Článek
Takzvaný „Incident Bremen“ či „brémská šestka“ nejen dnešní generaci mnoho neřekne. Na první pohled velmi prostý čin ale mohl způsobit velký mezinárodní skandál, zvláště když ho říšský kancléř Adolf Hitler posoudil jako osobní urážku a zesměšnění. Dost možná pak na jeho základech vystavěl své nejhorší činy.
Tvrdá irská palice
William James Bailey (1910-1995) měl irského otce a po něm nejspíš zdědil značnou paličatost. Mladíka ale vychovávala především matka a Bill musel záhy začít bojovat o vlastní obživu. Školu opustil velmi brzy a protože ho přitahovalo moře, skončil jako přístavní dělník. Zapojil se do různých organizací, například Odborového svazu námořních dělníku, po jeho zrušení Mezinárodní námořní unii (ISU).
Netajil se tím, že inklinuje k myšlenkám komunistické strany a kvůli členství v jejich stranách ho ISU později vyloučila. Ostatně jeho aktivity naplňovaly boje proti chudobě - a tím si získával pověst radikála.
Bremen jako chlouba nacismu
Obří zaoceánský parník SS Bremen se stal v době celosvětové hospodářské krize vlajkovou lodí rejdařství Norddeutsche Lloyd a společně se sesterským plavidlem Europa byl ikonou transatlantické plavby. Mimo jiné také proslul pravidelnou „leteckou“ poštovní přepravou. Po roce 1933, kdy Adolf Hitler de facto převzal v Německu moc, byl namísto tradiční zástavy tvořené černým, bílým a červeným pruhem vybaven vlajkou s typickou svastikou v bílém kruhu na červeném pozadí.
Bailey byl přesvědčen o nebezpečí, které vzrůstající nacismus představuje. Na celou věc pochopitelně nahlížel s určitým odstupem, ale vnímal, že i symbolická akce může „probudit vědomí“ když ne celého národa, tak aspoň určitých skupin. Vzhledem k tomu, že se paluba plavidla stávala často přehlídkou známých tváří a celebrit, naplánoval Bill s pěti dalšími přáteli akci, která zpočátku vypadala jako neškodné popíchnutí, ale přerostla do mezinárodního skandálu.
Z paluby do Hudsonu
V červenci 1935 kotvila Bremen u mola na západní straně Manhattanu. Paluba se onoho 26. 7. skutečně hemžila známými tvářemi: mimo jiné tu byl nový americký velvyslanec v Norsku Anthony J. Drexel Biddle jr., hollywoodská star Elissa Landi, guvernér státu Pennyslvania George Howard Earle III., katolická humanitární celebrita Dorothy Day a rovněž ještě ne tříletý vnuk prezidena USA William Dooner Roosevelt. Naopak si nikdo nevšiml mladého stoupence komunistické strany - Julius Rosenberg vstoupí do dějin až mnohem později.
Bailey a jeho přátelé využili celkové slavnostní nálady a předstírajíc přiopilé zevlouny, kteří na palubu přišli vyprovodit své příbuzné, pronikli pozdě večer na loď a Bailey se obratně vyšplhal ke stožáru na přídi a strhl vlajku s hákovým křížem. Za obrovského řevu procitnuvší posádky ji poté hodil do řeky Hudson. V následném chaosu jeden z tajných detektivů NYPD po Billovi vystřelil, ale trefil jen jeho kolegu do boku, nikoli ovšem smrtelně.
To není naše věc, ale když pan Hitler žádá omluvu…
Američtí politici jako by si s „provokací“ nevěděli rady. Dokonce se vyjadřovali ve smyslu, že se čin jednotlivce samotných USA vlastně netýká: „Do háje s Evropou a jejími národy,“ prohlásil republikánský senátor za Minnesotu Thomas D. Schall. Za demokraty se přidal washingtonský Homer T. Bone: „Věřím v demokracii a nechci mít nic společného s tím jedovatým evropským chaosem.“ Ovšem nešlo přehlédnout, že některé osobnosti, například letec Charles Lindbergh, s nacisty do jisté míry sympatizoval, takže posouzení nebylo vždy jednoznačné.
Na druhé straně Atlantiku však planuly vášně. Hitler běsnil, což později potvrdil ministr propagandy Josef Göbbels. Jenže zatím mohl jen tvrdě žádat omluvu, jíž také ministerstvo zahraničí USA velmi pohotově připravilo. Nikdo ale netušil, že tato na první pohled „klukovina“ bude mít dalekosáhlé důsledky.
Soudce možná spustil Konečné řešení
Případ výtržníků, kterým se začalo říkat „Brémská šestka (Bremen six), dostal k projednání soudce Louis Bernard Brodsky. Byl označen za umírněného demokrata židovského původu, jehož rodina dorazila do USA z Ukrajiny v roce 1881, tedy když mu byly dva roky. Etabloval se jako odpůrce obecných kodexů a proto se napjatě čekalo, jak s případem naloží.
Rozsudek, jehož zdůvodnění zabralo 14 stran, byl vynesen 6. září 1935. Brodsky zprostil obžalované obvinění s odůvodněním - mimo jiné - že „mohli považovat vlajku s hákovým křížem za stejnou jako černou pirátskou.“ Jeho verdikt okamžitě přetiskla periodika celého světa a ministerstvo zahraničí mělo náhle daleko víc práce s memorandy a telegramy směřovanými do Berlína. Zásadně odmítal, že by se Bailey a jeho skupina měla za svůj čin jakkoli omlouvat. To nakonec učinil americký ministr zahraničí Cordell Hull a mnoho lidí veřejné přečtení dokumentu, kde se v podstatě distancoval od Brodského rozhodnutí a de facto tak uznal německé nároky, označilo za ukázku „ponižujícího dna diplomatických dějin“. Na druhou stranu se celkem logicky ozvaly také hlasy, velebící Hulla a jeho aparát za „upřímnou snahu zachovat přátelské vztahy s Hitlerem“ a třeba předseda Nejvyššího soudu USA Benjamin Cardozo (shodou okolností také žid) napadl svého kolegu, že předvedl „hanebné porušení standardů soudní správnosti.“
Následky
Hitler však vnímal akt z paluby Bremen i soudní při jako totální zostuzení. Sice prohlásil něco o „loajalitě“ Američanů, ale na stranickém shromáždění Říšského sněmu v Norimberku se do nechvalně známých Norimberských zákonů jeho šílená frustrace promítla. Současně s tím byl přijat zákon o říšské vlajce - varianta s bílým kruhem a svastikou se stala národními barvami Německa (schválení proběhlo už během procesu v USA).
Bailey svůj čin možná bral symbolicky, ale tři roky po jeho zářijovém osvobození přišla mnichovská konference; za další rok napadl Hitler Polsko. Po šesti letech uzrálo takzvané Konečné řešení a po deseti letech se konečně otevřely brány vyhlazovacích táborů v Evropě. Někdo namítne, že jde o oslí můstek, ale dokumenty naznačují, že irsko-americký námořník možná stiskl tlačítko nebo nasměroval běh dějin určitým směrem.
Na závěr…
William „Bill“ Bailey před celosvětovým konfliktem bojoval v kontingentu Mezinárodních brigád v občanské válce ve Španělsku, po vstupu USA do II. světové války se podílel na invazi US Navy na Filipíny. Ačkoliv jednání komunistické strany kritizoval, byl stále veden jako její stoupenec a během nechvalně známého „honu na čarodějnice“ senátora McCarthyho a Výboru pro neamerickou činnost musel přijmout podřadnější práci. Definitivně ideály komunistů zavrhl po událostech v Maďarsku 1956, ale v dělnickém hnutí byl nadále aktivní.
Soudce Brodsky (1879-1970) zastával svůj post do roku 1939, kdy odešel na odpočinek. Měl vždy blízko k židovské komunitě, například fungoval jako předseda Národního hebrejského sirotčince. Přestože ho v roce 1952 před železniční stanicí ve Stamfordu porazilo auto, dokázal se ze zranění hlavy a levé poloviny těla zotavit. Zemřel pět měsíců po svých 86. narozeninách v New Yorku.
Zdroje:
Kniha The Agitator (Peter Duffy, 2019), ISBN: 978-1-5417-6231-2
Osudy plovoucích paláců (kniha v přípravě)
The Irish Echo: When Bailey took on the Nazis (Peter McDermott, 2019)
