Tajný plán nacistů vojensky obsadit neutrální Irsko skončil pouze na papíře

Během druhé světové války si Irsko zachovávalo neutralitu, ale bezstarostnost to zemi příliš nepřineslo. Mladá republika se dostala do ekonomické izolace a trpěla námořní blokádou stejným způsobem jako Britové. Z flotily 56 obchodních lodí přišli Irové hned o dvacet po útoku německých ponorek nebo spojeneckých letadel, které je nestačily dostatečně rozlišit od protivníka. Došlo rovněž k několika německým náletům, z nichž nejvážnější postihl 31. května 1941 Dublin a vyžádal si 28 mrtvých. Mnohými byly útoky Luftwaffe vnímány jako varování, aby se země držela stranou války. Irsko totiž například povolovalo letounům RAF přelet přes tzv. Donegalský koridor. Během německého bombardování Belfastu v dubnu 1941 zase přispěchali na žádost tamních úřadů městu na pomoc irští hasiči a záchranáři.

Během konfliktu bojovalo v řadách Spojenců až na 66 tisíc irských dobrovolníků, včetně pěti tisíc mužů irské pravidelné armády, kteří ze svých domovských útvarů dezertovali. Naopak německé snahy vybrat a získat na svou stranu Iry ze zajatých britských vojáků skončily neúspěšně. Přesto v Irsku panovaly silné antipatie vůči Britům kvůli komplikované minulosti. Dublin tak nedovoloval využívat britským lodím své přístavy, což Winston Churchill nemohl vystát. I přes nátlak Spojenců země udržovala diplomatické styky s Německem a Japonskem až do konce války. 2. května 1945 dokonce irský premiér Éamon de Valera navštívil německého velvyslance Hempela, aby mu osobně vyjádřil hlubokou soustrast nad Hitlerovou smrtí. Irský státník se tak ocitl v pochybné společnosti dvou evropských diktátorů, španělského Franca a portugalského Salazara, a především z Washingtonu a Londýna zaznívala na jeho adresu hlasitá kritika.

Po vypuknutí války ujistil 4. září 1939 Hempel de Valeru, že Německo hodlá respektovat vyhlášenou neutralitu. Avšak stejně jako v případě Švýcarska i pro Irsko vznikla řada úvah i konkrétních plánů na přímou invazi. Ve hře byla rovněž možnost podnítit povstání za podpory Irské republikánské armády (IRA). Irští nacionalisté si spoluprací s Němci slibovali sjednocení země se severní částí ovládanou Brity. Z jejich iniciativy tak na jaře 1940 vznikl plán „Kathleen“, který předpokládal dobytí Severního Irska 50 tisíci německými vojáky za spolupráce až 2 tisíc členů IRA, kteří měli na severu vyvolat lidové povstání. Německý Abwehr však takovou myšlenku shledal jako špatně proveditelnou a nepřikládal ji velkou váhu. Smělý plán navíc zachytila irská zpravodajská služba, která jej předala do rukou britské MI 5, s níž navázala bližší spolupráci. Představitelé IRA byli následně sledováni v obou částech Irska.

Konkrétnější obrysy nabrala německá operace „Grün“ (označovaná stejně jako útok na Československo) ze srpna 1940, vypracovaná velitelem 4.  a 7. armádního sboru generálem Leonhardem Kaupischem. Předpokládá se, že původní nápad vzešel od polního maršála Fedora von Bocka. Několika informačními kanály se o německém plánování dozvěděly britské a irské úřady ještě během léta těhož roku. I proto se část historiků domnívá, že celá záležitost představovala jen zastírací manévr, který měl znervóznit Brity, jež sami očekávali invazi přes kanál La Manche. Obava z přítomnosti německé armády na svém západním křídle mohla v Londýně vyvolat pocit sevření nepřítelem a oprávněnou paniku.

Plán německého vpádu do Irska předpokládal přesun expedičního sboru po moři ze severozápadních francouzských přístavů Brest, Lorient, Saint-Nazaire a Nantes. Vylodění pěchoty, vozidel a těžkých zbraní mělo proběhnout ve dvou vlnách na stokilometrovém úseku mezi městy Wexford a Dungarvanan na jihovýchodním pobřeží ostrova. Po vybudování nezbytného předmostí a dopravení posil měla být následně dobyta města Dublin a Kildare. Invazní síly představovaly v první fázi 4 tisíce mužů a celkově jich německé velení mělo vyčlenit až 50 tisíc. Šlo tak o tři německé divize oproti 25 až 40 divizím určeným pro útok proti Anglii a Skotsku (operace Seelöwe).

Ambiciózní plán na vylodění v Irsku však pro německé síly představoval až příliš mnoho úskalí. Invazní flotila by musela překonat více něž 400 kilometrů dlouhou vzdálenost vzdušnou čarou, vedoucí poblíž britského pobřeží v Cornwallu. Hrozilo velké nebezpečí vysokých ztrát po střetu s britským námořnictvem nebo letouny RAF. Němci se tak mohli alespoň částečně spolehnout na možné rozptýlení britských sil při současně probíhající operaci Seelöwe. Vedle toho panoval akutní nedostatek vyloďovacích plavidel, protože ofenziva přes kanál La Manche měla daleko vyšší prioritu než výpad proti Irsku. I přes vojenskou převahu Němců nad Spojenci v roce 1940 navíc obojživelné operace stále představovaly poměrně velkou neznámou a pravděpodobnost úspěchu nebyla příliš vysoká. V případě německých vítězství se měl stát Dublin jedním ze šesti regionálních administrativních center nacisty okupovaných britských ostrovů. Jelikož se nepodařilo Luftwaffe srazit RAF na kolena, vylodění v Anglii bylo odsunuto na neurčito a totéž se týkalo i přepadení Irska.

Přesto se v německém velení už v závěru roku 1940 objevila myšlenka využít Irsko jako alternativní válčiště, s cílem vybudovat zde strategické základny proti Britům. 3. prosince německý velkoadmirál Erich Raeder předložil Hitlerovi zprávu o proveditelnosti námořní invaze, v níž se k celé akci vyjádřil velmi kriticky především z důvodu enormní britské převahy nad Kriegsmarine v počtu hladinového loďstva. Ve studii byly rovněž zmíněny těžkosti v zásobování bojujících vojsk. V případě úspěšného protiútoku britské a irské armády mohl Němce postihnout podobný scénář jako Spojence u Dunkerque. Počátkem roku 1941 přišel se svým plánem i generál Kurt Student, který navrhl nasazení 20 tisíc svých výsadkářů, kteří se měli zmocnit několika klíčových severoirských letišť. Po zajištění přistávacích ploch měly transportní letouny Luftwaffe dopravit dalších 12 tisíc mužů, kteří měli s parašutisty obsadit všechny strategicky důležité body v regionu. Návrh byl smeten ze stolu po německém vítězství na Krétě v květnu 1941, jež si v řadách výsadkářů vyžádalo enormní ztráty.

Irská armáda by nejspíš pro Wehrmacht nepředstavovala vážnější hrozbu. V roce 1939 čítaly ozbrojené síly pouze 7 tisíc mužů pravidelné armády a 12 tisíc záložníků, přičemž postupně docházelo k založení dalších brigád a později i divizí. Vojáci nedisponovali příliš moderními zbraněmi a v létě 1940 měli na obranu celé země pouhých 82 kulometů. Irský letecký sbor se skládal z devíti lehkých bombardérů Avro Anson a čtyř kusů stíhacích Gloster Gladiatorů. Případná irská obrana by se pravděpodobně omezila na zdržovací boje s omezenými výpady než by přišli na pomoc Britové ze Severního Irska. Ačkoli měli Irové vypracované obranné plány jak proti Němcům, tak proti Britům, po zachycení datailů operace Grün museli přehodnotit svůj dosavadní postoj vůči Londýnu a přistoupili na návrhy na případnou pomoc. Britský vojenský velitel v Belfastu měl k dispozici pouze jednu divizi, ale získal pravomoc okamžitě zasáhnout v případě zjištění německého útoku. Společný postup obou armád proti invazním silám dostal kódové označení Plán W. Už 30. července 1940 psal Churchill generálu Ismayovi, že má být zajištěn rychlý přísun posil do Severního Irska v případě německého napadení. K takovému kroku nakonec nemuselo dojít, protože Německo svůj zrak obrátilo na východ proti Sovětskému svazu a z invaze do Irska tak definitivně sešlo.

Prameny:

CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. II. díl. Jejich nejskvělejší hodina

FAGGIONI, Gabriele. Tajné operace Wehrmachtu. Útočné plány z let 1935-1945

MOODY, Theodore William. Dějiny Irska

https://www.ibtimes.com/irish-nationalist-nazi-when-eamon-de-valera-paid-his-respects-adolf-hitler-1403768

https://www.irishtimes.com/opinion/what-if-hitler-had-invaded-1.684250