Článek
Adolf Hitler očekával, že se Wehrmachtu podaří zničit polskou armádu do šesti týdnů. Zato německá generalita počítala až s tříměsíční válkou. Ještě více přeceňovaly polské možnosti obrany západní mocnosti. Náčelník francouzského generálního štábu Maurice Gamelin odhadoval, že se polské ozbrojené síly budou moci německému náporu bránit čtyři až šest měsíců. Podobně smýšlel i domácí odboj v Protektorátu Čechy a Morava v čele s Obranou národa, která během tohoto konfliktu plánovala proti okupantům rozpoutat ozbrojené povstání. V případě nečinnosti Sovětského svazu většina historiků soudí, že by se Polsko bránilo jen o několik týdnů déle, než byla skutečnost.
V případě německého přepadení Polska se generál Maurice Gamelin zavázal v rámci obranné smlouvy s Polskem zahájit mohutnou ofenzivu proti Německu, připravovanou na 3. den od vyhlášení všeobecné mobilizace a zahájenou 15. den. Výsledkem však byl pouze omezený výpad s 15 divizemi do Sárska, který pro Paříž skončil fiaskem. Vedle toho vyslalo francouzské námořnictvo Polákům v polovině září z Marseille celkem sedmnáct nákladních lodí, které převážely padesát tanků Renault R35, dvacet letadel a velké množství munice a výbušnin. Plavidla měla proplout Středozemním a Černým mořem a náklad vyložit v rumunské Constanțě, odkud měl zamířit rovnou na frontu. Než však tato omezená pomoc dosáhla stanoveného cíle, Polsko kapitulovalo a dodávky tak zůstaly v rukách Francouzů.
Již 24. srpna 1939 vyzval Londýn prostřednictvím vojenské mise ve Varšavě v čele s generálporučíkem Adrianem Cartonem de Wiartem Poláky, aby evakuovali nejmodernější část své námořní flotily do bezpečí britských přístavů. 29. srpna ve 14:15 tak odstartovala operace Peking odplutím torpédoborců Burza, Błyskawica a Grom z Baltského moře směr Edinburgh. Lodě cestou zpozorovala německá plavidla, která však nezasáhla, protože mezi oběma zeměmi stále nevypukla válka. Po opuštění Kattegatu a Skagerraku polští námořníci krátce změnili kurz k norskému pobřeží a poté zamířili do britských vod. 1. září se v 12:58 setkali s britskými torpédoborci Wanderer a Wallace a v 17:37 zakotvili v Edinburghu. ORP Grom Němci potopili v květnu 1940 u Narviku během norské kampaně, zatímco zbylá dvě plavidla sloužila po boku Britů až do konce války.
Polské nejvyšší velení určilo pro své ponorkové loďstvo tzv. plán Worek, jehož cílem bylo zabránit vylodění německých sil na pobřeží a útočit na nepřátelské lodě ostřelující pevnosti poblíž poloostrova Hel. V případě obsazení všech námořních základen se mělo všech pět ponorek evakuovat do britských přístavů nebo do některé z neutrálních zemí. Tři z nich (Sęp, Ryś a Żbik) našly do 25. září útočiště ve Švédsku, které je po celou válku ponechalo v internaci. Plavidlo Wilk 20. září dosáhlo Spojeného království a sloužilo až do konce války. Poslední ponorka Orzeł se nakrátko ocitla v internaci v estonském Tallinnu, odkud se jí za dramatických okolností povedlo uniknout zpět na moře a 14. října po šesti týdnech strastiplné plavby a bez pomoci map dosáhla pobřeží Skotska. 8. června 1940 britské úřady prohlásily Orzeł za ztracený pravděpodobně v důsledku střetu s námořní minou.
Týden po začátku německého útoku, kdy Sovětský svaz v duchu paktu Molotov-Ribbentrop stále nezaútočil a vítězství Wehrmachtu se zdálo být jen otázkou času, Hitler zvažoval jistá diplomatická jednání s Varšavou. Ta se měla týkat vytvoření jakéhosi zbytkového polského státu spolu s nezávislou západní Ukrajinou. To však za předpokladu, že Západ ukončí válku s Berlínem a přeruší veškeré styky s Polskem. Ribbentrop zase navrhoval rozdělit poražený stát mezi Němce a Sověty a ze zbytku vytvořit autonomní Ukrajinu složenou z Haliče a polské Ukrajiny. Plány však vzaly za své, když 17. září začala Rudá armáda obsazovat východ Polska.
Dne 22. září 1939 padl při tažení generálplukovník Werner von Fritsch, který stál v letech 1934-1938 v čele německé armády. V únoru 1938 byl nucen rezignovat poté, co jej Göring s Himmlerem lživě obvinili z homosexuality. Brzy se prokázalo, že šlo o nepravdivá obvinění, ale aféra trvale pošpinila generálovo jméno. Polského tažení se von Fritsch účastnil jako jeden z velících důstojníků 12. dělostřeleckého pluku. Při obléhání Varšavy se stal obětí palby polských obránců. Brzy nato se rozšířila legenda o zahořklém generálovi, který se rozhodl padnout v boji. Podle řady svědectví se však tato teorie nepotvrdila. Von Fritsch byl druhým německým padlým generálem hned po Wilhelmu Fritzu von Roettigovi, který v Polsku padl 10. září.
V pozdější fázi konfliktu s Německem polské obranné plány počítaly se stažením na tzv. rumunské předmostí, které představovalo poslední linii obrany. Podle polského maršála Edwarda Rydz-Śmigłyho se v tamním kopcovitém a zalesněném terénu měla armáda bránit až do zimy, než přijde slíbená francouzská ofenzíva. Přes spojenecké Rumunsko navíc měly proudit životně důležité zásoby. Osud tohoto předmostí však byl zpečetěn sovětskou invazí z východu. I tak se však stačilo touto cestou (včetně ústupu do Maďarska, Litvy a Lotyšska) evakuovat na 120 tisíc mužů ve zbrani, kteří později tvořili jádro polských ozbrojených sil na Západě. Minimálně v jednom případě se tak stalo za pomoci Němců, když velitel německé 28. pěší divize umožnil polské jezdecké jednotce po bojích se Sověty volný průchod na jih. Kromě části armády se povedlo zachránit zlaté rezervy Polské národní banky. Celkem bylo naloženo 1 261 beden obsahujících 82 403 kg zlata na obchodní loď a za doprovodu rumunského námořnictva přemístěno na západ, kde jím polská exilová vláda financovala válečné náklady.
Po sovětském vpádu do Polska došlo k několika náhodným střetům mezi předsunutými jednotkami Wehrmachtu a Rudé armády s padlými na obou stranách, a to poblíž Brestu a v okolí Lvova. Podobné ztráty na živé síle i technice byly zaznamenány po náletech obou letectev. Své k této problematice napsal jeden z velících důstojníků Luftwaffe Albert Kesselring ve svých poválečných pamětech: „Ruský zákrok na konci tažení nám tehdy připadal naprosto zbytečný, a to ještě pomineme, že ruští stíhači začali záhy napadat moje letadla. Vznikaly tak incidenty, jejichž řešení nebylo s ohledem na Rusy nikterak jednoduché. To nás rozhořčovalo tím více, že se Rusové neprojevovali příliš kamarádsky a utajovali dokonce i pro nás životně důležité předpovědi počasí. Mohl jsem tak ale alespoň letmo nahlédnout do podivných poměrů „koaliční války“.“
Navzdory drtivému vítězství Němci utrpěli ztrátu více než 16 tisíc padlých a 30 tisíc zraněných vojáků. Během invaze Německo přišlo o 230 tanků, 800 vozidel a až 250 letadel. Některé divize Wehrmachtu zaznamenaly i padesátiprocentní ztráty na vozidlech. Tento výpadek se podařilo plně nahradit až během jara 1940. Vedle toho Němci spotřebovali většinu zásob munice, která se nedala okamžitě nahradit. Německý průmysl zaostával za potřebami armády jak ve výrobě oceli, tak ve střelném prachu. Kdyby boje s Poláky trvaly déle, mohli Němci na frontě pocítit vážné potíže. Zničení jedné polské divize stálo třikrát více obětí a střeliva, než zničení jedné spojenecké divize během bitvy o Francii o půl roku později. Na začátku října měla pouze třetina všech divizí zásoby munice, a to jen na dva týdny bojů. Na stejnou dobu disponovala zásobami bomb Luftwaffe. Německý generál dělostřelectva Karl Becker, jenž stál v čele Vojenského zbrojního úřadu, byl Hitlerem podroben silné kritice, po níž zachvácen depresemi spáchal 8. dubna 1940 sebevraždu.
Generálplukovník Johannes von Blaskowitz se coby vojenský velitel v Polsku stal hlavním kritikem jednotek SS, které se ve velkém dopouštěly masakrů na civilním obyvatelstvu. Jeho desítky stížností určených pro své nadřízené a zejména Hitlera však sklidily pouze posměch, opovržení a znepřátelení s nejvyššími funkcionáři Třetí říše. V Polsku ale vraždil i Wehrmacht, jemuž je během invaze přisuzována smrt tří tisíc zajatců a sedmi tisíc civilistů. 8. září například po bitvě u Ciepielówa postříleli příslušníci 15. pěšího pluku 250 polských vojáků, kteří se vzdali. Některé prohřešky německá vojenská justice trestala, avšak většinu obžalovaných Hitler nařízením z 4. října amnestoval.
Prameny:
Hitlerova armáda. Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933-1945 (sborník článků), Bonus A 1997
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. I. díl. Blížící se bouře, Lidové noviny 1992
KERSHAW, Ian. Hitler. II. díl 1936-1945. Nemesis, Argo 2015
KESSELRING, Albert. Vojákem do posledního dne, PRAGMA 2015
KNOPP, Guido. Wehrmacht. Bilance, Ikar 2009
PIEKALKIEWICZ, Janusz. Polské tažení. Hitler a Stalin rozbíjejí Polsko, Naše vojsko 2007
