Zahraniční dobrovolníci, kteří chtěli bránit Československo proti Německu v roce 1938

V pravděpodobném scénáři konfliktu mezi Německem a Československem by se Praha dostala do mezinárodní izolace a musela bojovat zcela osamoceně. Váhající Francie, podporovaná Velkou Británií, se svého středoevropského spojence nakonec zřekla. Sovětský svaz, hrající vlastní zákulisní hru, tím pádem nebyl povinen zasáhnout. Zbývala morální podpora ze strany malodohodových spojenců Rumunska a Jugoslávie (tehdy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), které by zasáhly pouze proti útočícímu Maďarsku, což v případě zdrženlivé vlády v Bělehradu bylo značně diskutabilní. Mnoha lidem v zahraničí však nebyl osud Československa lhostejný, a proto se už dříve začala rodit myšlenka jejich přímé vojenské účasti.

Předchozí části:

Poprvé se tato otázka nastínila po 21. květnu 1938, když v Evropě vypukla tzv. květnová krize. Po varovných zprávách zpravodajců o rozmisťování několika německých armád podél československých hranic se vláda v Praze rozhodla provést mimořádná vojenská opatření, která vešla do povědomí jako květnová částečná mobilizace. Ve světle hrozícího válečného konfliktu projevili zájem o službu v čs. armádě první zahraniční dobrovolníci. Černínský palác v čele s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou byl vyslancem v Bělehradě Jaroslavem Lípou informován, že se na obranu ČSR přihlásilo na 2300 Jihoslovanů z řad studentů, inteligence, Sokolstva a válečných veteránů. Dle zpráv si sami opatřili zbraně a na budoucí bojiště byli připraveni se dopravit na vlastní náklady. Podobné zprávy přicházely do Prahy také z Rumunska a Bulharska. Květnové události se nakonec podařilo diplomaticky urovnat, ale mračna války se nad Evropu snesla opět v září.

V červenci 1938 Vojenská kancelář prezidenta republiky, v jejímž čele stál coby přednosta divizní generál Silvestr Bláha, dotázala Hlavní štáb, jaké kroky byly podniknuty ve věci přijímání zahraničních dobrovolníků v možném budoucím konfliktu s Německem. V odpovědi stálo, že byly zahájeny přípravy k počátečnímu příjmu alespoň 3000 osob. Postupně došlo k rozhodnutí, že tito muži budou zařazeni mimo pravidelné svazky čs. armády a má jim velet tuzemský generál ve výslužbě. K soustředění a výcviku se určily tábory v Humenném na východním Slovensku a v Rachově na východě Podkarpatské Rusi. Nově vytvořeným plukům a praporům měli velet čs. důstojníci a menším jednotkám jako roty a čety zase důstojníci z řad dobrovolníků. 25. září, tedy dva dny po vyhlášení mobilizace, došlo k rozhodnutí, že u velitelství VI. sborové oblasti v Košicích bude zřízeno Velitelství cizích dobrovolníků. Do jeho čela byl 27. září jmenován brigádní generál ve výslužbě Miloslav Bárta (narozen 1876 a penzionován 1. ledna 1931) spolu s náčelníkem štábu podplukovníkem pěchoty Ladislavem Preiningerem, dosavadním zástupcem velitele pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Přijímací řízení cizích státních příslušníků mělo probíhat značně liberálně, což například znamenalo, že svolení prezidenta republiky by ministerstvo národní obrany (MNO) zajistilo až dodatečně.

Vlny zahraničních dobrovolníků se začaly hlásit čs. úřadům ještě před mobilizací 23. září a opět se tak dělo především v Jugoslávii. Tamní vláda Milana Stojadinoviće se stále více dostávala do německé sféry vlivu a vůči Praze vystupovala stále více chladněji, čímž se Malá dohoda dostávala do stádia klinické smrti. O poznání jiný přístup však panoval mezi veřejným míněním, především mezi Srby. Vyslanec v Bělehradě Lípa spolu s vojenským atašé podplukovníkem Knížkem od 20. září několikrát telegrafovali o zájmu tisíců tamních občanů, kteří se chtěli přes Rumunsko dostat k čs. armádě. Nabídky o službu přicházely i od důstojníků v aktivní službě, včetně několika generálů (např. Petar Živković), ale Bělehrad tyto žádosti smetl ze stolu. Případný průchod tisíců mužů mohla zkomplikovat vízová povinnost mezi Jugoslávii a Rumunskem, která se měla dodatečně projednávat. Nejrychlejší možná cesta přes Maďarsko byla totiž vyloučena z důvodu otevřeného nepřátelství Budapešti vůči Československu. Hlavní štáb v Praze 27. září vzkázal vojenským přidělencům v Bělehradě, Bukurešti a Sofii, aby oznámili alespoň přibližný počet dobrovolníků.

Podle zpráv čs. zastupitelských úřadů v zahraničí se měly hlásit na obranu země desetitisíce Jugoslávců, tisíce Američanů a nižší počty Rumunů, Francouzů, Britů, Bulharů, Poláků, Belgičanů a občanů Pobaltí. Jejich motivace se lišily, některé spojovaly s Československem rodinné a přátelské vazby, jiné vedla nenávist k nacismu nebo touha po dobrodružství. Kolik z nich by bývalo skutečně dorazilo a bylo odvedeno zůstává nezodpovězeno. Komplikaci by představoval samotný přesun, protože republika byla téměř celá obklopena nepřátelskými zeměmi. Zbývala tak nepříliš dlouhá hranice se spojeneckým Rumunskem, kudy pomoc mohla proudit. Pro srovnání lze uvést, že během sovětsko-finské války na přelomu let 1939 a 1940 přišlo do Finska přibližně 11 500 zahraničních dobrovolníků, převážně z okolních skandinávských zemí. Další tisíce mužů to však nestihly, protože mezitím válka skončila. To by se zcela jistě stalo i v případě obrany Československa, která by pravděpodobně trvala kratší dobu než tři a půl měsíce jako se to podařilo Finsku.

Pomoci zahraničních dobrovolníků nakonec nebylo využito, protože k válce s Německem nedošlo. Po konferenci v Mnichově se situace zásadně změnila a Hlavní štáb čs. armády proto 3. října 1938 zrušil výnos z 25. září, jenž se týkal organizace cizích dobrovolníků. Všichni přihlášení měli být propuštěni a výcvikové tábory v Humenném a Rachově byly určeny k likvidaci. Generál Bárta byl vrácen do výslužby a podplukovník Preininger (v říjnu 1941 Němci popraven) i celý instrukční personál se měli vrátit ke svým mateřským jednotkám. Následujícího dne, 4. října, zrušilo MNO i svůj vlastní výnos z 28. září. Propuštěným dobrovolníkům se na jejich žádost vystavovalo potvrzení, že byli oficiálně zaregistrováni v čs. armádě. Dosud se nepodařilo zjistit konkrétní údaje o počtu ani o jménech zahraničních dobrovolníků. Pokud takové záznamy kdy existovaly, byly s největší pravděpodobností zničeny, aby nepadly do rukou Němců. Otázka, kolik osob skutečně dorazilo či zamýšlelo přijít na pomoc, tak zůstává dodnes bez odpovědi. Z vojenského hlediska by šlo pravděpodobně jen o symbolickou pomoc, která by však mohla dočasně posílit morálku obránců a posloužit jako účinný nástroj propagandy.

Prameny:

ADAMEC, Miroslav. Diplomatické pozadí tzv. květnové krize v roce 1938. In: Historický obzor, roč. 28, č. 5/6 (2017)

FETKA, Josef. Československá válečná armáda 1918-1939, Naše vojsko 2015

MAJEWSKI, M. Piotr. Bojovat či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938, Conditio humana 2018

ŠRÁMEK, Pavel. Československá armáda v roce 1938. Když zemřít, tak čestně, Společnost přátel československého opevnění 1998

https://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/mobilizace/dobrovolnici-v-cs-armade-za-mobilizace-v-zari-1938.htm