Článek
Sir Adrian Carton de Wiart se narodil v roce 1880 v Bruselu do bohaté belgicko-francouzské rodiny. V mládí studoval v Anglii na Balliol College v Oxfordu, ale už tehdy se ukázalo, že se pro akademický svět nehodí. Když vypukla druhá búrská válka, uprchl z univerzity, lhal o svém věku a vstoupil do britské armády. Tím začala jeho dlouhá a neobyčejná vojenská kariéra. Po válce s Búry v jižní Africe, kde utrpěl zranění břicha a rozkroku, sloužil v Indii. V roce 1910 dosáhl hodnosti kapitána. Těšil se mimořádné fyzické zdatnosti a byl velice oblíben svým okolím.
Vlády si mohou myslet a říkat, co chtějí, ale sílu nelze vyloučit a je to jediná skutečná a nezpochybnitelná moc. Říká se nám,že pero je mocnější než meč, ale já vím, kterou z těchto zbraní bych si vybral.
Velká válka. Tělo rozstřílené kulkami, duše nezlomena
V první světové válce bojoval Carton de Wiart v Africe, Francii a Belgii jako součást britské armády. Zúčastnil se krvavých bitev u Ypres, na Sommě, u Cambrai, Passchendaele nebo u Arrasu. V roce 1915 v Somálsku přišel o levé oko, když se svou jednotkou útočil na nepřátelskou pevnost. Po návratu do Evropy mu lékaři nasadili skleněnou náhradu, ale ta ho natolik obtěžovala, že ji jednou rozčileně vyhodil z okna taxíku a od té doby nosil typickou černou pásku. V roce 1915 přišel na západní frontě o část levé ruky. Když mu v důsledku zranění začaly odumírat prsty a lékař je odmítl amputovat, údajně si je sám vyrval. Byl celkem osmkrát vážně zraněn. Kulky ho zasáhly do obličeje, břicha, kotníku, nohy, kyčle a ucha. Na frontu do první linie se ale stále vracel, protože služba v zázemí nebyla nic pro něj. Přežil dělostřeleckou palbu, bojový plyn, útok na bodáky i šílenství zákopech. Za mimořádnou statečnost mu byl v roce 1916 udělen Viktoriin kříž, nejvyšší britské vyznamenání za hrdinství. V oficiálním hlášení se tehdy o něm jako o dočasném podplukovníkovi psalo: „Poté, co padli tři velitelé praporu, ujal se jeho velení a zajistil, aby dobyté území bylo za každou cenu udrženo. Často se osobně pohyboval v prvních liniích, kde organizoval obranu i zásobování, a to navzdory nejintenzivnější nepřátelské palbě. Jeho statečnost byla inspirativní pro všechny.“ Konec první světové války zastihl Cartona de Wiarta jako velitele brigády v dočasné hodnosti brigádního generála. Později při popisu svých zážitků z tohoto krvavého konfliktu napsal: „Upřímně řečeno, válku jsem si užíval.“
Podplukovník Adrian Carton de Wiart během první světové války
Polsko a boj proti bolševikům
V roce 1919 byl Carton de Wiart vyslán do Polska jako vedoucí britské vojenské mise. Mladá republika se tehdy snažila bránit své obnovené hranice proti expanzi bolševického Ruska. Hrdina Velké války sledoval s obdivem houževnatost polských vojáků, které mnohokrát navštívil v předních liniích. Během bitvy o Varšavu v roce 1920 se už coby plukovník a králův pobočník ocitl v pozorovacím vlaku pod útokem rudé kavalerie, který se podařilo odrazit i jeho pohotovou střelbou z revolveru. Získal si úctu nejen britského velení, ale i polského vůdce maršála Józefa Piłsudského. Do konfliktů se naopak dostával s britským ministerským předsedou Davidem Lloydem Georgem, když marně žádal Londýn o významnější vojenský materiál pro bojující Poláky. Když Varšava uhájila svou nezávislost, britská vojenská mise byla zrušena. Carton de Wiart byl dočasně povýšen na brigádního generála. Když na konci roku 1923 ve svých 43 letech oficiálně končil v armádě, stalo se tak v čestné hodnosti generálmajora. Polsko si tak zamiloval, že následujících patnáct let strávil odpočinkem v panství Prostyń, rozsáhlých mokřadech obklopených lesy na východě země. Dle svých slov během té doby „nepromarnil ani jeden den bez lovu“. Jeho poklidný polský život ukončily až stahující se mračna nad Evropou v létě 1939, kdy byl v červenci 1939 povolán zpět a jmenován do své staré funkce, vedoucího britské vojenské mise v Polsku.
Kampaň v Polsku, Norsku a italské zajetí
Na konci srpna 1939 se Carton de Wiart setkal s velitelem polských ozbrojených sil maršálem Edwardem Rydz-Śmigłym a důrazně mu doporučoval stáhnout jeho vojska za řeku Vislu, ale neuspěl. Tato strategická chyba se v následujících týdnech polského tažení ukázala jako fatální. Rydz-Śmigły se po dlouhé debatě nechal alespoň přesvědčit k tomu, aby polské torpédoborce opustily Baltské moře a zamířily do britských přístavů. Během sílícího německého náporu zorganizoval Carton de Wiart evakuaci vojenské mise do Rumunska, kam se přesunula i polská vláda. Při cestě byla kolona automobilů napadena Luftwaffe a manželka jeho pobočníka byla zabita. Z Rumunska se mu podařilo odletět 21. září na falešný pas – právě v den, kdy byl zavražděn prozápadní premiér Armand Călinescu.
V dubnu 1940 Němci zahájili invazi do Norska a Carton de Wiart byl povolán jako velitel narychlo sestaveného britsko-francouzského kontingentu 6 tisíc mužů. Po vylodění v městečku Namsøs měly pozemní síly zamířit na jih a obsadit 200 km vzdálený Trondheim. Zároveň se měl uskutečnit námořní útok a postup z jihu jednotkami vyloděnými v Åndalsnes. Z důvodu naprosté letecké nadvlády Luftwaffe, absence dělostřelectva i nedostatečných zásob se museli Spojenci po dvou týdnech bojů evakuovat, aniž by dosáhli stanovených cílů. Carton de Wiart přesto prokázal příkladné velení, které si vysloužilo respekt ať už od jeho mužů nebo od Winstona Churchilla. Britský premiér ve svých poválečných pamětech mnohokrát ocenil úlohu jeho jednookého hrdiny. Když Carton de Wiart 5. května dorazil na britskou námořní základnu Scapa Flow na Orknejích, oslavil právě šedesáté narozeniny. Poté byl nakrátko odeslán do Belfastu k velení 61. divize, která měla odrazit případnou německou invazi do Irska.
Britští vojáci v Namsøsu čekají na evakuaci z Norska. Vlevo v plášti je generálmajor Carton de Wiart.
Dne 5. dubna 1941 byl Carton de Wiart jmenován vedoucím britské vojenské mise v Jugoslávii. Vláda v Bělehradě se cítila ohrožena bezprostřední německou invazí, a tak se obrátila na Londýn i Moskvu o vojenskou pomoc. Britský letoun Vickers Wellington s de Wiartem odletěl do nového působiště, ale po doplnění paliva na Maltě došlo nad libyjským pobřežím ovládaném Italy k letecké havárii. Po nouzovém přistání v moři přeživší doplavali na pevninu, kde byli ihned zajati italskými vojáky. Carton de Wiart představoval významného vězně. Po čtyřech měsících ve vile Orsini v Sulmoně byl převezen do speciální věznice pro vyšší důstojníky v Castello di Vincigliata. Zde se setkal s řadou britských vysokých důstojníků včetně generála Richarda O'Connora. Ten v dopisech své ženě de Wiarta popisoval jako nekonečného baviče či rekordmana v počtu sprostých slov. Spolu s dalšími muži se pětkrát neúspěšně pokoušeli o útěk, včetně sedmi měsíců hloubení tunelu. Jednou se de Wiart osm dní vyhýbal zajetí v přestrojení za italského rolníka, až byl nakonec dopaden. V srpnu 1943 ho však vojáci náhle přesunuli do Říma. Itálie skrytě plánovala odchod z války a tento britský důstojník měl Londýnu předat návrh mírové smlouvy. Tajná mise, na níž ho doprovázel italský vyjednavač generál Giacomo Zanussi skončila v neutrálním Lisabonu, kde došlo k setkání se spojeneckými kontakty. De Wiart se tak dostal na svobodu a 28. srpna dorazil zpět do Velké Británie.
Diplomatická mise v Číně
Sotva uběhl další měsíc a Churchill pověřil jednoho ze svých oblíbených důstojníků dalším úkolem - diplomatickou misí v daleké Číně. 9. října Carton de Wiart obdržel hodnost zastupujícího generálporučíka a 18. října odletěl do Indie, kde se měl nejprve seznámit se složitou situací v jeho novém působišti. Mezitím se v listopadu zúčastnil spojenecké konference v Káhiře, kde se americký prezident Roosevelt a britský premiér setkali s čínským vůdcem Čankajškem, u něhož měl právě de Wiart působit jako Churchillův zástupce. Do ústředí nacionalistické čínské vlády v Čchung-Čchingu dorazil v prosinci 1943. V tomto dočasném hlavním městě se pak do konce války věnoval řadě reportážních, diplomatických a administrativních povinností. Velká část jeho písemných prací se týkala rostoucí moci čínských komunistů, před nimiž varoval. Jejich vůdce Mao Ce-tunga označil za nebezpečného fanatika. Když s ním jednou povečeřel, došlo mezi nimi k poměrně ostré výměně názorů. Vedle toho de Wiart často cestoval po jihovýchodní Asii a v červenci 1944 z můstku britské bitevní lodi HMS Queen Elizabeth pozoroval spojenecké ostřelování Sabangu. Po japonské kapitulaci odletěl de Wiart v září 1945 do Singapuru, aby se zúčastnil slavnostního předání ostrova zpět pod britskou správu.
Účastníci spojenecké konference v Káhiře v listopadu 1943. Carton de Wiart stojí zcela vpravo.
Přestože mu Čankajšek nabízel, aby vstoupil do jeho služeb, generálporučík Carton de Wiart se v říjnu 1947 rozhodl jít na zasloužený odpočinek. V té době mu bylo už 66 let. Při cestě domů se zastavil v Rangúnu na pozvání tamního vojenského velitele. Tam si přivodil vážný úraz, když uklouzl na rohoži, zlomil si několik obratlů a upadl do bezvědomí. Ale ani tohle zranění ho nezlomilo. Jeho první manželka, původem hraběnka Friederike Fugger von Babenhausen, zemřela v roce 1949. O dva roky později, ve věku 71 let, se oženil s Ruth Myrtle Muriel Joan McKechnie, která byla o 23 let mladší než on. Usadili se spolu v Killinardrishu v hrabství Cork v Irsku. Zde Carton de Wiart napsal své memoáry s příznačným názvem Happy Odyssey, k nimž předmluvu napsal sám Churchill. Britský státník si de Wiarta nesmírně považoval. Jeho a novozélandského generála Bernarda Freyberga obdařil čestným titulem „Salamandr“. „Oběma prospíval oheň palby a oba byli doslova rozstříleni na kusy, aniž je to sebeméně ovlivnilo na těle či na duši,“ napsal Churchill po válce. Carton de Wiart zemřel 5. června 1963 ve věku 83 let.
Prameny:
DE WIART, Adrian Carton. Happy Odyssey. The Memoirs of Lieutenant-General Sir Adrian Carton de Wiart, 1950
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. Díl I., III., Lidové noviny 1993
https://www.bbc.com/news/magazine-30685433
