Článek
Masové sebevraždy v nacistickém Německu v roce 1945 představují jednu z nejméně diskutovaných a přitom nejtragičtějších kapitol druhé světové války. Docházelo k tomu ve třech po sobě jdoucích vlnách. První fáze nastala na začátku roku, když vojska Rudé armády dosáhla východních území Německa, často v reakci na hromadná znásilňování žen a dívek a plenění. Následovala druhá fáze v dubnu a květnu, kdy si sahali na život funkcionáři nacistické strany a vysocí představitelé Wehrmachtu a SS. V tomto období vyvrcholil počet sebevražd na konci dubna během bitvy o Berlín. Závěrečná fáze přišla po konci války, především v oblastech okupovaných Sověty, když násilí vůči německému civilnímu obyvatelstvu neustávalo.
Když přišla pomsta z východu
Jak se východní fronta blížila k německým územím ve Východním Prusku, Slezsku a Pomořansku, mezi civilisty narůstal pocit děsu a zoufalství. Do značné míry jej způsobila mocná propaganda ministra Josepha Goebbelse, která se snažila vylíčit sovětské vojáky v těch nejhorších možných obrazech. Podle ní se z východu blížili krutí, mstiví a necivilizovaní barbaři, kteří měli vypalovat celé vesnice, přibíjet ženy ke stodolám nebo podřezávat nemluvňata. Tyto zprávy byly často buď smyšlené nebo zveličené na základě skutečných masakrů jako ten v Nemmersdorfu v říjnu 1944. Německé úřady se šířením strachu snažily zvýšit fanatický odpor vlastních obyvatel do posledního muže, jinak hrozilo národu zničení. O stále častějších zprávách o znásilněných ženách – včetně mladých dívek i starších žen – však propaganda příliš lhát nemusela. Oběti, které nestačily včas uniknout na západ, byly vystaveny té nejhorší možné nenávisti způsobené německými zvěrstvy na východní frontě. Značnou úlohu v provádění těchto válečných zločinů hrála odlidšťující sovětská propaganda, stejně jako těžko snesitelné a ponižující podmínky v Rudé armádě, v níž se odrážel celkový stav stalinské společnosti. Většina nevzdělaných sovětských vojáků se vyznačovala nevědomostí v otázce sexu a zcela neosvícenými postoji vůči ženám. K tomu v Rudé armádě neexistovaly vojenské nevěstince. Německé vojenské úřady se navíc dopustily zásadní chyby v úsudku, když se rozhodly nezničit bohaté zásoby alkoholu před postupujícími rudoarmějci. Důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že rozsáhlá opilost zabrání Sovětům bojovat v maximální síle, avšak výsledkem byla ve skutečnosti jen tragédie. Jeden anonymní deníkář, který o mnoho let později psal o pádu Berlína, dospěl k závěru, že „kdyby Rusové nenašli všude tolik alkoholu, došlo by k polovině znásilnění.“
V říšském hlavním městě rostla během začátku jara 1945 ohromná nervozita z přibližujícího se nepřítele. Mezi Němci hromadně stoupala poptávka po jedu, pistoli nebo jiném prostředku k ukončení života. Jeden německý kněz tehdejší situaci popsal takto: „Všichni Berlíňané vědí, že Rusové brzy přijdou, a najednou nevidí jinou možnost než si opatřit kyanid.“ Právě německá metropole se na konci dubna, během bojů o město, stala dějištěm největšího masového znásilňování žen v dějinách. Odhaduje se, že v samotném Berlíně došlo ke znásilnění více než 100 tisíc žen, z nichž až 10 tisíc spáchalo v důsledku toho sebevraždu. Výmluvné jsou vzpomínky gardového poručíka Grigorije S. Pomerance: „Pistole obvykle působila jako rozkaz k zatčení. Ženy se vyděšeně podrobovaly. A pak se jedna z nich oběsila. Jistě nebyla jediná, ale já vím jen o téhle. V té chvíli si vítěz, když dostal, co chtěl, hrál na dvoře s jejím chlapečkem. Vůbec nechápal, co to pro ni znamenalo.“ Celkově mělo dojít na území Německa ke zneužití 1 až 2 milionů žen (řada z nich opakovaně) a počet sebevražd se odhaduje řádově na desetitisíce osob. Právě strach ze znásilnění hrál v tomto drastickém kroku klíčovou roli. Laviny sebevražd postihovaly celé rodiny, které se leckdy vrhaly do studených řek. Nejdrastičtější případ představovalo západopomořanské město Demmin, které před válkou čítalo 15 tisíc obyvatel. Na začátku května, těsně před příchodem rudoarmějců, si zde vzalo život až 900 osob. V jednom případě zahynula celá třináctičlenná rodina. V řekách Peene a Tollense ještě týdny po konci války plavaly nafouklé mrtvoly. Mnoho obětí si podřezalo žíly, oběsilo se v lesích nebo ukončilo život skokem z výšky. Vlna sebevražd zasáhla zpravidla jen ty části Německa, které dobyla Rudá armáda. Počty dobrovolných odchodů ze života stoupaly i na území obsazeném Američany, Brity a Francouzi, avšak neporovnatelně se sovětskou stranou. Například v celém Bavorsku si během dubna a května sáhlo na život 42 osob, z nichž většinu tvořili vysocí nacističtí funkcionáři. Sebevraždy mezi ženami neustávaly ani dlouhé měsíce po válce, protože násilí sovětských okupačních sil proti nim pokračovalo. Mnoho z těchto obětí nedokázalo žít s pocitem hanby a ponížení nebo s vědomím, že přivedou na svět potomka sovětského vojáka. Masivní sexuální násilí ve východním Německu přetrvávalo až do konce roku 1947, než sovětské velení výrazně omezilo kontakt vojáků s místními civilisty.
Heinrich Himmler po spáchání sebevraždy, 23. květen 1945
Odchody mocných ze scény
Nejznámější německou sebevraždu z konce války představoval skon Adolfa Hitlera spolu se svou manželkou Evou dne 30. dubna. Führer své obavy vyjádřil následovně: „Nepřeji si padnout do rukou nepřátel, kteří by pro pobavení zdivočelých mas uspořádali představení v režii Židů.“ Hned 1. května svého idola následovali věrní Joseph a Magda Goebbelsovi, kteří krátce předtím otrávili svých šest dětí. Pro tento pár, stejně jako stovky dalších Němců, se porážkou a koncem národního socialismu vytratil veškerý smysl života. Uvnitř Führerbunkeru se zastřelili generálové Hans Krebs a Wilhelm Burgdorf a při útěku před Sověty si vzali život diplomat Walther Hewel a Hitlerův tajemník Martin Bormann. V Berlíně spáchala sebevraždu řada dalších vysokých stranických nebo vojenských funkcionářů, ať už šlo o jednoho z hlavních lékařů SS Ernsta-Roberta Grawitze, který se 24. dubna odpálil i se svou rodinou ručními granáty, jednoho z tvůrců Norimberských zákonů Hanse Pfundtnera, který se 25. dubna zabil i s manželkou, nebo šéfa Úřadu pro rasovou politiku Waltera Grosse. Již 21. dubna se poblíž Duisburgu zastřelil jeden z nejschopnějších velitelů Wehrmachtu polní maršál Walter Model. 23. května se skousnutím pilulky kyanidu draselného před britskými vyšetřovateli otrávil jeden ze strůjců holocaustu Heinrich Himmler. Následující den spáchal sebevraždu v americkém zajetí poslední jmenovaný polní maršál a krátkodobý velitel Luftwaffe Robert Ritter von Greim. Celkem si sáhlo na život osm z jednačtyřiceti župních vedoucích a sedm ze sedmačtyřiceti vyšších vůdců SS a policie, třiapadesát z 554 generálů pozemního vojska, čtrnáct z 98 generálů letectva a jedenáct ze třiapadesáti admirálů námořnictva. Během Norimberského procesu si sáhli na život vedoucí Německé pracovní fronty Robert Ley a krátce před oběšením také Hitlerova pravá ruka Hermann Göring. Z důvodu vyhnutí se řádnému soudu ukončila svůj život celá řada dalších německých zločinců: vedoucí říšského zdravotnictví Leonardo Conti, šéf Kanceláře Führera Philip Bouchler, klíčový poradce Adolfa Eichmanna Theodor Dannecker nebo hlavní lékař SS Eduard Wirths.
Prameny:
BEEVOR, Antony. Berlín. Okamžiky zkázy 1945, Beta-Dobrovský 2004
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945, Argo 2004
KERSHAW, Ian. Konec. Německo 1944-45, Jota 2013
KNOPP, Guido. Exodus. Osud vyhnanců, Ikar 2006
ZUBOV, Andrej (ed.). Dějiny Ruska. 20. století - díl II, Argo 2014
https://warfarehistorynetwork.com/article/wretched-misconduct-of-the-red-army/
