Článek
Modrá knížka byla oficiální průkaz, kterým stát potvrzoval, že je muž trvale neschopen vykonávat základní vojenskou službu. Její držitel byl vyřazen z odvodní povinnosti a armáda ho už nikdy nemohla povolat, což platilo i pro případ vyhlášení všeobecné mobilizace. Opírala se o poválečnou brannou legislativu, především o zákon č. 92/1949 Sb., o branné povinnosti, platný od 1. ledna 1950. Ten zavedl nové zdravotní kategorie branců a stanovil, že osoby shledané jako trvale nezpůsobilé dostanou zvláštní doklad, a to modrou knížku, namísto klasické vojenské knížky. Na základě právní úpravy § 3 vládního nařízení 21/1958 Sb. se za naprosto neschopné vojenské činné služby považovaly osoby bez ruky nebo bez nohy, slepé na obě oči, hluchoněmé, soudem pro duševní poruchu zcela zbavené svéprávnosti nebo stižené vadou, která je činí trvale neschopnými samostatně se pohybovat. Kromě prokazatelně nemocných mužů se modrou knížku snažila získat i řada zdravých, kteří odmítali sloužit v socialistické armádě, obávali se šikany nebo špatného zacházení nebo zkrátka nechtěli obětovat dva roky svého života službě, kterou považovali za zbytečnou a ponižující. Někteří mladí muži tak před odvodem předstírali duševní chorobu nebo poruchu nebo se sebepoškozovali. Tím se však mohli dopustit trestního činu maření způsobilosti k službě se sazbou šest měsíců až pět let odnětí svobody (za branné pohotovosti státu tři až deset let). Snaha vyhnout se vojenské službě často vedla i přes známosti, klientelistické vazby a v nemálo případech také přes úplatky úředníkům a vojenským lékařům.
Vedle protekce patřilo k nejrozšířenějším a zároveň nejúčinnějším metodám vyhnutí se vojenské službě simulování nemocí, přičemž ve společnosti kolovaly často až bizarní návody, jak obelstít odvodní komise. Někteří mladíci dokonce zašli tak daleko, že předstírali užívání drog, čímž hazardovali se svým zdravím. Spisovatel Jáchym Topol na tyto strasti vzpomínal: „Jít tam bylo nepředstavitelný. Jednak jsme z principu nechtěli sloužit komunistický armádě, jednak ta příšerná představa dvou let mezi řevem a zbraněma. Do toho samozřejmě strach, že nás budou moct poslat třeba do Polska, do Afghánistánu nebo kamkoli jinam. Kolovaly nejrůznější recepty. Jak si zabalit před přezkumem ruce do nějaké hniloby, až naskáče vyrážka, jak dvě noci nespat a pít kvanta kafe, jak koktat. Módou byly tenkrát takzvané žebříky. O pět let starší androši [lidé z undergroundu] měli ruce posetý jizvama od demonstrativních sebevražd.“
Během 70. a 80. let bylo každý rok zařazeno do služby kolem 70 tisíc nových branců. V roce 1979 uznaly odvodní komise 13 % občanů (asi 9 tisíc osob) zdravotně nezpůsobilými s klasifikací „trvale neschopen“. Kontrolní orgány ČSLA zjistily, že každý rok dochází k několika stům případům neoprávněného vystavení modrých knížek. U Městské vojenské správy Praha se dokonce vyskytly případy toho, že trvalá neschopnost pro duševní poruchu byla přiznána absolventům vysokých škol či dokonce aktivním vrcholovým sportovcům. Neabsolvování vojenské služby pak bylo státem chápáno jako projev neloajality, což se mohlo promítnout do kádrových posudků, omezených kariérních možností a ztíženého přístupu k některým profesím či studiu. Pamětník J. K., sloužící na začátku 80. let v Prachaticích v motostřeleckém vojsku, vypověděl: „Občas jsme někoho znali [držitele modré knížky], ale v tu dobu už jsme asi nějak věděli, že to muselo být třeba za cenu toho, že předstíral nějakou duševní chorobu. A to byla cena, kterou bych za to pochopitelně nebyl ochoten zaplatit, přestože se mi na tu vojnu nechtělo. A někde někoho uplácet? Tak to bych také neudělal.“
Modrá knížka představovala průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě, na fotografii verze z roku 1992
Ve společnosti bylo běžné, že se držitelé modrých knížek stávali předmětem závisti, pohledu svrchu i otevřeného pohrdání. Zároveň panovalo rozšířené přesvědčení, že absolvováním vojenské služby se chlapec stane skutečným mužem, a proto mohli být ti, kteří si tímto obdobím neprošli, v očích části žen vnímáni jako méně vyzrálí či méně přitažliví partneři. Bývalý příslušník ČSLA J. H., jenž v letech 1976-77 sloužil v Brně jako letecký mechanik, to výmluvně shrnul takto: „Zeptej se svojí mámy, zeptej se zkrátka ženskejch, který v tý době byly holky krev a mlíko. Ty nechtěly nikoho s modrou knížkou, chtěly chlapa, kterej byl na vojně, ať si to uvědomovaly nebo ne, nebo to do nich nahustily mámy, a ty věděly proč! Věděly, že když si vzaly kluka po vojně, dostaly zralýho chlapa. Je úplně jedno, jestli s více plusy nebo více mínusy, to je šumák, ale zkrátka zralej chlap.“
Na základě mnoha výpovědí lze namítnout, že se držitelé modrých knížek nemuseli potýkat se všemi negativy, které základní vojenská služba přinášela. Na druhou stranu však přišli o silnou životní zkušenost, která formovala jejich vrstevníky. Dnes po letech na to období mnozí z nich vzpomínají s nostalgií, jiní zase s ironií nebo hořkým úsměvem. Pamětník P. N. sice sloužil v již demokratické AČR v polovině 90. let, ale jeho svědectví by šlo vztáhnout i do období před rokem 1989: „Já jsem to zažil ještě i ve svý generaci, že když pak někde sedíme v hospodě a dojde řeč na vojnu, tak člověk, kterej tam řekne, že má modrou. Tak je najednou vyvrhelem u stolu, protože on ty historky nemá. A ano, vzpomíná se po letech už jenom na to dobrý, na to špatný už nikdo nemyslí. A máme společnou zkušenost a hřeje to u srdce, je to prostě chlapskej pocit sounáležitosti, kterej si myslím, že je strašně důležitej. A ty mladý dneska to nemají, ty jsou o to ochuzený.“
Předchozí části:
Prameny:
HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi, Academia 2021
KOLDINSKÁ, Marie, ŠEDIVÝ, Ivan. Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Lidové noviny 2008
TOMEK, Prokop. Možnosti odpírání, vyhýbání se vojenské službě a vojenská práce v letech 1969-1992. In: Historie a vojenství, č. 2 (2013)
