Článek
Živnou půdou pro korupci v Sovětském svazu byl stále se zvyšující počet úředníků v zemi. Zatímco carské Rusko jich mělo v roce 1913 1,6 na 1000 obyvatel, v roce 1922 jich bylo 5,2, v roce 1928 6,9, v roce 1940 9,5 a v roce 1950 již 10,2. Pro socialistické zřízení bylo charakteristické, že v mocenských strukturách byla loajálnost vůči vládnoucímu režimu nadřazená nad vzděláním a znalostmi. Stranický průkaz a správné „politické smýšlení“ tak leckdy stály nad skutečnou odbornou způsobilostí. V kariérním žebříčku tak často stoupali nevzdělaní a málo schopní lidé, kteří byli ochotni provést pro blaho stranické věci jakékoli kroky. Protekcionismus a klientelismus se ve státní správě staly naprosto běžnými jevy. Korupce se projevovala v justici a bezpečnostních složkách, obchodu s nedostatkovým zbožím, ale i ve falešných obviněních v honbě za osobními zisky. V letech 1924 až 1953 bylo úplatkářství v Sovětském svazu vnímáno jako kontrarevoluční činnost, sabotáž a rozkrádání socialistického majetku, za něž hrozily tresty smrti, dlouholeté pobyty v pracovních táborech, konfiskace majetku a případně veřejná dehonestace. Boj proti korupci se však více deklaroval než byl ve skutečnosti prováděn. Sovětští a straničtí představitelé stanuli před soudem na základě obvinění pouze tehdy, když se jejich případy objevily v tisku nebo v důsledku protikorupčních kampaní s politickými oponenty. Vysoce postavení funkcionáři se často vyhýbali trestům, protože si výměnou za bezmeznou loajalitu dokázali obstarat konexe u nejvyššího vedení v Kremlu včetně samotného Stalina.
Během 20. let propukla po celé zemi těžká hospodářská krize, při níž došlo vinou centrálně řízené ekonomiky k problémům s distribucí potravin a dalšího potřebného zboží. V důsledku toho se rozšířil černý trh s mnoha druhy komodit, které za úplatky prodávali oblastní vojenští velitelé a funkcionáři. K tomu se přidali mnozí rolníci, kteří odmítali prodávat za nízké státní ceny, a tak svou úrodu raději směnili nebo nelegálně zpeněžili. Úplatkářství hrálo důležitou roli také při katastrofickém hladomoru na Ukrajině, známém jako holodomor, a dalších částech země mezi dubnem 1932 a listopadem 1933, na němž se mnoho lidí snažilo vydělat. Příděly potravin se tak dostávaly k bohatým občanům často z řad prominentního obyvatelstva na úkor chudých, kteří umírali hladověním. Někteří obchodníci vydělávali na zoufalství lidí tím, že prodávali hnijící obilí, piliny místo mouky nebo maso z mrtvých zvířat. Potraviny, které mohly zachránit miliony životů, byly rozkradeny, přesměrovány nebo prodány. NKVD brutálně potírala černý trh, ale často pouze tam, kde to bylo politicky výhodné. Vytvořila se extrémní nerovnost – zatímco stranická elita měla dostatek jídla, běžní rolníci umírali hlady. Režim mezitím popíral existenci hladomoru a místo pomoci zesílil represe, což ještě více zhoršilo situaci. V letech 1936 až 1938 se dále korupce stala záminkou k masovým vykonstruovaným obviněním v rámci Stalinových Velkých čistek. Na popravišti tak například skončili lidový komisař financí Grigorij Grinko nebo maršál Rudé armády Michail Tuchačevskij, kteří byli odsouzeni mj. za škody v hospodářství, avšak ve skutečnosti se stali oběťmi politických procesů.
Jeden z nejznámějších případů korupce té doby se udál ve druhé světové válce a je spojen s maršálem Grigorijem Kulikem, který je považován za jednoho z nejhorších sovětských polních velitelů a symbol vojenské neschopnosti. Se Stalinem se osobně znal již z obrany Caricynu (pozdějšího Stalingradu) během ruské občanské války a od té doby jeho kariéra strmě stoupala. Během bojů na východní frontě se naplno projevila jeho nekompetentnost velet a zbabělost. Mezi vojáky byl značně neoblíben i za výstřední způsob života přímo na frontě spojený s pitkami, zpronevěrou statisíců rublů ze státních fondů, hromadění kořisti pro osobní prospěch a rozkladu velitelského sboru. Dokonce se i prokázalo, že své vojáky využíval na stavbu honosných sídel, která neodpovídala jeho postavení. Stalin nad Kulikem dlouho držel ochrannou ruku, ale nakonec byl v roce 1942 odvolán z vysokých funkcí a degradován o čtyři hodnosti na generálmajora. V roce 1943 se však Kulik dočkal povýšení a dalšího neúspěšného velení u Bělgorodu, přičemž pokračoval v nezákonném obohacování, než došlo k jeho odklizení na zástupce šéfa Hlavního ředitelství pro formování a personální obsazení Rudé armády. V létě 1946 Kulikova hvězda pohasla, když byl propuštěn z armády. V lednu 1947 došlo k jeho zatčení a v následném vykonstruovaném procesu (za údajné spiknutí proti Stalinovi) byl odsouzen k trestu smrti.
Grigorij Kulik je považován za nejhoršího sovětského velitele během druhé světové války
Navzdory státním proklamacím probíhal boj proti úplatkářství jen vlažně, protože v rámci korupčních kauz byla přivedena k trestní odpovědnosti jen přibližně polovina zatčených. Reakce vlády na stížnosti běžných občanů se spíše omezila jen na napomenutí konkrétních osob. Když v roce 1948 ministerstvo státní kontroly odhalilo rozsáhlé případy nezákonných obohacení vůdců Ázerbájdžánu, Stalin tamního prvního tajemníka Ústředního výboru M. J. Bagirova jen lehce pokáral. Později sovětský vůdce u rezortu výrazně omezil jeho pravomoce, čímž tak korupci vědomě napomáhal. Braní úplatků se běžně objevovalo v soudnictví, když se za peníze zmírňovaly tresty a propouštěli zločinci na svobodu. V roce 1948 došlo k odvolání předsedy Nejvyššího soudu SSSR Ivana Goljakova a jeho zástupce Vasilije Ulricha za „případy zneužití úřadu“, ale oběma se rychle našly jiné lukrativní pozice. Mnoho slibných příležitostí nezákonně se obohatit přinesla také konfiskační měnová reforma v roce 1947. Řada vrcholných funkcionářů NKVD rychle zbohatla poskytnutím informací o chystané výměně starých bankovek za nové, přičemž za to byli většinou potrestáni jen důtkami. Během vyšetřování Lavrentije Beriji v roce 1953 vyšlo najevo, že aby se vyhnul přecenění peněz, nařídil těsně před uskutečněním reformy svému asistentovi, aby tajně umístil více než 40 tisíc rublů do různých spořitelen. Pro zajímavost dělník v hutním průmyslu tehdy měsíčně vydělával 950 rublů a elektrikář 450 rublů. Korupce v Sovětském svazu byla všudypřítomná a i když za ni hrozily vysoké tresty, u loajálních straníků a vysokých funkcionářů se nad ní tiše zavíraly oči. Oproti tehdejšímu Západu byla na první pohled méně viditelná, ale zato systémová, a absencí řady mechanismů se s ní dalo hůře bojovat.
Prameny:
MALIA, Martin. Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991, Argo 2004
PERSAK, Krzysztof, KAMIŃSKI, Łukasz, ŽÁČEK, Pavel, BLAŽEK, Petr. Čekisté. Orgány státní bezpečnosti v evropských zemích sovětského bloku 1944-1989, Academia 2019
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl I, II, Argo 2014
