Článek
Ozbrojené síly České a Slovenské Federativní Republiky, jak zněl od dubna 1990 oficiální název československé armády, měly v rámci země značně specifické a nerovnoměrné rozmístění. V souladu s operační doktrínou Varšavské smlouvy bylo území Slovenska po většinu studené války chápáno především jako týlový prostor plánovaných bojových operací. Velitelství Východního vojenského okruhu proto vystupovalo spíše v roli teritoriálního štábu, aniž by neslo plnou odpovědnost za obranu slovenského území. Na Slovensku se soustřeďovaly zejména výcvikové a rámcové divize vybavené převážně starší technikou. Protivzdušná obrana byla omezena prakticky jen na prostor Bratislavy, letectvo, s výjimkou dvou školních pluků, fakticky chybělo a dělostřelectvo spolu s raketovým vojskem bylo zastoupeno pouze v omezeném rozsahu. Území Slovenska zároveň postrádalo průzkumné a radiotechnické jednotky, zato zde byla koncentrována převážná část zařízení vojenského školství. Na Slovensku tak bylo do roku 1990 dislokováno jen 18,6 % početního stavu Československé lidové armády, což se mělo brzy změnit. V nových mezinárodně politických podmínkách s bezpečnostním vakuem v Evropě se teoreticky počítalo s možností obrany republiky v kterémkoliv směru. Proto slovenští političtí představitelé volali po rovnoměrném rozmístění armády na území celé federace.
Na konci roku 1992 činil početní stav vojáků v činné službě 159 tisíc osob, oproti 210 tisícům osobám v roce 1989. U vojáků základní služby bylo samozřejmé, že se po jejím skončení vraceli do místa trvalého bydliště. Od 1. října 1992 navíc nově nastupující branci vykonávali službu výhradně na území té části federace, odkud pocházeli. Odlišná situace panovala u vojáků z povolání, kteří často dlouhodobě žili a sloužili na území druhé republiky. Přibližně 62 % profesionálních vojáků sloužících v Čechách mělo českou manželku, zatímco 75 % českých důstojníků působících ve slovenských posádkách se oženilo se Slovenkami. Bez ohledu na svou národnost si mohl voják z povolání zvolit, v armádě kterého nástupnického státu bude pokračovat ve službě, a následně získat odpovídající státní občanství. Národnost přitom nehrála rozhodující roli. Také tento faktor dokládá, že podmínky pro pokojné rozdělení armády byly mimořádně příznivé. Podle rozboru velitelského sboru sloužilo na území České republiky 8685 profesionálních vojáků slovenské národnosti a na Slovensku naopak 2580 Čechů, přičemž o návratu do země svého původu uvažovalo pouze zhruba 10 až 15 % z nich.
Rozdělení armády ČSFR se formálně opíralo o ústavní zákon 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, a ústavní zákon 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Principy a zásady rozdělení armády ČSFR schválila Rada obrany státu 28. září 1992. Pro rozdělení sil a prostředků byl přijat poměr 2:1 podle rozlohy nástupnických států a počtů obyvatelstva. Ovšem z české strany zaznívaly i takové názory, že by se měl majetek dělit v poměru 2,5 až 3:1. Slovenští představitelé zase volali po finanční kompenzaci toho, co bylo investováno v západní části bývalých vojenských okruhů. Celková odhadovaná hodnota armádního majetku činila asi 418 miliard Kčs.
Dvojice československých strojů Mig-29, červen 1992
Rozdělení majetku armády řídil Generální štáb v čele s generálplukovníkem Karlem Pezlem spolu s vojenskými velitelstvími Západ, Střed a Východ a s velitelstvím letectva a protivzdušné obrany. Celkem se uskutečnilo 2324 vojenských transportů po železnici a 117 transportů po vlastní ose. Z českých zemí na Slovensko tak putovalo 347 dělostřeleckých systémů, 163 letadel a vrtulníků, 164 tanků, 59 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 2032 automobilů a 610 ostatních druhů techniky. A naopak ze Slovenska se odstěhovalo 224 dělostřeleckých systémů, 42 letadel a vrtulníků, 39 automobilů a 691 ostatních druhů techniky. Transporty se začaly vypravovat již od 1. listopadu 1992 a jejich podstatná část skončila 20. prosince 1992. Při tom nebyla zaznamenána žádná mimořádná událost. Koncem roku 1992 se předala i letecká technika. I zde byl zachován poměr dělení 2:1 s výjimkou všech dvaceti československých stíhacích letounů MiG-29, které si oba státy rozdělily 1:1, a 33 stíhacích letounů MiG-23, které si všechny ponechala Česká republika.
Sporné otázky rozdělování vojsk řešila od roku 1993 společná komise se sídlem v Bratislavě. Dělení majetku federální armády bylo formálně uzavřeno až ke konci října 1993. Vojenské archivy, správní archivy, archivy Vojenského obranného zpravodajství, bývalé vojenské kontrarozvědky a bývalé Zpravodajské správy Generálního štábu byly ponechány z důvodu obtížnosti dělení vcelku a obě strany k nim měly zajištěn přístup na základě dvoustranné dohody. K nemnohým výhradám slovenské strany patřila kritika vysokého opotřebení části techniky, která jí připadla, a rovněž skutečnost, že se problematika vůbec nedotkla historických vojenských sbírek. Nově vzniklá Armáda Slovenské republiky se musela posléze potýkat s absencí letecké opravárenské základny i nedostatkem náhradních dílů do pojízdné techniky. Z celkového hlediska však rozdělení stopadesátitisícového tělesa s velkým množstvím výzbroje a techniky proběhlo hladce a bez komplikací. Generálmajor v záloze Antonín Rašek, jenž do září 1992 působil jako náměstek ministra obrany, to přisoudil hlavně federálnímu smýšlení většiny příslušníků tehdejší armády. V rámci evropských dějin šlo prakticky o unikátní příklad, kdy se rozdělení armády (a zároveň i státu) obešlo bez chaosu, násilí a obětí na životech.
Prameny:
KOLDINSKÁ, Marie, ŠEDIVÝ, Ivan. Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Lidové noviny 2008
RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Československa 1989-1992, Vyšehrad 2012
TŮMA, Miroslav, JANOŠEC, Josef, PROCHÁZKA, Josef. Obranná politika Československé a České republiky (1989-2009), Ministerstvo obrany ČR 2009
https://domaci.hn.cz/c1-59014350-20-let-ceska-rozdeleni-armada-federace
https://www.vhu.cz/rozdeleni-cs-armady-na-prelomu-let-19921993-probehlo-nebyvale-hladce/
