Nejen Sověti plenili. Zločiny armád západních Spojenců na civilistech po roce 1944

Předchozí části:

„Morální nadřazenost“ západních Spojenců během druhé světové války byla dlouhá léta považována za téměř samozřejmou věc. Moderní historiografie však zejména od 90. let stále častěji upozorňuje na problematické činy vítězů při postupu Francií, Itálií a Německem. Šlo zejména o sexuální násilí vůči ženám, rabování, dopravní nehody pod vlivem alkoholu nebo vraždy. Kontroverzní kapitolu rovněž představují spojenecká bombardování civilních cílů, jejichž vojenský přínos byl diskutabilní.

Americké jednotky určené pro invazi do Evropy se ve Velké Británii soustřeďovaly od roku 1942 a do června 1944 jejich počet dosáhl 1,5 milionu mužů. Vojáci ze zámoří v dobře padnoucích a nažehlených uniformách byli známí svým vysokým sebevědomím, uvolněným chováním a náruživostí, což na řadu britských žen působilo přitažlivě. Vedle tisíců románků, často končících manželstvím, úřady evidovaly i násilné trestné činy. Tajné válečné spisy zveřejněné v roce 2006 odhalily 186 případů znásilnění na území Anglie ze strany amerických jednotek. Skutečné číslo však muselo být výrazně vyšší, protože mnoho obětí čin ze strachu či hanby neohlásilo.

Při dlouhé nečinnosti se mezi Američany šířily zvěsti o Francii jako o „senzačním nevěstinci obydleném 40 miliony hédonisty, kteří tráví všechen svůj čas jídlem, pitím a milováním a kteří se mají po všech stránkách zatraceně dobře“. U mužů tyto představy jenom posilovaly erotická očekávání. Veřejné domy, zejména v Paříži, byly po osvobození přeplněné a zájem o prostitutky byl tak vysoký, že se na ně tvořily fronty. Kuriózní epizodu představovala snaha amerického generálmajora Charlese H. Gerhardta, velitele 29. pěší divize, který v září 1944 zřídil poblíž Saint-Renan vojenský nevěstinec. Ten však musel být už po pěti hodinách uzavřen kvůli naprosto nezvládnutému náporu zájemců. Odhady počtu francouzských žen znásilněných americkými vojáky mezi červnem 1944 a červnem 1945 se liší a pohybují se od 180 až po 3 500 případů. Během francouzského tažení bylo za znásilnění odsouzeno k trestu smrti 49 amerických vojáků, z nichž 21 skončilo na šibenici. To představovalo jen zlomek případů, protože tyto zločiny se vědomě zatajovaly, aby obraz osvoboditelů nebyl pošpiněn. Vedle toho docházelo k rabování majetku, tak jako v případě osvobození přístavů La Havre nebo Cherbourg, odkud pocházejí svědectví o „režimu teroru, páchaným bandity v uniformách“.

Americký kriminolog Robert J. Lilly ve své průlomové studii Taken by Force podrobně zkoumal více než 900 vojenských soudních případů vedených s americkými vojáky v Evropě v letech 1942 až 1945 a došel k závěru, že bylo jimi znásilněno odhadem 14 tisíc žen ve Velké Británii, Francii a Německu. Přes 11 tisíc těchto válečných zločinů se mělo odehrát na území Německa od začátku roku 1945. Ne vždy si příchozí Američané zachovali svůj pozitivní obraz vojáků, kteří dětem rozdávali čokoládu a žvýkačky a ženám silonky. Někteří pachatelé znásilnění vnímali tyto závažné činy jako prostituci, protože obětem na oplátku darovali jídlo nebo ochranu. Vojenská policie a velící důstojníci měli tendenci případy bagatelizovat a často nad nimi přivírali oči. Když už však vyšetřování nastalo, klíčovou roli měla sehrát barva pleti útočníka. V důsledku segregační politiky americké armády byli černošští vojáci trestáni výrazně přísněji než jejich bílí kolegové – a to i v případech, kdy bylo důkazní břemeno slabé, a navzdory tomu, že jejich jednotky nevykazovaly vyšší míru nedisciplinovanosti. Udává se, že 79 ze 118 amerických vojáků popravených v Evropě za znásilnění představovali Afroameričané, což do značné míry odráží rasismus v tehdejší armádě. V roce 2015 vzbudila velký rozruch německá historička Miriam Gebhardt, která na základě zpráv bavorských kněží odhalila, že mezi lety 1945 až 1955 američtí vojáci znásilnili na 190 tisíc německých žen.

K těm nejzávažnějším případům násilí vůči civilistům docházelo při tažení Itálií v roce 1944 ze strany francouzských koloniálních sil. Jednalo se o tzv. Goumiers - marocké pomocné jednotky, které sloužily pod velením generála Alphonse Juina jako součást francouzského expedičního sboru (Corps expéditionnaire français - CEF). Tito vojáci většinou pocházeli z horských oblastí Rif a Atlas v Maroku a spojeneckými veliteli byli vysoce ceněni pro svou odvahu a orientaci v horském a těžkém terénu. Zároveň se však vyznačovali rozdílným morálním a kulturním kodexem, což se projevilo v jejich drsném přístupu vůči ženám, válečném kořisti a zajatcům. Po prolomení Gustavovy linie a dobytí Monte Cassina v květnu 1944 dostaly severoafrické jednotky v horách volnou ruku, což přineslo katastrofu zvanou Marocchinate ("zmaročtění") - masové znásilňování, drancování a vraždy italských civilistů. A to navíc v době, kdy už Itálie stála na straně Spojenců proti Německu. Nejhorší zvěrstva se odehrála během několika týdnů v provinciích Frosinone a Latina jihovýchodně od Říma. Podle italských zdrojů bylo marockými vojáky uneseno, znásilněno nebo zavražděno až na 12 tisíc civilistů. Mezi oběťmi masového sexuálního násilí byly i dívky mladší 12 let a ženy starší 80 let, ale i muži. Po řádění Goumiers se nacházela zneužitá a zohavená těla jeptišek a dokonce i kněží. Výjimkou nebyla ani těla ukřižovaná nebo přibitá na zeď. Explozi násilí neuniklo ani několik partyzánských skupin, které bojovaly proti Němcům. Francouzské vojenské úřady se snažily zločinům proti ženám předejít dovozem velkého počtu berberských žen, které měly doprovázet týlové jednotky Maročanů, ale ani to nepomohlo. Například starosta městečka Esperia uvedl, že bylo znásilněno 700 žen z jeho celkových 2500 obyvatel. Spisovatel Norman Lewis, který jako důstojník sloužil v britské armádě vypověděl: „Francouzská koloniální vojska opět řádí. Kdykoli dobyjí město nebo vesnici, dochází k masovému znásilňování obyvatelstva. Nedávno byly znásilněny všechny ženy ve vesnicích Patricia, Pofi, Isoletta, Supino a Morolo. V Lenole, která padla do rukou Spojenců 21. května, bylo znásilněno padesát žen, ale protože nestačily na všechny, došlo ke zneužití i dětí a dokonce i starých mužů. Uvádí se, že je normální, že dva Maročané napadnou ženu současně, jeden má normální pohlavní styk, zatímco druhý se dopouští sodomie. V mnoha případech došlo k vážnému poškození genitálií, konečníku a dělohy. V Castro di Volsci lékaři ošetřili 300 obětí znásilnění a v Ceccanu byli Britové nuceni vybudovat střežený tábor na ochranu italských žen.“ Ve světle odvahy a bojové efektivity marockých vojáků francouzští důstojníci často nad jejich zločiny zavírali oči. Americké a britské velení projevovalo o události jen minimální zájem. Odhady potrestaných viníků se napříč zdroji liší, ale celkově se jednalo o naprosté minimum vojáků. K trestu smrti bylo odsouzeno 15 až 30 mužů a dalších 50 až 150 vojenské soudy odeslaly do vězení nebo na nucené práce. V lednu 1947 Francie schválila odškodnění 1488 obětí sexuálního násilí za zločiny spáchané francouzskými koloniálními vojsky. V kultuře toto bolestivé téma otevřel italsko-francouzský oscarový snímek Horalka z roku 1960 se Sophií Loren v hlavní roli.

Na jaře 1940 se marocké jednotky v řadách francouzské armády podílely na dobytí jihozápadního Německa. Násilí proti civilistům se opět opakovalo, i když není tak dobře zdokumentované jako v případě Itálie. Stovky až tisíce případů znásilnění se měly odehrát ve Waldenbuchu, Kostnici, Bruchsalu nebo Freudenstadtu. Podle amerického historika Normana Naimarka, který se specializuje na zločiny Rudé armády na území Německa, se francouzsko-marocká vojska chovala v oblasti sexuálního násilí podobně krutě jako sovětské jednotky, zejména na začátku okupace Bádenska-Würrtemberska.

Prameny:

GRAHAM, Dominick, BIDWELL, Shelford. Boje o Itálii 1943 až 1945, Jota 2006

KERSHAW, Ian. Konec. Německo 1944-45, Jota 2013

LEWIS, Norman. Neapol '44, Pantheon Books 1978

LILLY, Robert J. Taken by Force. Rape and American Gls in Europe during World War II, Palgrave Macmillan 2007