Článek
Články pana Švehly čtu rád a se zájmem. Nejen proto, že dle odhadu budeme zhruba stejná věková kategorie i hudebně mířící do podobných vod. K mojí reakci na jeho poslední „beatlesácký“ příspěvek mě vedla jednak potřeba něco k Strawberry Fields Forever doplnit a vyslovit můj vlastní názor na ojedinělou českou coververzi.
„Seržant“ jak vyšitý
Ponechme stranou historii samotných „Jahodových polí“, stojících na Beaconsfield Road, tedy od Menlove Ave., kde malý John tehdy přebýval coby pověstným kamenem dohodil. Stejně tak, že budova z roku 1870, v níž dětský domov sídlil od roku 1936, byla v roce 1973 zbourána.
John měl nejraději zahradní slavnosti, pořádané právě Armádou spásy a podle slov v jednom rozhovoru i po letech cítil chuť sladkostí, které dostával. Dost problematické je přisouzení všech pobočných jevů, které pan Švehla vyjmenovává - ty bych spíš směřoval na Lucy In The Sky With Diamonds. A tady je právě další, dost zásadní fakt.
Beatles totiž chystali své vrcholné dílo, album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, jako dvojalbum - a počítali, že se na jedné z desek objeví jak Strawberry Fields Forever a Penny Lane. Jenže proti tomu vyplavaly dva zásadní argumenty: především Beatles vydávali nový singl většinou dvakrát do roka - prozatím poslední Eleanor Rigby/Yellow Submarine vyšel 8. srpna 1966, takže veřejnost čekala další novinku. Zvláště poté, co bylo zrušeno obvyklé podzimní turné po Británii z důvodu neochoty Beatles dále koncertovat, se objevilo mnoho „zaručených“ zpráv o zániku skupiny. Manažer Brian Epstein a producent George Martin dospěli k názoru, že nelze čekání prodlužovat; proto vzali dvě ze tří písní, natočených na přelomu let 1966/1967 pro budoucí singl (vyšel 17. února). Druhým zásadním faktem byla reakce EMI, kterou doslova vyděsila odhadovaná částka za přípravu dvojalba - proto byly výdaje seškrtány (i tak stál ,Seržant‘ 40 000 liber, což by stačilo na natočení osmi alb s kompletním orchestrem Londýnské filharmonie). Proto vypadly obě zmíněné skladby z finálního výběru.
Ještě něco málo k „Polím“
Za zmínku rozhodně stojí i doprovodný videoklip, jeden z prvních této podoby v tehdejší době. Využití neobvyklého nasvícení, snímání, zpětného chodu a střih včetně futuristického provedení u psychedelicky pomalovaného klavíru působily určitě novátorsky - oproti tomu byl „koňský“ klip k Penny Lane naprosto konvenční. Mimochodem, věděli jste, že i ony jiskřivé trubky v této písni jsou dílem mellotronu? A nelze přejít ani známý závěr Strawberry Fields Forever, kdy se po zdánlivém konci objeví ještě následný fragment - což je jasný důkaz, jak byly ony dvě spojené verze odlišné.
Poslední bitvu bylo nutné vybojovat opět s EMI, jíž se moc nepozdávala více než čtyřminutová délka písně (ovšem to ještě netušila, čemu bude čelit u Hey, Jude) - byla o celou minutu delší než zmíněná Penny Lane. S ohledem na kvalitu obou písní nedošlo k typickému označení stran A a B, nýbrž Double A. Ale ani tak singl poprvé po dlouhé době na čele britské hitparády nestanul - posluchači možná neměli na experimenty náladu a nechali se podmanit (stejně jako později Lucie Bílá) ,ploužákem‘ Release Me od Engelberta Humperdincka.
Proč tedy Jahodí nelahodí?
Pan Švehla uvádí EP desku vydanou v roce 1968 (Supraphon 0 33 0406), ale vytratil se mu její kompletní titul, přičemž Jahodová pole jsou druhou písní na B straně (C 2914). Nepadla tu ovšem zmínka, že v roce 1970 byly písničky stejnou sestavou nahrány i v originále jako exportní verze pro PZO Artia („Beatles Music - Rudolf Rokl Orchestra & Pavel Sedláček“), a tady lze jen velmi obtížně předpokládat, že by o tomto kroku u EMI vůbec nic nevěděli. Pokud opravdu ne, těžko by se tato EP deska dostala pár set metrů za západní hranici naší země.
Pokud si poslechneme onu ,českou‘ verzi, je samozřejmě otázka, nakolik nás ovlivní nadšení, shovívavost a určitá pýcha, že „Češi něco zmákli“. Troufám si jako držitel oprávnění vyučovat hru na několik nástrojů podotknout, že hlavním problémem je posazení Sedláčkova hlasu, ale zároveň přiznávám, že toto posouzení může mít na svědomí masivní „naposlouchání“ originálu, nicméně Pavlův hlas je zkrátka jinde. Ani text není volen místy šťastně, protože zpěvák musí „lámat“ slova uprostřed podle změny melodie, v mém případě to poněkud tahá za uši. Instrumentální doprovod je sice snahou o napodobení originálu, ale na rozdíl od hladce plynoucí nahrávky Beatles působí kostrbatě a jednotlivé vstupy trčí jako neohoblovaná prkna a místy je to spíš snaha než dobře zahraná pasáž. Těžko říci, i to je možná důvod, proč „Jahodí snům lahodí“ není tolik známý opus.
Zapomenutá? Jak u koho a pro koho
Písnička opravdu není notoricky obehrávaný kus, ale skuteční domácí fanoušci Beatles ji samozřejmě znají, a dobře. Protože je celkem jasné, že pokud někdo zná pět největších hitů Fab Four a tím jeho znalosti končí, těžko o této coververzi staré téměř 60 let bude vědět. Je to stejné jako v F1 - všichni znají Hamiltona, Norrise, Verstappena, Piastriho či Leclerca, ale zkuste před nimi vyslovit jména jako Brooks, Baghetti, Rebaque, Serra (ne Senna), Modena či Johansson (a mnozí další). Nakonec projděte se historií a zeptejte, kolik lidí (namátkou) považuje třeba Neckářovo Ša la la la li, Vondráčkové Pátou, Žofii Pavla Nováka nebo Žít a zpívat Milana Černohouze za originální produkty našich umělců a nikoli za převzaté skladby? A pokud se rozhodne pro covery, tak bez zaváhání určí správně původního interpreta?
Fanzin jediného Fan Clubu Beatles, takto Celorepublikového klubu Beatlemaniaků, zvaný Beatlemánie (vychází už přes čtvrt století) Sedláčkovu verzi samozřejmě zmiňuje i rozebírá, ovšem je nanejvýš jasné, že písnička, kterou asi těžko půjde někde hrát naživo, zůstane dlouho v paměti. Snad by se jedině připomněla nějakou reedicí, ale jak uvádí Karel Deniš v druhé části knihy Beatles v Čechách, převzaté písně s ohledem na autorská práva v dnešní době lze jen těžko znovu vydávat.
Docela na závěr si dovolím jednu malou polemiku. Originální nahrávky mít většina našich interpretů nemusela - ostatně si neumím představit, že by nahrávací společnosti rozesílaly po světě tomu, kdo projevil zájem o natočení coververze matrice - ale mohu se mýlit. Spíš Sedláčkova nahrávka dokazuje, že ona „neprostupná ideologická zeď“, přes níž se sem téměř nic nedostalo, musela být notně děravá. Ostatně je prokázáno, že v letech 1948-1989 bylo natočeno jakýmkoli způsobem (na desky, pro televizní nebo rozhlasové pořady) přes 3000 skladeb, a z nich s bídou 10 % pocházelo ze zemí socialistického bloku. Ale to už by byla jiná pohádka.
Nicméně autorovi děkuji za podnět a budu i nadále sledovat jeho tvorbu, v níž se můžeme dozvědět mnoho zajímavého z dob naší hudby už vlastně dost dávno minulé.
Zdroje:
Antonín Matzner: Beatles: Výpověď o jedné generaci (ISBN 14/76 23-075-87)
Roy Carr, Tony Tyler: Beatles: An Illustrated Records (Harmony Books, 0-517-52045-1)
Fanziny Beatlemánie - oficiální periodikum Celorepublikového klubu Beatlemaniaků
Hunter Davis: The Beatles: The Authorised Biography (Svojtka & Co., 978-80-256-0631-5)
Jann Wenner: Lennon Remembers (Amazon Book, 13 978-1859843765)
Časopis Melodie
