Možnost vojenského puče proti prezidentu Benešovi v říjnu 1938

První vlna nespokojenosti mezi čelními armádními důstojníky a některými politickými představiteli s konáním Hradu a pražské vlády nastala po přijetí britsko-francouzských požadavků 21. září 1938. Tu noc zaplnily Prahu desetitisíce rozhořčených demonstrantů, z nichž se části podařilo téměř proniknout do prostor Pražského hradu, kde pobývala hlava státu. Když tajemník Prokop Drtina marně žádal policejní nebo vojenské posily, spojil se telefonicky i s náčelníkem Hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím, který však o věc nejevil větší zájem. Za tím snad stála zvětšující se generálova nedůvěra v prezidenta, protože v předchozích dnech přes něj několikrát neprosadil mobilizaci armády. Rozlícený dav se tehdy podařilo uklidnit až improvizovaným projevem gen. Jana Syrového, který se 23. září stal předsedou nové úřednické vlády. Následné vyhlášení mobilizace vneslo do velké části společnosti řád a klid.

Oznámení výsledku konference v Mnichově a přijetí jejích tvrdých podmínek přineslo obrovský šok napříč armádou i v celé společnosti. Vedle samotného gen. Krejčího proti kapitulaci nahlas volali tři polní velitelé ze čtyř postavených armád - Sergej Vojcechovský, Lev Prchala a Vojtěch B. Luža. K dramatické výměně názorů mezi prezidentem a vojáky došlo hned 29. září na Hradě. Beneš později zaznamenal: „Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. (…) Generálové ode mne odcházeli nespokojení, zatrpklí a v zoufalé náladě.“ Z politické reprezentace se myšlenky stejným směrem ubíraly především mezi poslanci nedávno vzniklého Výboru na obranu republiky v čele s předsedou Ladislavem Rašínem i některými dalšími osobnostmi.

1. říjen

Velitel I. armády gen. Vojcechovský obdržel zprávu svého podřízeného gen. Jana Šípka o znepokojivém incidentu v pěším pluku 205 v Sedlčanech. Tamní velitel pplk. Metoděj Pleský se totiž odmítl smířit s odevzdáním čs. pohraničí Německu bez boje a rozhodl se jednat. Nechal si svolat důstojníky a oznámil jim svůj záměr táhnout na Prahu, svrhnout politické vedení země a zachránit to, co se ještě dá. Pleský se přesunul do hlavního města, aby přes spojku kontaktoval možného důležitého spojence legionářského generála Radolu Gajdu, což se ale nepodařilo. Zástupce velitele sedlčanského pluku mjr. Jelínek činnost svého nadřízeného nahlásil příslušným orgánům a z celé akce sešlo dříve než vůbec začala. Následovalo vyšetřování Ministerstva národní obrany, ale za několik týdnů byl celý případ zameten pod koberec.

2. říjen

V bytě pražského primátora a ministra bez portfeje Petra Zenkla, velkého odpůrce kapitulace, se uskutečnila schůzka opozičně smýšlejících politiků s některými vysokými důstojníky. Jednání se mj. zúčastnili poslanci za Národní sjednocení Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma, národní socialisté Josef Patejdl a Ferdinand Richter, nestraník Hubert Masařík a komunisté Klement Gottwald a Václav Kopecký. Vojsko zastupoval gen. Prchala a další horlivý zastánce obrany státu plk. Emanuel Moravec. Dle několika svědectví nejradikálněji vystupoval Prchala, který dokonce žádal Beneše zastřelit. O násilnou smrt prezidenta údajně stál i zahraničněpolitický komentátor Lidových novin Hubert Ripka, donedávna loajální spojenec hradní politiky. Schůze, nazývaná někdy jako „Zenklův puč“, se protáhla do noci, aniž by přinesla zásadní výsledek. Během dne se z primátorova bytu vypravil na Hrad jako neoficiální mluvčí Moravec, ale dialog s prezidentem nesplnil jeho očekávání. Sám Beneš se o této rozmluvě ve svých pamětech nezmiňuje.

3. říjen

Část účastníků jednání v Zenklově bytě (Ripka, Patejdl, Richter) vyhledala gen. Krejčího a vyzvala jej, aby ve státě převzal moc a ujal se nové vlády místo gen. Syrového a na klíčová místa dosadil vojáky. Krejčí nabyl přesvědčení, že je vše domluveno a navštívil parlament, kde vystoupil na schůzi politických ministrů. V projevu z jeho úst mj. zaznělo: „Nová vláda byl podfuk. V politické strany se nevěří. (…) Mám celou armádu v rukách, mohl bych dělat, co chci. Prosím o utvoření nové vlády, bez politických stran, bez parlamentu.“ Náčelník Hlavního štábu doporučil i několik osobností na vládní posty z řad generálů a pravicových politiků, ale nesetkal se s pochopením, a tak místo bez protestu opustil. Prameny se shodují v tom, že pomyslným jazýčkem na vahách bylo slovo lidoveckého předsedy Jana Šrámka, ovšem ten převrat nepodpořil.

4. říjen

O poslední pokus o zvrat se pokusil Prchala, když spolu s Moravcem svolali do Jihlavy vybrané důstojníky, včetně velitelů dvou elitních rychlých divizí disponujících tanky a motorizovanou pěchotou. Na poradě bylo domluveno, že gen. Sergej Ingr převezme dvě motorizované brigády a s nimi zamíří do hlavního města. Jemu podřízený gen. František Vávra měl např. obsadit klíčová místa východní Prahy svými 2500 muži na nákladních automobilech za pomoci 49 tanků a 12 kanonů. Po příjezdu do Prahy však Ingr zjistil, že protibenešovská opozice postrádá organizaci a je již rezignovaná. Navštívil tedy Krejčího, který však pod dojmem odmítnutí v parlamentu předchozí den vyloučil další spolupráci a naopak varoval před jakýmkoli pokusy o převzetí moci. Nutno podotknout, že Němci už čtvrtým dnem obsazovali pohraničí a čs. armáda již opustila část opevnění.

Proti vojenskému převratu s cílem odmítnout mnichovský diktát a bránit se přesile sousedů v izolované válce stálo mnoho faktorů. Především chyběla vůdčí osobnost, která by rychle nahradila autoritu prezidenta Beneše, a za níž by stála veřejnost. Gen. Syrový takovou postavou mohl být, ale cestou vzpoury se neodhodlal a navíc dle mnohých svědectví vykazoval jistou bezradnost. Čs. armáda se dvě dekády budovala na demokratických základech a její velitelé byli zvyklí se podřizovat politickým rozhodnutím. Navíc nebylo zcela jasné, jak by na vojenský převrat reagovala veřejnost. Problém představovalo rovněž postupné obsazování čs. pohraničí wehrmachtem, čímž se dále komplikovala potencionální obrana republiky. Příchodem Němců navíc proudily do vnitrozemí tisíce uprchlíků, kteří by zhoršili už tak neúnosný stav země. 5. října podal prezident Beneš na nátlak Němců rezignaci na svůj úřad. První československá republika už byla minulostí.

Prameny:

BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny

DRTINA, Prokop. Československo. Můj osud I

KREJČÍ, Ludvík. Já se generálem nenarodil. Z písemností hlavního velitele čs. armády nejen o roce 1938

MASAŘÍK, Hubert. V proměnách Evropy. Paměti československého diplomata

ŠRÁMEK, Pavel. Odhodlání versus loajalita. Názory a postoje velení československé armády v roce 1938. In: Soudobé dějiny