšetřování byl prohlášen za neschopného služby z důvodu narkomanie a alkoholismu a propuštěn do zálohy. Z celkem dvanácti obžalovaných vojáků byli v roce 1971 čtyři odsouzeni k nepodmíněným trestům od osmi do čtrnácti měsíců a ostatní obdrželi kázeňské postihy. Velitel baterie byl odvolán z funkce a přišel o část platu, zatímco veliteli útvaru nadřízení udělili důtku.
V únoru 1973 se do řady vojenských útvarů dostal následující dokument jako součást denního rozkazu: „V poslední době bylo v rámci ZVO zjištěno několik vážných případů šikanování vojáků 1. ročníku, které vážně narušují vztahy v kolektivech jednotek, oslabují jejich morálně-politickou jednotu a vytvářejí v určité části vojáků základní služby nedůvěru ve velitelský sbor naší armády. Vojáci 2. ročníku nutí vojáky 1. ročníku přednášet na dobrou noc oplzlé písničky, plížit se v pyžamech po večerce po chodbě namazané černým krémem; dělat kliky a a cviky „k zemi“ a „k boji“, které se staly denní činností nováčků; přinést do rajonu 2. ročníku 60 lahví piva, které zakoupí za vlastní peníze, dotyčné pak osvobodí od šikanování; čistit jim boty, odevzdat balík, který jim přijde od rodičů, donášet cigarety za vlastní peníze a další úsluhy… Šetřením těchto událostí se ukázalo, že prvotní příčinou šikanování byl vždy alkohol, který si vojáci 2. ročníku opatřovali donášením do ubytovacího prostoru nebo se samovolně vzdalovali do restaurací.“
Pro ČSLA představoval nárust šikany po roce 1969 závažný strukturální problém, neboť to oslabovalo disciplínu i skutečnou bojeschopnost, a zároveň přispívalo k tomu, že si veřejnost začala o armádě vytvářet stále negativnější obraz. Ačkoli Řád vnitřní služby z roku 1961 nebo Základní řád z roku 1980 vojáky nabádal k tomu, aby byli družní a pomáhali soudruhům ve zbrani, realita byla odlišná. Sociologické průzkumy hovoří o tom, že různé formy fyzického či psychického násilí zažilo až 75 % odvedenců, přičemž před rokem 1948 to bylo 25 % a následující dvě dekády 50 %. Nutno dodat, že u elitních druhů vojska (Pohraniční stráž, letectvo) nebo u menších útvarů k problémům docházelo jen v menší míře nebo téměř vůbec. Některé případy však naopak vyústily v tzv. mimořádné události, jako bylo ublížení na zdraví či dokonce sebevraždy. Velení ČSLA pak o nich hovořilo opatrně jako o „excesech jednotlivců“. O šikanování nováčků vojáky druhých ročníků se mezi občany všeobecně vědělo. Mnozí mladí muži proto nastupovali do služby s obavami a nepříjemnými představami o tom, co je v kasárnách čeká.
VKR vzhledem ke své zpravodajské síti o nárůstu případů šikany v armádě dobře věděla, stejně jako vyšší velitelé a nejvyšší velení ČSLA. Problém však byl spíše přehlížen a ignorován, než aby se podnikly nějaké adekvátní kroky. Za unikátní pramen lze považovat záznam z jednání kolegia ministra národní obrany z března 1975, určený generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi. Ze sedmi původně plánovaných bodů programu se dotyční zabývali pouze jediným tématem, a to právě šikanou, které věnovali pět hodin diskuse. Podkladem jednání bylo sedmnáct konkrétních případů zaznamenaných v ČSLA během roku 1974, z nichž mnohé vyšly najevo až na základě stížností rodičů týraných vojáků. Navzdory interním zprávám kontrarozvědky však k žádným systémovým změnám nedocházelo. Nejvýznamnější pokus řešit danou problematikou přišel v roce 1985, když tehdejší ministr národní obrany Milan Václavík vydal rozkaz č. 108. Dokument sice poměrně přesně popisoval projevy šikanování a uváděl řadu jeho možných příčin, avšak veškerou odpovědnost kladl především na vojáky z povolání, kteří podle rozkazu „nedostatečně plní své povinnosti při práci s lidmi“ a vykazují „deformované právní vědomí“. O systémových a společenských příčinách se však text nezmiňoval, ty zůstaly pochopitelně tabu.
Některé případy šikany se postihovaly soudní cestou, avšak to představovalo spíše špičku ledovce. Podle mnoha svědectví se tak dělo jen ve vyloženě krajních situacích, kdy následkem byla zranění nebo škody na majetku. Pachatelům pak hrozily nepodmíněné tresty odnětí svobody do 24 měsíců v nechvalně známé vojenské věznici ve východoslovenském Sabinově. Ačkoli přesná data neznáme, historik Prokop Tomek při svém výzkumu v archivech nalezl alespoň dílčí čísla. Ve výcvikovém roce 1983–1984 bylo oficiálně zaznamenáno 59 případů šikany, o rok později 43. Situace se však v druhé polovině dekády výrazně zhoršila, když od října 1986 do července 1987 bylo za tento prohřešek postiženo 256 vojáků, vojenské soudy v roce 1986 odsoudily 304 osob a velitelé zároveň uložili 1011 kázeňských trestů. V období od října 1987 do srpna 1988 došlo k odsouzení dalších 229 vojáků, přičemž 3182 jich bylo potrestáno kázeňsky. Tato čísla jednoznačně dokládají, že v ČSLA byl během 80. let tento negativní fenomén na strmém vzestupu. Mnoho obětí se přitom bálo cokoli hlásit ze strachu ze msty nebo nedůvěřovalo svým velitelům, kteří v mnoha případech o šikaně věděli, ale nijak proti ní nezakročili. Armádě se tak vojáky základní vojenské služby nepodařilo ochránit před nebezpečnými jedinci.
Šikana nevymizela z armády ani po listopadu 1989 a naopak v ní přetrvávala po celá 90. léta. Oproti minulému vládnoucímu režimu se však v nové demokratické společnosti o problému otevřeně mluvilo a podnikaly se konkrétní kroky k jeho potlačení. Ministerstvo obrany se obracelo na odborníky z řad psychologie či sociologie, kteří přicházeli s celou řadou nápadů a připomínek. Podle nich tak měla být posílena role tzv. důvěrníků nebo vytipovaní branci s předpoklady špatné adaptability neměli být zařazováni do bojových jednotek a náročných funkcí. Postupem času se šikana vytrácela, až definitivně vymizela po roce 2005, kdy se Armáda České republiky plně profesionalizovala.
Prameny:
HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi, Academia 2021
KOLDINSKÁ, Marie, ŠEDIVÝ, Ivan. Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Lidové noviny 2008
TOMEK, Prokop. Šikana, skrytý problém Československé lidové armády po roce 1969. In: Historie a vojenství, č. 2 (2012)
https://www.vhu.cz/bazanti-a-supraci-kde-byly-koreny-sikany-v-armade-pred-rokem-1989/
