Článek
Sexuální násilí bylo jedním z nejvýraznějších a nejtemnějších rysů chování Rudé armády na dobytých či osvobozených územích. V Německu docházelo ke znásilňování žen, včetně mladých děvčat a stařen, v masových rozměrech. Nespočet těchto zločinů často spojených s usmrcením se rovněž odehrál v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, Rumunsku a Československu. Po řadě intervencí zvenčí bylo stalinské vedení dokonce nucené sáhnout k tvrdým trestům. Viníci tak mohli být na místě činu ihned zastřeleni nebo později odesláni do pracovních táborů. V případě znásilnění „spojeneckých“ Polek nebo Češek hrozilo deset let, u Němek šlo o pět let. Většina těchto zločinů však zůstala nepotrestána, protože se na nich vedle prostých vojáků podíleli i důstojníci. Sovětské velení tyto zločiny často omlouvalo tím, že se jedná o činy jednotlivců z řad dezertérů.
Na území Československa se odhady žen znásilněných rudoarmějci pohybují až v řádech desetitisíců. V některých vesnicích na Slovensku, Moravě nebo Slezsku se obětí stala téměř každá dospělá žena. Lidé se snažili ukrývat své matky, dcery a sestry všude, kde to jen bylo možné. Po osvobození Brna se větší skupiny žen schovaly ve městě na řadě míst, které strážily mužské hlídky. Ruský filosof Nikolaj O. Losskij, který žil v závěru války na Slovensku, vzpomínal: „Byla mi hanba poslouchat vyprávění o krádežích sovětské armády a hlavně o násilí na ženách. Říkali, že v Bratislavě bylo znásilněno 9000 žen během prvních tří dnů po dobytí města. Emigrantka K. měla dvě krásné dcery. Jednu z nich poranila na noze, pomazala jim oběma tváře krví a odvezla je na kliniku, kde je hospitalizovali. Tak se jí podařilo dcery zachránit.“ Jiné ženy a dívky však takové štěstí neměly. Hrůzné případy jsou zaznamenány ze Lžína u Soběslavi, Dolního Benešova na Hlučínsku nebo Veselíčka na Hané. Těmto zvěrstvům museli často přihlížet i zoufalí rodinní příslušníci. Někdy vojáci zavraždili i muže, kteří se snažili ženy bránit. Otřesný zážitek ze setkání se sovětskými osvoboditeli si odnesla tehdy patnáctiletá budoucí herečka Květa Fialová nebo Marie Žilková, která se později provdala za spisovatele Ludvíka Vaculíka. V roce 2015 došlo k blahořečení řeholní sestry Marie Paschalis, kterou sovětský voják 11. května 1945 zastřelil v Sobotíně na Jesenicku poté, co se bránila znásilnění. Její poslední slova před smrtí byla: „Já patřím Kristu, ne vám.“
Sověti v Praze, květen 1945
Nezřízená konzumace alkoholu hrála v nedisciplinovanosti Rudé armády klíčovou roli. Pití bylo do značné míry tolerované a představovalo vítaný prostředek k odreagování a úniku od stresu. Vojáci tak hledali alkohol, kde mohli, a plenili a drancovali vinné sklepy, pivovary, lihovary nebo nemocniční zařízení. K osvobození Benešova Sověty se váže bizarní historka: čtyřiapadesát rudoarmějců, jejichž jména jsou uvedena na památníku, nezemřelo v boji, ale údajně se hromadně otrávili po vypití neznámé tekutiny z odstavených cisteren. Kronikář z nedaleké obce Zlatníky zaznamenal další podobný incident: „Válka skončila, ale umírání ne. Dvacet šest ruských vojáků se omylem otrávilo po vypití neznámého jedu, šedesát vojáků osleplo.“ Jan Stránský, člen doprovodu prezidenta Edvarda Beneše, se během jara 1945 dostal do školy, v níž „sovětští vojáci vypili do poslední kapky všechen denaturovaný líh z nádob obsahujících žáby, hady, ještěrky, a dokonce i lidské embryo“. Na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanském hřbitově v Praze je pohřbeno 437 osob, z nichž se otrava metanolem nebo alkoholem prokázala u 47 z nich. U dvaceti mužů se příčina smrti přisuzuje dopravním nehodám, které byly také často spojované s alkoholem. Jednu takovou divokou jízdu s opilým sovětským řidičem zažil Benešův blízký spolupracovník Prokop Drtina, když jel z Brna vstříc prezidentovi. Sovětský automobil tehdy kličkoval z jedné strany silnice na druhou, až se cestující bál o život. V jednu chvíli dokonce musel se Sovětem zápasit o volant, až se mu podařilo v otevřené krajině vyskočit ven do bezpečí.
Dne 20. června 1945 způsobila skupina opilých sovětských vojáků v Praze diplomatický skandál. Stalo se tak, když americký chargé d'affaires Alfred W. Klieforth, jenž zastupoval stále nepřítomného velvyslance Laurence Steinhardta, navštívil spolu s úředníkem československého ministerstva zahraničí byty vyhrazené pro diplomaty. V jednom z nich však narazili na zpité sovětské důstojníky, kteří když zjistili o koho jde, tak začali na Spojené státy hrubě nadávat. Následně diplomata a k smrti vystrašeného českého průvodce hodinu drželi v bytě jako rukojmí. Když se Američanovi podařilo utéct na ulici ke svému diplomatickému vozu, Sověti ho dostihli a s namířenými pistolemi ho znovu zajali a nutili pochodovat na nejbližší posádkové velitelství Rudé armády. Tam zasáhl o něco střízlivější důstojník a Klieforth mohl být propuštěn. Britský velvyslanec v Praze Philip Nichols žádal vysvětlení a celý případ dokonce projednávala čs. vláda. Výsledkem bylo, že se čs. ministerstvo zahraničí americkému velvyslanectví oficiálně omluvilo. Stejně tak přijal Klieforth osobně omluvu od prezidenta Beneše. Sovětská strana však reagovala tak, že vykreslila Američana za agresora a opilé sovětské důstojníky jako ochránce práva a pořádku. Washington se sovětskou odpovědí vyjádřil nespokojenost, ale aféru se rozhodl dále neřešit. Celá událost se nesla ve značném napětí mezi Sověty a Američany a jako by předznamenávala přicházející studenou válku.
V porovnání se znásilňováním žen představovaly krádeže jen malicherné drobnosti, avšak i to v konečném důsledku poskvrnilo pověst Rudé armády. Obraz sovětského vojáka osvoboditele se začal spojovat se slovy „davaj časy“ nebo „davaj velociped“. Právě náramkové hodinky nebo jízdní kola považovali příchozí z východu za obrovské cennosti. To do jisté míry odráželo chudobu tradiční sovětské kolchozní vesnice. Někteří vojáci si tak připevnili na ruce třeba deset a více hodinek. Vedle toho kradli Sověti ve velkém šperky, obrazy, stříbrné příbory, oblečení, ložní prádlo, peníze, nábytek, slitky mědi a niklu nebo hospodářská zvířata. Na shromažďování trofejí se ve velkém podíleli i jejich velitelé. A zatímco poddůstojníci posílali domů do vlasti napěchované balíky, generálové rovnou celé železniční vagony. Když Rudá armáda opouštěla v listopadu 1945 Československo a vracela se domů, silnice byly přeplněné kolonami stovek nákladních aut. Američtí pozorovatelé zaznamenali, že vozidla nebyla naložena vojenským materiálem, ale „nábytkem, jízdními koly, chladničkami a vším možným domácím a zemědělským vybavením“. Obyvatele Československa, ať už měli politické smýšlení jakékoli, takový pohled nemohl těšit.
Prameny:
LUKEŠ, Igor. Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948, Prostor 2014
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
https://benesovsky.denik.cz/zpravy_region/ruda-armada-v-benesove-prisla-v-kvetnu-1945-o-54-vojaku-o-zadneho-ale-v-boji-20150507.html
https://www.denik.cz/z_domova/osvobozeni-prahy-oslava-vitezstvi-otrava.html
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/prisli-a-hledali-devuchy-nelidske-a-nehrdinske-ciny-viteznych-rudoarmejcu
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/priciny-smrti-rudoarmejcu-v-praze/r~ae61674a8de711ea8972ac1f6b220ee8/
