Článek
Že šikana existovala v Československé lidové armádě (ČSLA) je věc nezpochybnitelná, stejně jako fakt, že existovala i v dalších oblastech. Ty autor předchozího článku zmínil dvěma slovy. Přitom je naprosto zřejmé, že podobné jevy se odehrávaly v internátech při odborných učilištích nebo v menší míře i sportovních klubech (opakuji, nebyly třeba tak tvrdé, ale základ nadřazenosti „starých“ vůči „mladým“ existoval a nelze vyloučit, že v něm tkvěl i základ k budoucím činnostem horšího charakteru). Internátní nátlak ,mazáků’ na ,bažanty’ si s tím vojenským v lecčems nezadal, snad jen nebyl tolik vyhrocený, i když ani za to by nešlo vložit ruku do ohně.
Jsou vinni jen „furťáci“?
Nejlehčí formou je vysvětlit, že šikana tu byla z toho důvodu, že ,lampasákům’ to bylo jedno. To je ovšem pouze poloviční pravda. Vojáci z povolání sice některé méně významné projevy „staromazáctví“ přehlíželi, zvlášť když nešlo vysloveně o likvidační události - nějaké to povýšení do mazáckého stavu se snad netrestalo nikdy a podobné to bylo i s rozdílením rajónů - nikdo se nepozastavoval nad tím, že je dělají pořád jenom „mladí“. Navíc, vojáci z povolání neseděli v kasárnách od půlnoci do půlnoci - byli zaměstnaní a po skončení pracovní doby přirozeně odcházeli. V kasárnách zůstávalo odhadem několik stovek vojáků, na něž dohlížely stěží desítky důstojníků - a opravdu nemohli mít oči všude. Není to pochopitelně omluva, jen vysvětlení stavu věci. I střízlivě uvažující člověk pochopí, že poměr vojáci základní služby - vojáci z povolání nemohl být 2:1.
Je tu samozřejmě stěžejní otázka, jak moc byly projevy šikany zametány pod stůl. Nelze lhát, že k němu nikdy nedošlo, ale skutečně se jednalo o lehčí případy, protože pokud už došlo k nějaké „mimořádce“ (mimořádné události), ta se schovat nedala. Zbavme se pocitu, že si velitelé hráli do ruky - panovala jistá nevraživost mezi jednotlivými stupni a jak jedni byli ,biti’ za každou „mimořádku“ a co šlo se snažili buď zakamuflovat nebo řešit na interní bázi (konkrétní případ u jedné motostřelecké roty, kde opilý voják napadl pěstí pomocníka dozorčího roty, za což mu reálně hrozil prokurátor, ale nakonec se vše „urovnalo“ jedenadvaceti ,ostrými’ v rámci posádky a regresním řízením obviněného vůči postiženému), složky šetřící přestupky proti kázni zase byly zainteresované na tom, kolik případů odhalí. Takže žádné plácání po zádech.
Proč se šikanovalo?
To je ona základní otázka, kterou si nikdo nechce položit, protože je krajně nepříjemná. Šikana nebyla nikde nařízena ani podporována ze strany oficiálních míst. Šikanovali samotní vojáci a byli velmi vynalézaví. Ať už v tom viděli jakousi pochybnou pomstu, že sami prošli obdobím „mlaďasů“ (první rok základní vojenské služby) a nyní ji, na někom, kdo za jejich ústrky vůbec nemohl, vykompenzovat, nebo jako projev pouhé nudy. Pan Adamec vypichuje kriminálníky a alkoholiky - ti pochopitelně asi byli v šikaně velmi aktivní, ale překvapivě se do ní zapojovali nejen jedinci, sotva absolvující základní školu, ale i absolventi středních škol s maturitní zkouškou. Hrál tu roli onen pocit nadřazenosti a pochybné moci, někdy ho posílily i zážitky z civilu, kde se šikanujícímu dostávalo potupy.
Proč se postižení - pokud věc opravdu nedošla do krajností a nenastala nějaká tragédie - neozvali? Dílem tu byl strach, určitá převaha druhoročáků a také dosti primitivní názor, vyjádřený v jednom seriálu, kdy šikanovaní kluci říkají svému vychovateli: „Nechte to bejt, za chvíli přijdou noví bažanti a ti od nás dostanou svoje.“ Dovolím si osobní případ - takový ,bažant’, v civilu řezník, chlap jako hora, jednou čelil náznaku šikany. Dotyčného si chytil a se slovy: „Ještě jednou něco takového zkusíš, tak ti je*nu takovou do hlavy, že už ji nenajdeš!“ a druhou rukou praštil do plechové skříňky a prohnul ji o pět centimetrů. Pak už měl klid. Ano, nebyli jsme všichni Rambové nebo Schwarzeneggerové, ale ústupky byly vždy vnímány jako projev slabosti. Proto se musely říkat básničky, „létat na bidla“, odevzdávat pochutiny a cigarety, posluhovat a nechat se ponižovat. I když - ať se to zdá mimo téma - to občas bylo až legrační. To když jeden „suprák“ prohlásil, že chce jet domů: takže si sedl k oknu a bažanti za ním běhali s větvemi a názvy stanic…
Trochu o tom tutlání
Bohužel docházelo i těm nejhorším případům - od ublížení na zdraví až po úmrtí, dílem násilí a zčásti sebevraždy - a tady se nic tutlat nepodařilo a ani nešlo. Byla konána shromáždění, kde se činy rozebíraly, bylo apelováno na oznamování podobných konání (že k nim nedošlo jsme probrali výše), jednotlivé čety či roty se účastnily soudních projednání, případně v případě, že se šikana projevila a podchytila dříve, docházelo ke kázeňským trestům, přemisťování v rámci útvarů či jednotek. Tisk se pochopitelně držel většinou zpátky, což lze přisoudit době, která si nelibovala v bulvárně senzačních článcích na celou stránku parazitujících z lidského neštěstí. O šikaně se vědělo a nikdo se netvářil, že neexistuje, ale málokdo také udělal něco, aby jí zkusil zabránit. Pokud nedostanete konkrétní údaje, nemáte šanci zakročit proti ničemu. A ty kvůli shora uvedeným důvodům v mnoha případech nebyly.
Existuje například seriál Třetí patro, kde je šikaně věnován celý díl a stejně tak známi Chlapci a chlapi, kde je jednání svobodníka Hasmana zdokumentováno víc než důkladně. Pro někoho to může být málo, každopádně se šikana přiznala, pojmenovala, ale také naznačila, že zatočit s ní bude asi něco podobně lehkého jako vymýtit trestnou činnost.
Trochu upřesnění
Pan Adamec také tvrdí, že u elitních vojsk jako pohraničníci nebo letectvo, případně menších útvarů, byla šikana minimální, případně žádná. Je logické, že když odloučenou jednotku tvoří pět záklaďáků, tak se asi těžko budou šikanovat. O letectvu přesné informace nemám, ale Pohraniční stráž, spadající pod Vojska ministerstva vnitra, v žádném případě šikany ušetřena nebyla. Problém je v tom, že její početní stavy byly mnohem nižší než u ČSLA, takže po porovnání ten rozdíl tak propastný nebyl. Mohu přiznat, že s ohledem na mou znalost psaní na stroji jsem putoval po posádkách a zapisoval pro brigádního vyšetřovatele výpovědi šikanovaných i šikanujících a opět je nutno zdůraznit, že vojáci z povolání mnohdy neměli šanci jakkoli zasáhnout.
Pak je tu ještě jedna maličkost: rozhodně neplatilo, že by (cituji) „… do armády nastupovali prakticky všichni, kdo mohli, včetně asociálů, kriminálníků a alkoholiků.“ Značné množství si vydobylo pověstnou „modrou knížku“ - kromě těch, jimž skutečně zdravotní stav ZVS neumožnil vykonat to byli ti, kteří si ji úspěšně dokázali ,vysimulovat’ nebo prostě ,koupit’. Toto jednání nehodlám odsuzovat ani komentovat. Další skupinu představovali klasičtí „odkladači“, kteří se s železnou pravidelností dostavovali k odvodu a odcházeli od něj s posunem nástupu ZVS.
Sečteno a podtrženo - šikana spojovaná s vojnou a armádou v socialistických podmínkách je realita, stejně jako i s dalšími oblastmi. Že po revolucí ustávala není až tak zásluhou jiného přístupu, jako spíš významného omezování počtu vojáků, zkracování ZVS a jejího zrušení. Že se tím ale nic nevyřešilo ukazují zkušenosti ze současné doby - i přes všechna poučení a přítomnost odborných pracovníků se šikana přesunula už na půdu základních škol a do ulic - a rozhodně nelze říci, že by se ji dařilo eliminovat, potírat nebo dokonce vymýtit. Spíš naopak, jak ukazují zprávy z denního tisku a dalších periodik, spíš nekontrolovatelně narůstá a zejména na sociálních sítích se jí daří stále lépe.
