Francouzská ofenziva do německého Sárska v září 1939 skončila naprostým fiaskem

Po obsazení českých zemí Hitlerem 15. března 1939 bylo západním mocnostem více než jasné, že německému kancléři již nemůžou v ničem důvěřovat. Další ohroženou zemí se nyní zdálo být Polsko, proto se Britové a Francouzi rozhodli jednat. Hned 15. května došlo v Paříži k podepsání smlouvy Kasprzycki-Gamelin (podle polského ministra národní obrany a francouzského náčelníka generálního štábu), která svým obsahem nahradila původní spojeneckou smlouvu z roku 1921. Obě země se podpisem zavázaly, že jedna druhé poskytne vojenskou pomoc v případě napadení Německem. Generál Maurice Gamelin se navíc zavázal zahájit mohutnou ofenzivu, připravovanou 3. den od vyhlášení všeobecné mobilizace a zahájenou 15. den.

Koncem srpna 1939 po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop se nad Evropou začaly opět stahovat mračna. Po částečné mobilizaci francouzské armády z 26. srpna následovala po útoku na Polsko 1. září všeobecná. Za další dva dny se již Britové s Francouzi nacházeli ve válečném stavu s Německem. Početně i materiálně slabší polská armáda se nestačila plně zmobilizovat a navíc byly její svazky nevýhodně rozmístěné. Němci se svými 60 divizemi, 10 000 děly, 2700 tanky a 2100 letadly tak mohli naplno rozvinout svůj Blitzkrieg. Zoufalé polské velení s nadějí vzhlíželo k otevření západní fronty, což mělo významně ulehčit jejím krvácejícím vojskům.

Situace ve francouzské armádě však byla tristní, až zoufalá. Dvě desítky let vnitropolitických krizí a stále všudypřítomná hrůza z minulé války se významně podepsaly na jejím fungování. Francouzská generalita se ve strategickém uvažování od roku 1918 téměř neposunula a až příliš spoléhala na svou defenzivní doktrínu spojenou s kolosální Maginotovou linií. Mobilní tankové jednotky, za které dlouho marně bojoval tehdy málo známý plukovník Charles de Gaulle byly teprve ve výstavbě a když už vznikly, trpěly nedostatečnými počty obrněné techniky a dalších zbraní, čímž nemohly využít svůj potenciál. K tomu nelze pominout ani zastaralý mobilizační systém, který nedovolil rychle rozmístit potřebné síly v poli. Navíc chovali Francouzi až příliš velký respekt k německé Siegfriedově linii, která zdaleka nebyla silná jako Maginotova, ovšem propagandistické týdeníky ministra Goebbelse dokázaly přesvědčit o opaku.

Náčelník francouzského generálního štábu Maurice Gamelin patřil k hrdinům první světové války, ale časy bitev na Marně a Sommě, kterých se zúčastnil, už byly dávno pryč. Kritici mu zpětně vyčítají omezenou schopnost organizace a vedení lidí a zastaralou koncepci při použití tanků, letectva, motorizovaných jednotek, dělostřelectva a pevností. Na sklonku 30. let představoval průměrného velitele, který spíše dával rád najevo umělecké sklony a své vzdělání v literatuře a filozofii. Navzdory ujednané smlouvě s Polskem Gamelin neplánoval výrazně podpořit východního partnera. V červenci 1939 budoucímu veliteli Britských expedičních sil Lordu Gortovi řekl: „Máme ten největší zájem na tom, aby konflikt začal na východě a stal se všeobecným jen kousek po kousku. Tímto způsobem získáme čas, který potřebujeme k mobilizaci všech francouzsko-britských sil.“ Gamelin se však fatálně spletl v možnostech polské obrany, když ji očekával v délce čtyř až šesti měsíců. To se jako přehnaně optimistické prokázalo již týden po začátku invaze. Ve skutečnosti žádné plány na útok proti Německu neexistovaly.

Týden po německém útoku vyzval polský generální štáb Gamelina, aby jednal co nejrychleji. Varšava doufala, že francouzskou invazí Němci odkloní část svých sil, čímž obráncům uleví. Tou dobou však ve Francii stále probíhala mobilizace a velká část dělostřelectva se dosud nalézala ve skladech. Po jejím dokončení čítala francouzská armáda 81 pěších, 3 jezdecké, 2 mechanizované a 13 posádkových divizí. Z toho bylo 23 divizí soustředěno v koloniích a na hranicích s Itálií a Španělskem. Britský expediční sbor teprve překonával kanál La Manche. Přesto dostal generál Gaston Prételat, velitel francouzské 2. skupiny armád, pokyn k provedení omezeného útoku na německé Sársko.

V noci ze 7. na 8. září vstoupily lehké francouzské jednotky na německé území, 24 km jižně od města Saarbrücken. 9. září je následovaly silnější jednotky 4. a 5. armády, zatímco vojáci 3. armády postupovali západně do Warndtského lesa. Obě oblasti představovaly nepatrné výběžky zasahující do Francie. Oproti plánovaným 40 divizím poslal Gamelin do této operace pouhých 15 divizí. Francouzští vojáci v oblasti mezi Maginotovou a Siegfriedovou linií naráželi pouze na sporadický odpor. Oproti předpokladům totiž Hitler většinu svých sil použil proti Polsku a na celé západní hranici ponechal 25 divizí tvořených záložníky. Naprostá většina německých tanků, letectva a dělostřelectva tou dobou bojovala v Polsku. Přesto nebylo francouzské letectvo nikde vidět. Postupně se podařilo obsadit na frontě široké 25 km na 12 měst a vesnic. Postup do hloubky nečinil více než 8 km. Muži se potýkali s velkým množstvím min a výbušných nástrah. V jednom případě zdrželo jediné německé kulometné hnízdo postup francouzské divize po celý den. Sdělovací prostředky v Paříži až příliš zveličovaly význam ofenzivy a mluvily o dobytí „100 000 akrů“ německého území. Číslo znělo na první dojem fantasticky, dokud si člověk neuvědomil, že se jedná o několik čtverečních kilometrů. Ve skutečnosti se postup zastavil ještě než Francouzi dosáhli Siegfriedovy linie, přestože disponovali velkou materiální převahou včetně moderních těžkých tanků Char B1. Gamelin totiž vojákům nařídil, aby se k německým opevněním přiblížili maximálně na vzdálenost 1 km.

Dne 10. září napsal Gamelin v dopise svému polskému protějšku maršálu Edwardu Rydz-Smiglymu: „Více než polovina našich severovýchodních divizí bojuje. Od překročení hranic nám kladli Němci důrazný odpor. Nepostoupili jsme proto kupředu. Jsme vázáni v poziční válce proti protivníkovi připravenému k obraně a nemám k dispozici ještě všechno nutné dělostřelectvo… Letecká válka je od začátku spojena s operacemi na zemi. Uvědomujeme si, že proti nám stojí značná část německého vojenského letectva. Proto jsem předem splnil svůj slib započít s hlavní částí své armády ofenzívu 15. den po prvním dnu francouzské mobilizace. Nemohu udělat více.“ Vzkaz bojujícím Polákům nebyl nic jiného než snůška lží s cílem odvést pozornost od své vlastní neschopnosti. Prételat vzkazoval, že potřebuje další posily a jako datum obnovení ofenzivy stanovil 17. září. Ve stejný den však na Polsko zaútočil z východu Sovětský svaz a Gamelin, vědom si blízkého konce napadené země, nařídil stažení svých sil zpět do bezpečí Maginotovy linie. Proti tomu část důstojníků v čele s generálem Henrim Giraudem důsledně protestovalo. Během následného stahovaní Francouzi čelili nově příchozím německým jednotkám povolaných z blízkého okolí i z polského tažení. Do poloviny října bylo na západě už 70 německých divizí a 16. října Němci zaútočili na zbytkové francouzské síly, které kryly ústup, a obsadili zpět své území. Během celé ofenzivy ztratili Němci 196 padlých, 114 nezvěstných a 356 zraněných vojáků oproti 2 tisícům Francouzům.

Příčin neúspěchu sárské ofenzivy je celá řada, ať už šlo o špatné plánování, nízkou morálku, nechuť bojovat a všeobecnou neschopnost. Později se Gamelin nepřesvědčivě odvolával na to, že na vojenskou smlouvu s Poláky z května 1939 nenavázala politická dohoda Paříže s Varšavou, a proto nebylo možné ji řádně uvést v platnost. Ačkoli zpackaná ofenziva představovala jedinou znatelnou pomoc napadenému Polsku, její rozsah byl tak malý, že se o ní Winston Churchill ve svých obsáhlých válečných pamětech vůbec nezmiňuje. Kritický Charles de Gaulle útok do Sárska v memoárech nazval pouhou demonstrací. Dodnes se nabízí otázka, jak by vypadala případná francouzská vojenská pomoc Československu v konfliktu s Německem v roce 1938. Lze předpokládat, že scénář by byl podobný tomu z podzimu 1939 v případě Polska. Krize ve francouzské armádě se naplno ukázala v květnu 1940, když Německo zaútočilo na západ a během šesti týdnů drtivě zvítězilo.

Prameny:

DE GAULLE, Charles. Válečné paměti 1940-1944

JACKSON, Julian. Pád Francie. Nacistická invaze 1940

Hitlerova armáda. Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933-1945 (sborník článků)

KVAČEK, Robert. Diplomaté a ti druzí. K dějinám diplomacie za druhé světové války

VON MANSTEIN, Erich. Ztracená vítězství. Paměti německého polního maršála