Článek
Švédsko
Vzhledem ke geografické poloze mířilo nejvíce zahraničních dobrovolníků na pomoc Finům ze sousedního Švédska. Království postupně odmítlo tři formální žádosti Helsinek o přímou vojenskou pomoc, ale dovolilo odeslat poměrně vysoké množství vojenského materiálu a nebránilo případným zájemcům sloužit ve finské armádě. Celkem se přihlásilo do boje proti Sovětům na 15 000 mužů, z nichž 10 000 bylo přijato na výcvik. Do konce zimní války finské úřady evidovaly ve zbrani na 8300 Švédů, kteří tak zahrnovali většinu dobrovolníků z ciziny. V tomto ohledu tak lze Švédsko přirovnat k Francouzům, kteří představovali největší podíl v rámci mezinárodních brigád v nedávné občanské válce ve Španělsku. Odvedenci byli organizováni ve Švédském dobrovolnickém praporu (Svenska frivilligkåren), který zahrnoval i 725 Norů a 600 Dánů. V čele jednotky stanul veterán občanské války ve Finsku švédský generál ve výslužbě Ernst Linder. Zbraně a vybavení se díky veřejným sbírkám nakoupily ze švédské armády.
První dobrovolníci ze Švédska se ve Finsku objevili v prosinci 1939. Většina mužů však neměla vojenské zkušenosti a schopnost pohybovat se na lyžích byla překvapivě mnohem nižší než u Finů, a tak na začátku roku 1940 proběhl intenzivní výcvik. Na frontu se Švédové dostali až na konci února, a to do konce války zbývaly už pouhé dva týdny. K nasazení došlo na několika místech na severu v Laponsku, kde Švédové vázali početnější jednotky Rudé armády, přičemž mohlo dojít k odeslání místních finských sil do ohniska bojů na Karelské šíji. Zároveň Linderovi muži zodpovídali za dovoz životně důležitého vojenského materiálu ze Švédska. Celkem dobrovolnický prapor zaznamenal ztráty 33 padlých a 50 zraněných mužů a kolem 150 případů omrzlin. Pozemní protivzdušná obrana sestřelila sedm a poškodila osm sovětských letadel. Významnou pomoc představovala letecká dobrovolnická jednotka F 19 (Flygflottilj 19) aktivní od poloviny ledna. Zahrnovala stíhací (12 ks Gloster Gladiator) a bombardovací (4 ks Hawker Hart) peruť spolu s několika stroji určenými pro kurýrní a spojovací účely. Jednotka představující jednu třetinu švédského vojenského letectva si připsala 10 sestřelených letadel jistě a dva pravděpodobně, zničení čtyř na zemi a úspěšně překazila kolem třiceti náletů nepřátelských bombardérů. Během 62 dnů dlouhé operační služby ztratila F 19 šest strojů, z toho dva při leteckých soubojích. Ačkoli došlo 13. března 1940 k ukončení bojů, Finové si v obavách z nedodržení podmínek ze strany Moskvy raději ponechali Švédy ve zbrani další měsíc.
Norsko
Vedle Švédska zneklidnila sovětská agrese vůči Finsku i sousední Norsko. Norská vláda z obav o narušení své neutrality zakázala členům svých ozbrojených sil bojovat v zahraničí. Veřejné mínění však jednoznačně stálo na straně Helsinek, což se projevilo uspořádáním řady finančních sbírek, které zaplatily nákup vojenského materiálu včetně šesti cvičných letounů. Celkem se o službu ve finské armádě přihlásilo 725 mužů, včetně pozdějších hrdinů norského odboje Maxe Manuse či Leifa Larsena. Do konce zimní války se 125 Norů dostalo na poměrně klidný úsek fronty poblíž hraniční obce Salla. Kromě vojenských dobrovolníků vyjelo z Norska 30 lékařů a 40 sester pomáhat finskému zdravotnickému systému v rámci Norské lidové pomoci.
Maďarsko
Jedny z největších sympatií s napadenou zemí přicházely rovněž z Maďarska, které s Finskem spojovaly protisovětské postoje vládnoucích elit i vzdáleně příbuzný jazyk. Předseda vlády hrabě Pál Teleki se tajně pokoušel zorganizovat dobrovolnickou cizineckou legii už na začátku září 1939 na pomoc napadeným Polákům. Úspěšnější iniciativa byla o tři měsíce později po vypuknutí zimní války. Úřady nábor zahájily 16. prosince a dohromady evidovaly na 25 000 dobrovolníků. Náročným výběrovým procesem se určilo 350 svobodných mužů, kteří za sebou měli povinnou vojenskou službu, byli trestně bezúhonní a nesympatizovali s komunismem. Do čela jednotky o síle 346 mužů se postavil poručík Imre Kémeri Nagy. Ve světle paktu Molotov-Ribbentrop Německo odmítlo jakýkoli transport vojenských posil či zbraní přes své území, tudíž maďarské dobrovolníky čekala spletitá cesta přes Jugoslávii, Itálii, Francii, Velkou Británii, Norsko a Švédsko. Po příjezdu do Finska se muži ubytovali ve výcvikovém středisku mezinárodních dobrovolníků (budoucí jednotka Osasto Sisu) u města Lapua, kde absolvovali další výcvik, ale dříve než mohli zasáhnout do bojů, válka skončila. Na konci března Lapuu navštívil finský maršál Carl Gustav Mannerheim, který se setkal i s maďarským praporem a jeho velitele Nagye povýšil na kapitána. Od dubna do května následně Maďaři sloužili v Karélii na nové státní hranici u města Lappeenranta než došlo k jejich návratu domů. Tentokrát proběhl tranzit přes Německo pod dohledem vojáků Wehrmachtu.
Finský maršál Carl Gustav Emil Mannerheim
Další země
Podle oficiálních statistik se do 13. března 1940 do finské armády zapsalo celkem 11 660 dobrovolníků ze zahraničí. 22. ledna podepsal Mannerheim výnos, že přijati mají být téměř všichni muži schopní vojenské služby s výjimkou uprchlých Rusů nebo Židů. Zájem nebyl ani o Němce sympatizující s nacistickým režimem. Vedle výše zmíněných národností se přihlásilo na tisíc Dánů, z nichž však do konfliktu přímo zasáhlo pouze několik pilotů v rámci finského letectva. Další početnou skupinu představovalo 370 amerických Finů, kteří prožili krvavý křest poslední den války. Na straně Finů rovněž sloužilo na 350 mužů z oblasti Karélie a Ingerie pod kontrolou Sovětského svazu, kteří následně vytvořili Partyzánský prapor 5. Dále se podařilo zaregistrovat stovce Estonců, padesáti Belgičanům a menšího množství Němců, Nizozemců, Britů, Italů, Poláků, Švýcarů, Lotyšů či Lucemburčanů. Mannerheim ve svých válečných pamětech zmínil celkem 26 cizích národností. Problém však představovalo to, že než se naplno rozjel mechanismus náborů dobrovolníků po řadě míst světa, válka skončila. Například Britů se stihlo přihlásit pouhých 13, ačkoli v březnu vyslovilo zájem o službu na 8500 mužů, z nichž se podařilo dostat do Finska 227. Mezi nimi se nacházel i tehdy sedmnáctiletý Christopher Lee, který se později stal přední hereckou hvězdou v Hollywoodu. Britskému kontingentu měl velet plukovník Kermit Roosevelt, syn amerického prezidenta Theodora Roosevelta. Zájemci o vstup do finské armády se hlásili i z Austrálie, Jižní Afriky nebo Argentiny, ale napadená země postrádala více času. Vysoký zájem přicházel i ze strany Italů, ale 5000 mužům vůbec nebylo umožněno vycestovat.
Méně početnější a mnohem hůře vyzbrojenější Finové dokázali Rudé armádě zasadit drtivé ztráty. Obráncům však postupně docházela munice a protivník nasadil další a další útočné síly a poučil se z předchozích neúspěchů. Britsko-francouzský plán vylodit 135 tisíc mužů v norském Narviku a přesunout tyto síly do Finska zase narazil na nesouhlas vlád v Oslu a Stockholmu. Maršál Mannerheim k přínosu cizinců později napsal: „Celkový počet zahraničních dobrovolníků, kteří přicestovali do Finska, se vyšplhal na 11 500 mužů; pokud bychom dokázali takovéto množství vyzbrojit ke službě na frontě, byl by to cenný doplněk našich ubývajících záloh. I tak měla švédsko-norská jednotka významný přínos a přítomnost zahraničních dobrovolníků pozvedala náladu v našem osamělém boji.“
Prameny:
ENGLE, Eloise, PAANANEN, Lauri. Zimní válka. Sovětský útok na Finsko 1939-1940
KLIMENT, Charles K., BERNÁD, Dénes. Maďarská armáda 1919-1945
MANNERHEIM, Carl Gustav Emil. Paměti finského maršála
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/zimni-valka-dobrovolnicka-letecka-jednotka-f-19.A220322_123054_vojenstvi_erp
