Článek
Proto celkem přirozenou odezvu způsobila červená karta pro Tomáše Chorého, hráče Slavie Praha, jenž shodou okolností do tohoto týmu přišel z Viktorie Plzeň, tedy soupeře z inkriminovaného zápasu. Odhlédněme nyní od faktu, zda nějaký plivanec byl či nebyl; skutečnost, že slávistický útočník fauloval a poté ještě šel postiženého „seřvat“ (z jeho projevu lze jen těžko předpokládat, že se mu omlouval), je neoddiskutovatelná. Že část fotbalové fanouškovské obce bude Chorého hájit a jiná odsuzovat také. Co je však značně kontroverzní, jsou vyhlídky následující.
Vyšší zájmy
Fauly a další prohřešky ve fotbale lze rozdělit na dvě skupiny - ta drtivá se skládá ze zákroků neúmyslných, nešťastných, způsobených ztrátou koordinace, shodou náhodných okamžiků a v neposlední řadě nepředvídaným chováním soupeře. Tak to ostatně ti, kdož podle rozhodčích porušili pravidla, nejčastěji vysvětlují a v podstatě jakékoli odpískání je nespravedlivé, neadekvátní a necitlivé. U zbylých prohřešků už úmysl popřít nelze, ale tady je zdůvodnění také jasné - jde o vyšší zájmy. Nelze přece dovolit, aby soupeř vstřelil gól, protože by se tím zkomplikoval boj o titul, postup, sestup či pohárovou účast.
Pak je tu aspekt další a tím jsou emoce. Měli bychom být rádi, že je hráči projevují, protože pokud by se dokázali v kritických situacích ovládat, byla by to nejspíš děsná nuda. Takže bychom neměli tak příkře posuzovat oplácení, napadání, urážky či inzultaci rozhodčích, vždyť nejde o nic jiného než herní zápal. Je to opravdu tak obrovská nadsázka a vše přitažené za vlasy?
Historické souvislosti
Josef Volejník nám vysvětluje, že když jsme se konečně po dvaceti letech dostali zase na MS (ale už nedodává, že to z jisté části bylo také díky tomu, že se počet účastníků o další třetinu navýšil, takže spíš je umění se na šampionát nedostat), měli bychom brát ohled na formu konkrétního ,plejera‘, jenž by stopkou na čtyři až pět zápasů ztratil formu. Ať se na mě nezlobí, ale mám dojem, že na MS jede těch hráčů dvaadvacet a pokud odečteme ty, kteří se zraní, rozhodně se bude vybírat z těch nejlepších. Občas to ale působí, že si vybereme jedince a pokud by tento na vrcholném turnaji nebyl, už dopředu máme alibi pro případné selhání. Není to tak dávno, co veškeré neúspěchy byly vysvětleny jednoduše: nehrál Rosický! Ale například v Chile 1962, kdy se Brazilcům v druhém zápase zranil fenomenální Pelé, nepropadli a došli si pro druhý titul mistrů světa.
V našem případě nejspíš autor zapátral v historii a našel alarmující souvislosti. Právě před Chile 1962 byl disciplinárně potrestán výborný Jiří Hledík a na MS nemohl nastoupit - otázkou je, zda by našemu mužstvu ve finále proti Brazílii mohl významně pomoci. Trenér Jozef Marko o osm let později už měl jasno - když se v rozhodujícím zápase o postup do Mexika proti Maďarsku na neutrální půdě v Marseille dopustil naprosto nesmyslného faulu (spíš pomsty) Ladislav Petráš, objektivně vzato často trpící přílišnou pozorností soupeřů, přičemž jeho ,obětí‘ se stal Ferenc Bene, jeden z nejslušnějších hráčů na hřišti, sudí Machin ho celkem po zásluze vyloučil a třízápasový distanc hodně ovlivnil další působení národního mužstva. Také tehdy se o bratislavském hráči hovořilo jako o nejlepším z našeho týmu, proto se narychlo sjednaly tři zápasy s tehdejšími slabšími soupeři (Lucembursko, Dánsko, Norsko), aby Laco mohl za oceánem nastoupit. Historie nám říká, jak to dopadlo: ve třech zápasech dal Petráš dva góly, ale mužstvo bez přípravy na ,místě činu‘ v posledních třetinách utkání odešlo fyzicky a celkem dostalo pět gólů. Až poslední střetnutí s Anglií bylo lepší, protože - jak píše brankář Ivo Viktor ve své knize Můj dres číslo 1 - mělo za sebou dva ,přípravné‘ zápasy.
Jsme na tom opravdu tak zle?
Podotýkám, že nejsem fanouškem ani jednoho z obou pražských týmů, Sparty či Slavie, tím méně pak Viktorie Plzeň. Nicméně chování hráčů na hřišti by nemělo být bojovou arénou bez pravidel. Měl by tedy Chorý od disciplinární komise dostat jakousi podmínku ve formě slibu před nastoupenou jednotkou: „Zavazuji se, že do konání MS na nikoho neplivnu, a pokud ano, budu tentokrát přísně, ale opravdu velmi přísně pokárán!“, jinými slovy do šampionátu by běželo jakési hájení? Člověk si tak trochu připadá jako při bojových operacích, kdy se argumentuje národními zájmy.
Jenže se pořád domnívám, i když pan Volejník tvrdí, že mužstvo složené z jedenácti Mirků Dušínů nikdy nic nevyhrálo. Nějak si nevzpomínám, že by na ME 1976 byl v řadách tehdejšího československého mužstva nějaký rabiát - ano, byl vyloučen Jaroslav „Bobby“ Polák, protože si pustil pusu na špacír a když poté fauloval, sudí Thomas už neměl jinou možnost, ale nešlo o likvidační zákrok. Ostatně i s absencí tohoto možná nedoceněného fotbalisty jsme se dokázali vyrovnat. Proto si skutečně nemyslím, že bychom byli bez „hráče s poklesem formy“ o třídu horší.
Zrušme…
Proto by se nabízelo řešení - zrušme disciplinární komisi a místo ní zřiďme Kancelář pro řádné objasnění přestupků: jejím šéfem a jediným členem by mohl být právě Josef Volejník a vždy nám vysvětlit, proč a v čím zájmu není někoho trestat. Pokaždé by někdo utrpěl určitou újmu ztratil - jak už bylo řečeno - v boji o titul, postup, sestup, baráž či pohárové příčky. Vlastně bychom mohli smáznout i korupční případ posledních dnů: vždyť do jisté míry šlo o záchranu mužstva, snahu hráčů si polepšit v otázce angažmá nebo financí, tedy samé lidské a emocionální důvody.
Protože pokud půjdeme touto cestou, budou nám podobné případy narůstat. Protože se nejedná o Dušína, ale spíš Štěpána Mažňáka, tak dotyčný místo pokory spíš dojde k názoru, že mu leccos může projít, přičemž nelze vyloučit, že se podle toho bude chovat. Jaké důsledky to pak může mít, naznačuje třeba slavná ,boží ruka‘ Diega Maradony na MS 1986, kdy se ho velká část názorů zastávala s odůvodněním „bystrá reakce, schopnost improvizovat a orientovat se v dané situaci, pohotovost a finanční ohodnocení pro Argentinu“. Diego měl ovšem štěstí, že tu branku nedal našemu týmu, to by slízl těžkou nálož - podobně jako sovětský hokejový kapitán Boris Michajlov, když podobně pohotově využil situace a na MS 1975 v Německu poslal puk do naší sítě nohou. Nejspíš bychom také měli omilostnit Zinedina Zidana za jeho pověstnou ,hlavičku‘ do hrudi Marca Materazziho ve finále MS 2006 - šlo přeci o „omluvitelné emoce“…
Ano, do jisté míry je to nadsázka, ale pokud neustále mluvíme o tom, jak v podstatě jakýkoli sport zbavit negativních jevů - a chování Chorého určitě nebude tím nejlepším příkladem třeba pro mladé fotbalisty, kteří vstřebávají morální hodnoty a leccos si mohou po jeho extempore vysvětlit po svém - pak by bylo opravdu přínosné hráče potrestat a on by udělal nejlepší věc, kdyby se v oné pauze dokázal připravit natolik, aby byl v Mexiku platným hráčem. Je to opravdu jen utopie? Dovolím si poslední příměr - Ital Paolo Rossi byl po sázkařské aféře v sezóně 1979-1980 na dva roky suspendován; na MS 1982 poté vstřelil šest branek a rozhodně jeho přispěním získala Squadra Azzura titul.
„Dobrý den, přizpůsobíme tomu vše?“ „Buenos días, nos someteremos a todo esto?“
Zdroje
Můj dres číslo 1 - Ivo Viktor (edice Stadión, 1977)
Oficiální historie mistrovství světa ve fotbale FIFA - kolektiv autorů (Omega, 2018) ISBN 978-80-7585-077-5
S míčem kolem světa - Josef Masopust/Ivo Urban (edice 13-MF, 1969) ISBN 23-113-69
Pohár je náš - Oldřich Žurman (Olympia, 1976) ISBN 27-047-76
Denní tisk (Československý sport, Mladá Fronta), časopisy Stadion, Štart
