Článek
Předchozí části:
Éra Leonida Iljiče Brežněva (1964–1982) bývá označována jako období „stagnace“. Na povrchu panovala stabilita, zajištěné zásobování a klid na práci, avšak v zákulisí sovětský systém prorůstala rozsáhlá korupce. Ta nebyla pouze okrajovým jevem, nýbrž strukturálním mechanismem, který držel neefektivní hospodářství i mocenské vazby pohromadě. Rozrostla se zejména v orgánech ministerstva vnitra, které prakticky srostly se stínovou ekonomikou. Počet občanů, kterým se během 70. let podařilo výrazně obohatit se vyšplhal na statisíce. Lidé v zaměstnání se zcela bez uzardění zmocňovali čehokoli. Režisér Jurij Ljubimov vzpomínal, jak hledal kulisáka pro své Divadlo na Tagance. Kandidát nabídku odmítl, ačkoli plat nebyl špatný. Na otázku proč, jen pokrčil rameny: „U vás není co ukrást.“ Za Brežněva byly tresty za korupci sice na papíře tvrdé, když zákon umožňoval uložit 5 až 15 let vězení a ve zvlášť závažných případech i trest smrti, ale v praxi však fungovaly spíše symbolicky. Většina provinilců, zejména stranických funkcionářů, se vyhnula skutečnému potrestání díky ochraně shora. Převažovaly tak podmíněné tresty či přeřazení na méně významná místa. Režim tak vytvářel dojem boje proti korupci, ale ve skutečnosti ji toleroval jako neoddělitelnou součást systému. V tomto období propukla v Sovětském svazu řada afér, které se vymykaly svou velikostí i politickým dopadem.
Uzbecká bavlněná aféra
Nejznámější a nejrozsáhlejší kauzou v 70. letech byla tzv. bavlněná aféra v Uzbekistánu. Středoasijská svazová republika v té době platila za klíčového dodavatele bavlny, strategické suroviny pro textilní průmysl. Postupem času se však začaly objevovat nesrovnalosti mezi oficiálními výkazy a reálnou produkcí. Místní funkcionáři, v čele s tamním prvním tajemníkem ÚV Šarafem Rašidovem, systematicky falšovali statistiky o sklizni. Do Moskvy putovaly údaje o rekordních úrodách, zatímco na polích bavlna chyběla. Rozdíl se kryl pomocí úplatků, přesměrování dodávek a zatajování ztrát. Podle pozdějších vyšetřování se jednalo o miliony tun „papírové bavlny“ ročně a škody dosahovaly miliard rublů. Do komplotu byli zapleteni nejen straníci, ale také policie, prokuratura i část místní KGB, která nad podvody zavírala oči výměnou za podíl. Aféra se otevřela až po Brežněvově smrti, když Jurij Andropov a po něm Michail Gorbačov zahájili vyšetřování. Když vyšlo najevo, že Rašidov bezprecedentně zneužíval své pravomoce veřejného činitele, spáchal v říjnu 1983 sebevraždu. Během šetření například Madjar Chudajbergenov, první tajemník Chorezmského regionálního výboru, přiznal, že uzbeckému nejvyššímu představiteli zaplatil 1,5 milionu rublů za udělení titulu Hrdina socialistické práce. Život si vzala i Rašidova pravá ruka ministr vnitra Kudrat Ergašev, u kterého se doma našly cennosti a hotovost v hodnotě 10 milionů rublů. Šlo však jen o špičku ledovce rozsáhlé korupční kauzy, která sahala až do Kremlu. Celkem bylo zahájeno 800 trestních řízení a více než 4 000 osob bylo shledáno vinnými z různých obvinění souvisejících se skandálem. Odhalení šokovalo veřejnost a ukázalo, že celá země funguje na principu falšování a klientelismu.
Leonid Brežněv v říjnu 1973
„Kavkazské klany“ a regionální mafie
Vedle Uzbekistánu se rozbujela korupce i na Kavkaze, zejména v Gruzii a Ázerbájdžánu. Tamní komunistické vedení se proměnilo v ohromné mocenské klany, které kontrolovaly veškerý hospodářský život. Gruzínští funkcionáři uměle navyšovali údaje o sklizni vína a citrusových plodů, přičemž část zboží putovala na černý trh. Svazová republika prosperovala na pozadí korupce. V jejím čele stál tajemník ÚV Vasil Mšavanadze, jenž se stal symbolem zkorumpované a neefektivní správy věcí veřejných. Byl obviněn z dražby pracovních míst, přivlastňování si státních peněz a provozování nelegálních továren pro vlastní obohacení. V září 1972 byl nucen rezignovat, ale místo trestu svůj život dožil v Moskvě v relativním luxusu. Podobně v Ázerbájdžánu se manipulovalo s těžbou ropy a vývozem kaviáru. Jiné části SSSR zase postihlo řádění rybí nebo kožešinové mafie, na kterých se rovněž obohatila řada vysokých straníků. Při vyšetřování v 80. letech se ukázalo, že mnozí regionální vůdci disponovali majetkem neúměrným svým příjmům jako luxusními vilami, sbírkami aut a přepychovým zbožím ze Západu, které bylo pro běžného občana zcela nedostupné.
Bytová výstavba a stavebnictví
Dalším zdrojem masivní korupce bylo stavebnictví, zejména bytová výstavba. Sovětská vláda deklarovala obrovské programy na zajištění bydlení, avšak realita byla odlišná. Podle odhadů mizelo během výstavby až 10 % stavebních materiálů, takže cement, ocel i dřevo končily na černém trhu. Úředníci a mistři stavebních podniků tak bohatli, zatímco běžní lidé čekali dlouhé roky na přidělení bytu. Korupce pronikla i do samotného přidělování bydlení. V Moskvě se v 70. letech „cena“ za získání bytu pohybovala okolo 2–3 tisíc rublů bokem, což odpovídalo roční mzdě kvalifikovaného inženýra. Bydlení se tak stávalo luxusním zbožím dostupným pouze přes známosti nebo úplatky. Když člověk dostal nový byt, nejtěžší bylo odstranit nedodělky, protože panoval nedostatek stavebních a dalších potřebných materiálů a nářadí. Mnohé se muselo ukrást v zaměstnání. Spolupracovníci se na takový krok dívali a porozuměním v duchu tehdejšího hesla: „Odnes z práce každý krám, nejsi tu host, ale pán!“
Armádní zakázky a rozkrádání
Rozkrádání v sovětské armádě bylo méně viditelné než aféry v zemědělství či stavebnictví, ale o to závažnější. Armáda byla obrovský a neprůhledný moloch s miliony vojáků a nespočtem podniků, který spotřebovával značnou část státního rozpočtu. V prostředí přísného utajení, chybějící kontroly a hierarchické poslušnosti vznikal ideální prostor pro rozsáhlé machinace. Nejčastější formou bylo systematické odklánění stavebních materiálů při výstavbě kasáren, skladů a vojenských objektů – podle inspekcí z poloviny 70. let mizelo až 20 % cementu, oceli a dřeva, často prodávaných na černém trhu či použitých na soukromé stavby. Dalším zdrojem obohacování byly pohonné hmoty, když řidiči a velitelé vykazovali fiktivní jízdy a přebytečný benzín či naftu prodávali v tisících litrů civilním podnikům. Nekontrolované byly i vojenské sklady potravin, kde běžně mizely maso, cukr, alkohol či konzervy. Zatímco důstojníci obchodovali na černém trhu, vojáci si často stěžovali na nedostatek jídla. Korupce pronikla i do branné povinnosti. Rodiny bohatších rekrutů platily úředníkům i důstojníkům několik tisíc rublů, aby jejich synové dostali tzv. „měkkou službu“ v kanceláři nebo blízko domova, případně se službě vyhnuli zcela. Inspekce z roku 1976 odhalila jen na území Běloruska ztráty materiálu za více než 50 milionů rublů, ale skutečný rozsah byl násobně vyšší. Výsledkem bylo nejen plýtvání a ztráty v hodnotě procent HDP, ale také oslabení bojové připravenosti a prohlubování cynismu mezi vojáky.
Obchodní síť a černý trh
Oficiální sovětský obchodní systém trpěl nedostatkem kvalitního zboží. To otevřelo prostor pro černý trh, který byl paradoxně často řízen právě těmi, kdo měli zajišťovat regulérní distribuci. Manažeři obchodních domů, skladů a restaurací systematicky odkláněli zboží jako maso, alkohol, elektroniku či oděvy – a prodávali je tzv. pod pultem. V některých oblastech tvořil černý prodej až 30 % skutečného obratu. V 70. letech začal černý či stínový trh fakticky vytlačovat státní, v podstatě přídělový systém. Nedostatkové zboží zůstávalo ve skladech, odkud se za trojnásobné ceny rozprodávalo „vlastní klientele“. Ostatní lidé trávili nekonečné hodiny ve frontách prakticky na vše nezbytné. V jižních regionech SSSR a mnoha velkoobchodních skladech shnila třetina až polovina ovoce a zeleniny, zato v obchodech s výjimkou Moskvy se toto zboží objevovalo jen zřídka a obvykle už zčásti poškozené. Úplatky a dary za přednostní obsluhu se staly každodenní rutinou. Speciální kapitolu tvořil dovoz ze zahraničí. Do SSSR proudilo omezené množství západního zboží, které se mělo dostat do obchodů pro širokou veřejnost. Ve skutečnosti jej často zabavily orgány nomenklatury a rozdělovaly podle stranických seznamů.
Západní pozorovatelé se často ptali, proč obrovské skandály nevedly k zásadním čistkám. Odpověď spočívá v samotném Brežněvově stylu vládnutí. Jeho hlavní prioritou byl klid a loajalita. Funkcionář, který dodával do Moskvy „správná čísla“ a zachovával v regionu pořádek, měl téměř neomezenou volnost. Rozsah korupce byl obrovský. Podle pozdějších odhadů činily hospodářské ztráty ze zpronevěr, podvodů a černého trhu 5–10 % HDP SSSR. Ještě závažnější byl však rozklad důvěry. Běžní občané věděli, že bez známostí či úplatku nelze získat byt, automobil ani lepší zdravotní péči. Za krátké vlády Andropova došlo k odsouzení řady vysokých funkcionářů či členů Brežněvovy rodiny (dcera Galina, zeť Jurij Čurbanov) a dokonce bylo vyneseno několik trestů smrti. Dalších potencionálních případů ale bylo odhaleno přes 100 tisíc a dotáhnout všechny tyto viníky až k soudnímu řízení nebylo nakonec fyzicky možné. Když se Gorbačov v polovině 80. let pokusil korupci potlačit, narazil na neproniknutelnou síť zájmů. Odhalení bavlněné aféry či kauz na Kavkaze jen ukázalo, že systém je prolezlý hnilobou odshora dolů. Korupční skandály Brežněvovy éry tak patří k důležitým faktorům, které podkopaly autoritu státu a přispěly k rozpadu SSSR o necelou dekádu později.
Prameny:
LITERA, Bohuslav. Od Stalina ke Gorbačovovi. Mezinárodní postavení a politika komunistické supervelmoci 1945-1991, Dokořán 2019
SCHATTENBERG, Susanne. Brezhnev. The Making of A Statesman, Bloomsbury Academic 2023
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
