Článek
K podpisu spojenecké smlouvy mezi ČSR a Sovětským svazem došlo 16. května 1935. V době narůstající moci Německa pakt navazoval na nedávno uzavřené spojenectví Paříže s Moskvou v rámci politiky kolektivní bezpečnosti. Praha si prosadila podmínku, aby byla pomoc Sovětů vázaná zásahem Francouzů, čímž chtěla vyloučit její zatažení do eventuálních konfliktů na Dálném východě.
Podobně jako v případě Francouzů i se Sověty se snažila čs. armáda o pevnější vazbu a spolupráci, ale scházel větší zájem na druhé straně. Do podzimu 1938 nedošlo k žádnému setkání generálních štábů ani k vytvoření jakékoli společné strategie pro případ eventuálního německého útoku. Zůstalo pouze u několika návštěv delegací vrcholných armádních činitelů a otevření ústředny společné vojenské zpravodajské služby v Praze v roce 1936. O to větší se však rozvinula vzájemná vojensko-technická spolupráce. Sověti jevili velký zájem o tuzemský dělostřelecký materiál, především horský kanon, což vedlo v březnu 1937 k výměně licence za sovětský bombardovací letoun SB-2, kterých následně čs. strana koupila 61 ks (ve výzbroji jako B-71).
Pasivita Moskvy během květnové krize
Dne 21. května 1938 po zachycení zpravodajských informací, že Německo rozvinulo na společných hranicích několik svých armád, Praha provedla mimořádná vojenská opatření. Během dramatického víkendu se zdálo, že konflikt je na spadnutí, ale jak krize rychle přišla, tak zase odezněla. Během osudových dní, kdy Paříž s Londýnem stály diplomaticky za Prahou, hrál Sovětský svaz takřka nulovou roli. Moskva se s prezidentem Edvardem Benešem po celou dobu nepokusila spojit prostřednictvím jejího vyslance Alexandrovského, který se na Hradě objevil až 27. června. Komisař pro zahraniční věci Maxim Litvinov zase přijal čs. vyslance v Moskvě Fierlingera až poté, co vyšlo najevo, že se krize vyřeší pomocí diplomacie. Sovětský tisk o zhoršené situaci v Evropě téměř neinformoval.
Sovětský nezájem angažovat se ve středoevropském prostoru výmluvně popsal ve své zprávě do Berlína německý velvyslanec v SSSR Friedrich Werner von der Schulenburg: „Sovětská vláda stěží dovolí Rudé armádě, vytvořené na její vlastní obranu a k pokroku světové revoluce, jít na pomoc buržoaznímu státu. Sovětský svaz proto sleduje osvědčenou taktiku mobilizování jiných velmocí, zejména Francie, proti svým nepřátelům a živení těchto konfliktů, které vypuknou, jako např. ve Španělsku a Číně, dodávkami válečného materiálu a jejich rozšíření co nejvíce politickou agitací a intrikami všeho druhu.“
Pro hlavní štáb čs. armády představovala Rudá armáda v možné válce významného partnera, přestože více nadějí bylo vkládáno do Francie. Už 18. května Beneš projednával s Alexandrovským možné scénáře konfliktu. Kromě předpokladu francouzské pomoci padla i varianta, že se ji ČSR nedočká. V takovém případě plánoval Beneš následující: „Potom můžete být ujištěni, že se budeme přesto bít, budeme se probíjet na východ ke spojení s Rudou armádou. Učiníme vše k zachování armády anebo alespoň jejích částí, které se stanou nositeli československé nezávislosti. Budou se bít v řadách cizích armád a znovu se vrátí do vlasti jako vítězi. Když to bude nutné, Češi se pro záchranu své armády nebudou ohlížet na žádné cizí hranice a území. Případ Československa se musí stát případem celoevropským.“ Prezident ve svých úvahách se sovětskou pomocí počítal, avšak je otázka, do jaké míry myslela Moskva své sliby vážně.
Komplikovaná pomoc pozemní cestou
Nejzásadnější problém sovětské pomoci ČSR představoval fakt, že země neměly společnou hranici a stály mezi nimi Polsko a Rumunsko. Nebylo žádným překvapením, že Varšava možný průchod Rudé armády přes své území kategoricky odmítala a byla připravena se mu postavit svými vojsky. Poláci měli stále v živé paměti krvavou válku s bolševiky z let 1919-1921 i jiná příkoří z minulosti. Navíc poměr Polska k Československu v roce 1938 se dal sotva označit za přátelský. Francie se snažila v tomto směru na svého polského partnera diplomaticky působit, ale snahy vyšly do ztracena.
V případě malodohodového spojence Rumunska se otázka sovětského koridoru zdála být o něco nadějnější. Bukurešť se k průchodu rudoarmějců stavěla rezervovaně vzhledem k obávám ze ztráty severních oblastí království, ale určité náznaky příslibů do Prahy přesto přicházely. V roce 1937 začala přes polské protesty stavba strategické železnice směřující ze SSSR přes špatně dostupné a hornaté části Besarábie do města Satu Mare, končící na Podkarpatské Rusi. Místy jednokolejnou trať projektovali čs. technici a financována byla vládami v Paříži a v Praze. Termín dokončení se stanovil na rok 1940. ČSR Rumunsku na oplátku poskytla kompenzace formou zvýšených hospodářských dodávek včetně zbraní. Ovšem na jaře 1938 se stavba železnice zastavila, přičemž vyšly najevo korupce a zpronevěra velkého obnosu financí ze strany rumunských politiků a vrcholných činitelů armády. Po francouzském zásahu se práce opět rozjely, ale na podzim 1938 ještě zdaleka nebyly dokončené. Optimistický plán hlavního štábu v Praze předpokládal, že několik sovětských divizí mohlo účinně zasáhnout do války s Německem po čtyřech týdnech konfliktu, kdy by čs. armáda mohla být už na pokraji porážky. Rychlejší příchod rudoarmějců snad mohl nastat v případě zapojení Maďarska do války a následném obsazení a využití jeho železnic na severu země.
Otázka pozemního koridoru pro zásah Rudé armády ve prospěch ČSR se začal ukazovat jako obtížně proveditelný. Proběhlo několik neoficiálních konzultací se sovětskými diplomaty nebo generály, ale kromě obecných frází čs. strana často dostala ujištění, že „nějaká cesta se už najde“. Těžkosti potenciálního zásahu SSSR proti Německu si ve svých plánech uvědomoval i francouzský generální štáb spolu s britským. Čistky v Rudé armádě, moskevské politické procesy a nepříznivá vojenská situace v občanské válce ve Španělsku navíc Moskvu oslabily do takové míry, že se snížila její mocenská role v Evropě. V září 1938 měl SSSR na své západní hranici, především na hranicích s Polskem, v pohotovosti několik desítek divizí, ale je otázka, zda je plánoval použít. Velitel hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí později prohlásil: „O připravených divizích k zásahu, o nichž se po válce mluvilo, se nikdo nikdy nezmínil.“ Eventuální tranzit Rudé armády přes Polsko by nutně vedlo ke střetu s ním, přičemž by z obav ze šíření bolševismu možná nezůstaly stranou ani západní mocnosti. Mohl si SSSR dovolit v roce 1938 takový konflikt?
Těžkosti letecké pomoci
Přílet sovětských letadel do ČSR se jevila jako nejvíce reálná forma vojenské pomoci. Rozhodně se však nemohlo jednat o tak snadnou záležitost, jak vyplývalo z komunistických letáků z roku 1938, které tvrdily, že letounům stačí překonat vzdušnou vzdálenost mezi nejbližšími výběžky ČSR a SSSR v délce 160 km. Tato propaganda vůbec nebrala v úvahu fakt, že trasa vedla nad Polskem, které přelety zamítlo, a navíc opomněla faktickou vzdálenost mezi vhodnými letišti. Sovětské piloty tak mělo čekat 700 km letu nad Rumunskem s horami přesahujícími nadmořskou výšku 2000 metrů, nevlídným počasím a vysokou náročností na navigační schopnosti. Tuto dalekou trasu by tak bez mezipřistání mohly překonat pouze vícemotorové letouny. Především potřebné stíhací letectvo by tak bylo nuceno v Rumunsku doplnit palivo, avšak k tomu se žádné takové přípravy neuskutečnily. Sovětská jednání s Bukureští o průchodu a přeletu jejich vojsk doprovázela značná liknavost. 13. září se lidový komisař Litvinov ústně dohodl s rumunským ministrem zahraničí Comnenem, že země propustí 100 tisíc sovětských vojáků a umožní přelet neomezeného počtu letadel. Až do konce září však nedošlo k žádnému oficiálnímu podpisu obou stran v této věci.
Již 26. srpna sdělil čs. vyslanec v Moskvě Fierlinger Litvinovovi, že se na východě Slovenska dokončují letištní plochy pro příjem 450 sovětských letadel. Vyčleněný čs. štáb shromáždil i určité množství vysokooktanového paliva pro provoz sovětských strojů (čs. letectvo používalo lihobenzinovou směs), ale celkově ho bylo málo a musely by se přes Rumunsko převést jeho dostatečné zásoby spolu s odlišnou kulometnou municí, pumami i náhradními díly. Při optimistických vyhlídkách hlavní štáb uvažoval, že první sovětské letouny dosáhnou slovenských letišť do konce prvního týdne války. První nasazení v boji mohlo nastat 12. den a bombardovací akce 15. den konfliktu. Je však otázka, jak reálné to byly vyhlídky, protože komplikace a těžkosti převažovaly.
Na začátku září do Moskvy odletěla čs. vojenská mise pod velením velitele letectva gen. Jaroslava Fajfra k jednání o možné letecké pomoci. Sovětští generálové Šapošnikov, Loktionov a Šmuškevič žádnou konkrétní pomoc neslíbili, zato poukázali na malý počet a špatný stav letišť v ČSR. Ostatně to při nedávném jednání zmínila i francouzská strana. Je pravděpodobné, že oba spojence v tomto směru ovlivnila německá propaganda. Fajfr musel tyto zvěsti vyvrátit a zároveň poukázat na důležitost technických podmínek spolupráce. Bylo tedy ujednáno, že se do ČSR vypraví sovětská komise, která zjistí stav letišť a stanoví podmínky pomoci. V době probíhající čs. mobilizace delegace gen. Šmuškeviče skutečně přiletěla, prohlédla si několik letišť a přislíbila přílet 700 letadel. Není však jasné, zda mluvil sovětský generál ústy Kremlu nebo šlo o jeho osobní iniciativu. 30. září se na poradě politiků s vojáky v Praze zmínil gen. Husárek, že je dosud přislíbeno pouze 100 bombardérů. Dodnes tato záležitost vyvolává více otázek než odpovědí.
Kritické dny v září 1938
Marxistická historiografie a propaganda desetiletí úspěšně šířily narativ o pevném sovětském odhodlání poskytnout ČSR nezištnou pomoc a kritizovaly čs. buržoazní vládu, že nabízenou ruku z Moskvy odmítla a raději zvolila cestu kapitulace. Faktem je, že pomoc SSSR byla vázaná na francouzský zásah a otázka osamocené sovětské pomoci se řešila jen teoreticky a velmi okrajově. Tento scénář narážel na geografické, diplomatické a technické překážky. Sovětské velení v Kremlu se v této věci nikdy oficiálně nevyjádřilo. Zůstalo tak u několika slibů a vystoupení Litvinova a Alexandrovského, které sloužily spíše k propagandě. Je příznačné, že když 19. září Beneš položil Alexandrovskému otázku, jak se zachová Kreml, pokud Francie zůstane stranou, diplomat její znění značně poupravil. Do Moskvy tak na místo toho přišel dotaz, zda SSSR přijde ČSR na pomoc jako člen Společnosti národů na základě ustanovení článků 16 a 17. Mezinárodní organizace, k níž bylo vybízeno, však tou dobou zažívala stav agonie. Když se Beneš setkal se sovětským diplomatem dva dny po čs. mobilizaci 25. září, prezident ho zahltil řadou praktických otázek: Kolik tisíc výsadkářů poskytne Rudá armáda? S jakým technickým vybavením? Jaké technické prostředky budou mít k dispozici v momentě přímého střetu s Němci? Rozpačitý Alexandrovskij těžko hledal slova a Litvinovovi napsal: „Přiznávám, že jsem prožíval těžké chvíle. Nemohl jsem Benešovi říci nic a vůbec jsem mu na jeho ‚praktické otázky‘ nemohl dát odpověď.“ Naposledy se oba aktéři setkali 27. září. Po dlouhém rozhovoru si Alexandrovskij postěžoval, že se prezident snažil vtáhnout SSSR do „války proti západní Evropě, aby o osudu Československa nemusela rozhodovat mezinárodní konference, nýbrž celoevropská válka“. Toto tvrzení je v přímém rozporu s pozdějším tvrzením marxistických historiků, kteří tvrdili, že Beneš během krizových dní pouze hledal záminky ke kapitulaci. Jedinou účinnou sovětskou intervencí ve prospěch Prahy tak byla důrazná demarše z 23. září proti Polákům, kteří shromažďovali vojsko na hranicích s ČSR.
Po válce v září 1945 se Beneš svěřil Gottwaldovi, že Alexandrovského nikdy neměl v oblibě. V jiné rozmluvě se zase prezident s Fierlingerem shodli, že se sovětský diplomat během mnichovské krize příliš neukázal jako schopný a že to mohl být důvod, proč jej nechal Stalin v srpnu 1945 popravit. Do časů kritických dní září roku 1938 se Beneš vrátil ještě v roce 1947 v rozhovoru s kancléřem Smutným: „Pravda je, že ani Sověti nám nechtěli jít na pomoc. Jednali neupřímně, naše propaganda je v tom směru lživá. Alexandrovskému jsem dal tři otázky týkající se toho, jak nám Sovětský svaz pomůže, a opakoval jsem je. Nedal mi odpověď, nikdy mi nedal odpověď. To bylo rozhodující, proč jsem ustoupil.“ Tolik asi k ochotě Moskvy poskytnout izolovanému státu uprostřed Evropy pomoc stůj co stůj. Na konci září 1938 Stalin litoval, že ho nepřizvali na konferenci do Mnichova, čímž se dostal do izolace. Sotva však uběhlo 12 měsíců a nacistické Německo si spolu se svým sovětským spojencem dělily Polsko jako válečnou kořist.
Prameny:
DEJMEK, Jindřich (ed.). Dokumenty československé zahraniční politiky XX/II. Československá zahraniční politika v roce 1938. Svazek II (1. červenec – 5. říjen 1938)
KREJČÍ, Ludvík. Já se generálem nenarodil. Z písemností hlavního velitele čs. armády nejen o roce 1938
LUKEŠ, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu
ŠRÁMEK, Pavel. Československá armáda v roce 1938. Když zemřít, tak čestně
